Názory k článku Anketa: Fyzické tresty ve rodině

psala jsem že zařvu jen velmi vyjímečně,což neznamená několikrát denně,dokonce to neznamená ani jednou týdně nebo několikrát do měsíce.Je to tak vyjímečné,že dítě ohrozí mnohem méně,když na ni třeba čtyřikrát do roka takto zařvu,aby vůbec vnímala a nějak reagovala,než to vaše nevinné plácnutí,o kterém by tady těžko jediná z vás mohla s čistým svědomím říci,že ho použije třeba dvakrát za půl roku.Protože ten kdo je zvyklý dítě plácat za to že dítě dělá něco nemá,nebo že neposlechne,tak je jasné že třeba v období vzdoru se takových situací najde za den dost a když matka plácne jednou,plácne i podruhé a potřetí.Takže já vidím zase jako kontraproduktivní to "obouchávání."U nás se prostě vyjímečně stane,že někdy dojde k situaci,že dcera mě naprosto ignoruje,já jí třeba řeknu,že jde spát,aby si uklidila hračky,ona mě naprosto ignoruje,za chvíli zopakuji,opět nic,nebo řekne jenom jo a stejně se nic neděje,a když jí to takto řeknu třeba šestkrát a dcera si dělá vyloženě co chce,tak potom zařvu div si neroztrhnu plíce,aby mě vůbec vnímala.Musela jsem to udělat zrovna předevčírem a bylo to po době tak dlouhé,že si ani nepamatuji kdy naposledy jsem musela takto zařvat.V žádném případě si nemyslím,že by ji to ohrozilo na vývoji a zanechalo na ní psychické následky.Mnohem nebezpečnější byl pro ni psychický teror od mého ex,kdy dcera neposlouchala celé dny nic jiného než že dostane vařečkou a že si zaslouží na zadek apod.,a kvůli ničemu.S debilem už nejsem a dcera je v pohodě,mimo jiných problémů tam byl problém právě třeba v tom,že když jsme s ním žili,byla velmi neposlušná,když jsem od něj odešla,hodně se to změnilo.Ale i tak jsem ji odmítala ne jenom bít,ale dokonce i za cokoli plácat,když neposlouchala,a tomu magorovi to vadilo a neustále mi předhazoval,že jsem špatná matka,protože odmítám bít svoje dítě.

Já jsem v patnácti nebyla žádný svatoušek, praskla bych dveřma a šla bych ke svému o deset let staršimu příteli ( jsme spolu stále už deset let) a naši by mě viděli možná v neděli na obědě.

Dostat facku nějaký můj bratr, asi by to dopadlo podobně. V patnácti má člověk dost přátel na to aby se nemusel vracet domu. V patnácti to není malý dítě co se po setmění bojí venku.

Fackovat puberťáka nemá smysl, jenom shodím sebe a nic to nevyřeší. Lepší je ho nechat být a jít se uklidnit ven a pak vymyslet jiný trest. Kdyby dal někdo facku mě v mém věku, hodně špatně bych to snášela,v patnácti je to daleko horší. Nejde po nich chtít, aby se chovali dospěle a pak je mlátit.
Naštěstí jsem nikdy nemusela řešit závažné problémy (třeba krádež či něco podobného), většinou jsou to z odstupem času jen hlouposti. Ale co nevychováš do puberty, pak už fackama nespravíš.

Jsem proti a dítě nebiju. Je zatím malé, ale i v tomhle věku někteří rodiče děti bijí. Chci se tělesným trestům vyhnout a doufám, že se mi to podaří, to se ale uvidí až za pár let.
Nechci dopředu křičet, že já nikdy , ale myslím si, že je důležitý už ten záměr, pokud budu už dopředu tvrdit takové ty v čechách oblíbené hlášky jako že "škoda každé rány, která padne vedle, nás taky bili a přežili jsme" a budu si myslet že to bez tělesných trestů nejde, tak se mi to rozhodně nepovede.

Jako au-pair jsem byla v anglické rodině (se 7 dětma mimochodem, kde děti nikdy ze zásady nebili a děti byly vcelku vychované a slušné, takže to většinou asi jde, neříkám že vždy, ale na začátku prostě musí být ta vůle a chtění.

Je otázka, co je horší, jestli na dítě řvát nebo použít malý fyzický trest. Myslím tím, plácnutí přes zadek nebo přes ručičku (mám na mysli malé děti, jiné zatím doma nemám). Vyzkoušela jsem obojí a horší reakce jsem zaznamenala na ten řev. Takže dneska to řešíme tak, že klidným hlasem několikrát zopakuju, co se nesmí apod. a když to nezabere, tak dojde na plácnutí a je hned klid.