Diskuze : Hlavní : Budulínci aneb Zemřelo nám dítě

Jak nešťastnou náhodou..? Copak děti umírají nešťastnou náhodou?

V tomto chmurném světě jsem osobně za svých 45 let poznala naštěstí jedinou matku, které zemřelo dítě, chtěla o tom mluvit.

Katko...
upřímnou soustrast a hodně sil

Dobry den,
ten den, kdy jste tento prispevek psala, byl den, kdy melo me prvni dite slavit narozeniny a my s manzelem vyroci svatby. Nikdy je neslavilo, zemrelo den po svem narozeni. A nase prvni oslava vyroci (tri hodiny pred porodem)byla tou posledni. Jiste se tato tragedie neda srovnat s tim, kdyz umre odrostlejsi dite nez male miminko, ale aspon priblizne tedy vim, jake to je. Pocity prazdna, sebeobvinovani, otazky typu proc zrovna my, nekonecna bolest...
Nechci Vam ale radit svym pribehem. Nez se toto stalo, musela jsem se vyrovnat s propadanim do pološílena me maminky. Tahle jinak silna schopna zena si diky potlacenym problemum z detstvi, vleklym zdravotnim problemum, tezke operaci, obrovske fyzicke bolesti a socialni izolaci v dusledku tehoz privodila postupne strasne psychicke problemy, potacela se mezi jakztak normalnem a celodennim placem, kyvanim se dopredu dozadu jak u mentalne retardovaneho cloveka, sklony k sebeposkozovani, treba se hodiny tloukla pestmi do stehen. Napisu Vam, co nam tehdy pomohlo v jejim pripade, i kdyz pricina tech psychickych potizi i mozna jejich projevy byly jine, treba Vam to muze v necem pomoci.
Zpocatku jsme s ni soucitili, snazili se jeji nekolikahodinove litanie a sebetryzneni poslouchat, objimat, tatka kolikrat plakal s ni. Ja tenkrat uz bydlela jinde, ale nakonec jsem na tyden prijela a uz druhy den mi doslo, ze to takhle dal nejde. Pote, co me rano vzbudil mamincin plac a prechazeni po kuchyni za neustaleho opakovani vet o jeji zbytecnosti, nechuti zit, popadl me tehdy vztek. Vtrhla jsem do kuchyne, chytla ji za paze, vychrlila ze sebe, ze tu jsem prece ja s bratrem a to, ze jsem dospeli, ze prece nic neznamena, ze mamu potrebujeme i tak a nas tata by bez ni ani zit neumel. Vubec me neposluchala a mlela si dal svoje. A ja udelala to, co by me ani ve snu nenapadlo, ze bych mamince udelat mohla, ale bylo to to nejlepsi, co jsem tehdy udelat mohla. Dala jsem ji facku a ostre rekla, ze je potreba uvarit a sebrat pradlo. At ho jde ihned sebrat, ja pujdu nakopat brambory a uvarime. Mamka prestala blabolit a sla pro pradlo. Od te doby jsem ji cely tyden ukolovala. Narizovala jsem ji (v ramci jejich tehdy fyzickych moznosti), co ma delat ( od praci v domacnosti po prochazku ci umyti si vlasu)a planovala cely den tak, aby nemela cas resit sve trapeni. U vseho jsem byla s ni, pomahala ji. Zaroven jsem ji donutila, aby sama zvedla sluchatko a objednala se na terapeuticke sezeni. Videla jsem, ze prvni uleva se ji v ocich objevila po te facce a prvnim prikazu (asi ji to znovu trochu nastartovalo, nikdy jsme o tom dosud nemluvily, nejsem schopna se s ni k te facce vratit, to je mezi nami tabu), dalsi uleva byla po tom telefonatu a dalsi po tom propracovanem dni, kdy unavou po dlouhe dobe bezesnych noci konecne trochu spala. Taky jsem za ni docasne prevzala jeji vuli, ridila jsem jeji den a ona se odevzdala me zodpovednosti, to asi taky uvolnilo jeji napeti. Po tomto tydnu prevzala mou roli babicka a mamka sice mela sem tam nejake propady a spliny, ale uz to nebylo nikdy tak desne a neublizovala si. V neposledni rade se na terapeuticke skupine seznamila s lidmi, kteri treba prisli o celou rodinu (pani, jejiz manzel brutalnim zpusobem zabil sebe a jejich dve skolou povinne deti, protoze od nej - alkoholika, chtela odejit) a to ji umoznilo se na svou bolest divat jinyma ocima. Dnes je maminka naprosto v poradku a vse se zda, jakoby to byl tenkrat jen zly sen.
Nevim, jestli Vam moje rada bude k necemu. Tou radou neminim tu facku, ale ze nekdy vic nez spolulitost muze i pomoct vtahnout toho cloveka i nasilim do povinnosti a kazdodennosti, tim ze mu den rozdelite do spousty malych ukolu, v nichz se ten nekonecny prazdny cas rozmelni.
Ale nebojte, pokud ma ta maminka dalsi deti, co ji potrebuji a neni od naturelu psychicky labilni ci nemocna, tak se brzy zase vzchopi, nic jineho ji nezbyde. Az ji ten nejtezsi smutek prestane zatemnovat mysl, tak ji matersky cit sam vrati tam, kam patri,k jejim detem, pro nez tady musi byt a zit dal. Tedy ja tomu verim.
Hodne sily a podekovani Vam, ze se snazite pomoci. Pro me tehdy mnohe dobre vykonaly prave kamaradky.

Hodně sil

To je strašné,já rodila ve 37.týdnu a lékař řekl hned císařský řez,už jen proto,že to jsou dvojčata a také kvůli mému věku,nedokážu si představit,kdyby doktoři čekali až jak se to vyvine,copak někdo ví přesně,jak jsou uložena a zda funguje šňůra či placenta? Představa,že bych neměla moje myšáky mě drtí!!!!!!