Názory k článku Klub pro rodiny s více než dvěma dětmi. Co vy na to?

čekala jsem, že to napíšeš. Byla jsem v práci ale kupodivu velmi úspěšná. Připadá mi však celkem zbytečné se obhajovat. Je prima, že to ve zdravotnictví tak není. V mé profesi to tak je.

Jano,
to je taky možnost. I když, ono to není přesné. Nejsem člověk, který by nedával; já myslím dávám až dost. Jen jsem nechtěla být za nikoho zodpovědná. V tomhle směru jsem si toho užila až až jako dítě, pak v pubertě, v rané dospělosti. Pořád jsem měla na krku někoho, kdo mne potřeboval. A to je ohromná zátěž. Navíc v případě dítěte si uvědomuješ všechna možná rizika, všechno, co se může stát, dítě může vážně onemocnět, utrpět vážný nebo dokonce smrtelný úraz; a i když se nic takto vyhroceně zlého nestane, bude muset jednou přijmout fakt své smrtelnosti... ono je to asi na dlouho, ve stručnosti bych asi řekla, že jsem díky svým prožitkům v minulosti "hyperzodpovědná" a proto, že to vím, se raději zodpovědnosti vyhýbám. Protože bych ji brala strašně vážně. Je to třeba důvod, proč nejsem pokřtěná, i když věřím v Boha. Necítím se na to, abych se zavázala k něčemu, co bych pak nemohla dodržovat nebo s čím mám problém (dogmata církve apod.) Brala bych to z mé strany jako nefér hru. Už je to srozumitelnější?

Je těžké pochopit, že někoho nebaví mít děti? :) Psala jsi, že tvůj otec je veterinář, tak určitě víš, že na některých jedincích se prostě nechová. Když vidím, že fena odmítá šťěňata, nebo je z toho traumatizovaná, tak ji nekryju. U lidí je to stejné, jen o tom krytí rozhodujem sami za sebe :)))

Stejně mě zajímá co z toho tvýho kluka vyroste.

Možná nemáš potřebu dávat, protože jsi toho moc nedostala...