Názory k článku Anketa: Fyzické tresty ve rodině

Nevím a doufám, že nepoznám. Přesto věřím, že kdo hledá, najde (jako hledají a nacházejí i matky autistických dětí, jedna z nich mě právě přivedla h tomuhle hledání).

Jako, já se nechci povyšovat, že mám patent na jediné správné řešení, ale už mám zkušenost, že spousta možností lidi prostě nenapadne, protože už mají něco zaběhaného. Jestli máš pocit, že plýtvám slovy, protože jsem nezažila, stačí říct a nechám toho ;)

Sarmi, nj ale pak se nebavíme o účinném výchovném (nebo situaci-rešícím) prostředku, ale o ventilu rodičovského stresu.

Já jsem experimentálně přišla na to že pokud jsem nevyspalá + jsme třeba zaspali (což bývá často v logické souvislosti ), spěcháme a dítko nespolupracuje, pomáhá ze všeho nejvíc "opravdu spěcháme a potřebuju aby ses co nejrychleji oblékla, zvládneš to sama nebo ti mám pomoct?"
Ve 49,5% ji to nabudí a je připravená jako blesk, v 49,5% zhodnotí že by to sama nezvládla a chce pomoct a v cca tom 1% se stejně žvejkne a pak zkouším coby zabralo.
Plácnout ji v tu chvíli za to ž ese loudá jednak pomůže jen mě (upustím páru) a jen na chvíli protože mě to pak mrzí, ale na ni to nemá nejmenší vliv.
Ostatně racionálně ani nechápu proč by to účinkovat mělo.
Kdyby mě někdo vytáhl nečekaně z postele s tím, že za pět minut mám odcházet (mám ráno velmi pozvolný start) a kdybych nemakala podle něj dost rychle jednu by mi pleskl, tak se možná rozbrečím z lítosti jakej jsme chudák, nebo se schválně zaseknu. Ale rozhodně mě to nenamotivuje k akci.
Nebo možná jo, ze strachu abych ještě jendu nechytla, ale to není pocit, který bych chtěla mezi mnou a dětma navozovat.

Sarmi, ne, to je běh na dlouhou trať, je dobré začít nekonfliktními situacemi a trénovat si to. Začala jsem u takových jako "Na zemi leží čepice. Co s tím uděláme?" (člověk by nevěřil, jak rychle děti reagují, když mají možnost udělat samy od sebe něco "správně") přes "Vidím, že se zlobíš na sestru" až po poktočilé rozhánění konfliktů. Dobré je naučit se ventilovat vlastní emoce, aniž bys z nich obviňovala "Jsem opravdu moc rozzlobená. Doufala jsem, že budeme moci odejít včas." místo "Vy mě přivedete do hrobu." (ač se nám to zdá srandovní, tak můj manžel vzpomíná na mnoho nocí kdy si zkoušel představovat, jak to bude vypadat až si maminka "vypláče oči" - děti dokážou brát doslova kdeco, co nác ani nenapadne).

Markéto, to zní úžasně. Já mám jistý problém. S fyzickými tresty nesouhlasím, ale na starší dceru někdy řvu. Nechci, ale v tu chvíli o tom nepřemýšlím. Myslím, že se mi kniha bude hodit, dík za tip.

máš úplně jiné děti, než já. Myslím tím hlavně své kluky. Můj prostřední ted trochu dozrál, ale jeho hodiny a hodiny trvající vyčerpávající afekty, to bych Tě chtěla vidět, on prostě nevnímal. Natož aby odpověděl na otázku "Co by pomohlo, abys neplakal (tedy neválel se v křeči na zemi, netloukl hlavou do čehokoliv a neřval tak, že se nemůžeš nadechnout?" Skoušela jsem všechno možné a po čase jsem zjistila, že pomůže, když mu prostě nějakou lupnu. Pak Mohla začít komunikace. Ten starší, ten je spíš pozitivně laděný, ale dozrával dlouho, takže ještě po šestém roku měl stavy úplného vytržení - byl schopen naprosto neuvěřitelně divokých, nekoordinovaných pohybů, hystericky se hýkavě smát, skákat...často kvůli tomu nemohl několik hodin usnout. Vyzkoušela jsem taky kdeco, Prekopovou odpředu dozadu, ale opět, bohužel, zcela nepedagogicky jsem ho liskla. V 99% těchto situací to zabralo.