Názory k článku Rodili jsme normálně

babičko, ve vší úctě, chtělo by to něco tu a tam načíst.
Ty podle sebe - podle toho, jak bys to možná optimálně podle sebe zvládla ty, posuzuješ druhé. Bohužel ostatní nefungujou jako ty.
Individualita neni trestná, ani protispolečenská, jak tomu bylo dříve a projevuje se právě tím, že dotyčný se nenechá pomocí knoflíků přepínat podle potřeby.
Ty si to představuješ tak, že budoucí matka přepne z WHO na KOMPROMISNÍ OPTIMUM.
Někdo v sobě možná tahle přepínací kolečka má. Někdo prostě ne, kdyby se rozkouskoval. Ten bez "koleček" taky přežije ledacos, ovšem se šrámem na duši.
Pořád je tu otázka - je ten šrám nutný? Je to trest za to, že se nedokážu přenastavit?

Jitko, v našich porodnicích to v pořádku není, to mi vkládáš do úst něco, co jsem nikdy neřekla, jen tys to tak pochopila.

Opravdu jsem na to nemusela číst knihy, abych přišla na to, že porodnictví je rutinní a hrubé a proč tomu tak je.

Každý vnímavý člověk to sám pozná na základě svých zkušeností. V předešlém příspěvku pro Markétu jsem i pro tebe uvedla příklad, jak člověk sám může ovlivnit svůj zážitek z porodu.

Když to sečtu a podtrhnu, pozitivní přístup zvolila ta první rodička. Ta druhá zvolila tu cestu, o které já říkám, že je negativní, protože to lpění na dodržování zásad who ji přivedlo do stavu, kdy si pokazila porod. Takováto žena si pak rodí po této zkušenosti další dítě doma, a bláhově si myslí, že její psychická pohoda doma rozhodne o tom, že bude vše dobře, že má porod plně pod kontrolou. Nikoliv, porod plně pod kontrolou měla pouze ta první rodička, která zvládla hladce porodit i za těžších podmínek lékařské rutiny. Ta druhá rodička by mohla být stále doma něčím překvapena, stále se jí to může vymknout z rukou a nemusela by stihnout dobře reagovat, protože ještě nemá tak dostatečně vyvinutou tu vnitřní sílu jako rodička první.

Takže konkrétně já doporučuji spíše vyhledat co nejlepší dostupnou porodnici, a tam se ale zklidnit a přijmout tu péči, jaká tam je i s tím dobrým i s tím špatným. Až po úspěšném absolvování takového "kompromisního" porodu (bez pocitu křivdy v sobě samozřejmě) bych věřila, že ta žena je zralá natolik, že by byla schopna ovládat svůj porodní proces i doma, že nezačne u porodu jančit.

Já být porodní asistentkou u porodů doma, nepřijímala bych klientky, ze kterých bych cítila zatrpklost a lpění na prostředí porodu. To nejsou dobré pohnutky k porodu doma. Můžou se vymstít.

Aha, vidíš, to mě nenapadlo.
Takže kdybych měla víc sluníčkovou náladu u porodu, tak by se mi bývala dcera nedusila, přesto, že mi píchli bezdůvodně Dolsin, který, jak známo má vliv na dýchání dítěte a zpomaluje porod?
Hm, a to jsem k tomu přistupovala celkem s velkou důvěrou v lékaře. Všichni byli příjemní, nebyl důvod se cítit nějak špatně. Dodnes na to ráda vzpomínám, až na to fialové dítě s AS 4.
Ostatně u druhého porodu jsem opět s důvěrou vyhledala tutéž porodnici. Pro jistotu jsem všechny zákroky odmítla a dítě bylo zcela fit.

Markéto, není to snadné, ale duchovno a duševno je silnější hybnou silou porodu než fyzično. Záleží tedy na každé jednotlivé ženě samotné, jak si rutinu "přebere".

Uvedu příklad. Máme dvě stejně citlivé a informované ženy v rukou stejného lékaře za stejných podmínek, jo?

Jedna zvolí přístup ten, že si nastaví duši do sluníčkovata, a nenechá si to zkazit žádnou rutinou. Výsledkem bude to, že bude mít hladký porod, sluníčkovatý dojem, na který si i po letech vždy vzpomene. Pocítí to dítě rovněž tak.

Druhá se upne na to, co s ní budou dělat a nechá se rozladit, hned jak to nebude po jejím. Vzniknou jí tím porodní komplikace, za které sice prvotně může lékař, ale druhotně si za ně může sama. Opět to pocítí stejně tak i její dítě.

Díky za odpověď.