Názory k článku Anketa: Fyzické tresty ve rodině

Na každé dítě platí něco jiného a nejde je všechny vychovávat stejně. Ať si každý rodič zvolí přiměřený způsob výchovy jaký chce, ale ať dítě nenechává růst jako dříví v lese!!!Já to své plácám teda vyjímečně, ale plácám a neřvu. Soudím také podle sebe, když jsem byla malá. Plácnutí jsem přežívala daleko lépe, než když na mne rodiče křičeli. Myslím tedy skutečně plácnutí, ne seřezání!!!

Kudlo, výmluva je, když řeknu, že mi ujely nervy z únavy, ale ve skutečnosti jsem ignorovala děti, protože jsem krafala na internetu a lezly mi do toho

Ale jinak jsem měla na mysli spíš výmluvy typu musím ho plácat, protože jinak bude brát drogy / nepozná realitu života / přeroste mi přes hlavu / vběhne pod auto ...

Promiň, asi jsem chtěla napsat i něco dalšího, ale zrovna mi to nemyslí a nechci plácat nesmysly. Kdyžtak se k tomu vrátím večer.

Ještě mě napadlo přiblížit ti trochu můj osobní postoj - myslím si, že většina lidí, kteří tu a tam dítě plácnou, mu dávají najevo svoji úctu a respekt a podporu samostatného rozhodování dostatečně jiným způsobem, a tudíž to to dítě nějak moc nepoznamená. Tak mě třeba vychovávali moji rodiče - těch pár výhružek vařečkou si vzpomínám spíš jako folklór. Já se při své cestě snažím vyhnout i tomu, protože ve způsobu, jak k dětem přistupuju, vidím, že to tam místo nemá a je škoda to zavádět. A vlastně se hlavně osobním příkladem snažím tu cestu ukazovat - onehdá mě moc potěšil tatínek, když mi po návštěvě u nás zavolat, že ho moc zaujalo, jak jsem vyřešila konflikt mezi dětmi a že by ho nenapadlo, jak potenciálně eskalující situaci takhle elegantně odvrátit. Ale začínala jsem na téhle cestě před třemi lety tím, že jsem si zakázala plácání a hledala způsoby, jak na to jít jinak. Teď vidím, že to byl jen kamínek z celé mozaiky.

Poslední ne zcela související poznámka: před týdnem jsem na jedné aktivitě pro děti narazila na matku, které své čtyřleté dítě sice nebila, ale peskovala ho neskutečným způsobem. nenechala jí absolutně jakýkoli prostor pro vlastní iniciativu, neustále jí přikazovala, co si má obléct, že to nedělá dost rychle, ponižovala ji, že tohle dítě už je oblečené, že s takovou se jí budou ve školce smát, že tohle udělala blbě a tohle má udělat jinak ... po pěti minutách v šatničce jsem měla chuť tlouct hlavou do zdi jen z toho poslouchání. Tak TOHLE mi přijde že napáchá ještě větší škody než občasné plácnutí kompenzované jinak důvěrou v dítě a v jeho schopnosti jednat, uvažovat a rozhodovat.

Já myslím, že je hooodně velkej rozdíl mezi výchovou holčiček a kluků...tedy když to jsou typičtí jedinci
Kluk odmala zkoumá, kam až může zajít, hned poté zkoumá, zda by to "zacházení až tam" nešlo ještě o kousíček posunout..atd. pořád dál a dál, pokud se mu to dovolí.
Holčička ráda spolupracuje, miluje pozitivní motivaci, pochvalu, radost z dokončeného dílka.

Při prvním synovi se mi z duše ošklivili rodiče, kteří plácali své děti, můj synáček to nepotřeboval, vše se mu vysvětlilo a chytrolínek pochopil a už zakázané nekonal.

Druhý synáček! Vzteky nemůže ani mluvit, ječí do ochraptění, leží a kope kolem sebe...stačí, když ranní mléko je o 2 min později než si představoval, když nemůže, kam si představoval, atd. Naše přehodná pediatrička vždy, když ho musí vyšetřit, pronáší "no jo, už se známe, jednotnost a vytrvalost, ale to vy už všechno víte".
Už nikoho nesoudím, fakt ex. rodiče, kteří plácat děti nepotřebují a fakt ex. děti (Hroudo!), se kterýma to bez plácnutí nejde. Kdo je nemá, nevěří.

Učím na ZŠ a sebedrzejší či vzteklejší holka je úúúžasně spolupracující jedinec než jakýkoliv naštvaný kluk, to mi věřte.

TAK TO JO, PROTOŽE VLEČEŠ-LI SEBOU MĚSTEM JEŠTĚ VŘEŠTÍCÍ DÍTĚ MOL EFEKTIVNĚ NEVYPADÁ A PO MĚSTĚ PAK ŽENSKÁ VYPADÁ JAK ZUŘIVÁ HYSTERKA....A NAVÍC Z TOHO TO DÍTĚ NIC MOC NEMÁ.

Markéto, to s tou snahou neustále se zlepšovat a výmluvami - snaha o zlepšení má jistě cenu, když máme pocit, že je něco špatně a že s tím nejsme spokojení, ale pokud máme pocit, že je všechno víceméně OK, tak proč zlepšovat za každou cenu? Jak praví staré rčení? Funguje to? Tak do toho nešťourej

A výmluvy zase předpokládají, že člověk má pocit, že něco dělá jinak, než by podle nějaké "autority" měl, a potřebuje to té autoritě nějak vysvětlit. Ale vezmi prosím v potaz, že neexistuje jen jediná pravda a že spousta nás "občasných plácačů" prostě nemá potřebu hledat výmluvy, protože na svých výchovných postupech prostě nic tak zásadně špatného neshledává.