Diskuze : Hlavní : Budulínci aneb Zemřelo nám dítě

ahoj, to co píše Boží žena mě zaujalo. U nás v rodině také prožívá smutek každý jinak. Když dvojče mojí mámy spáchalo sebevraždu nebo bylo zavražděno (dodnes to nevíme), tak někteří u nás v rodině nahlas plakali a naříkali a jiní si to drželi v sobě. Představuju si, jak si každý tuhle vaší bolest drží v sobě sám, uzavřenou a jakákoliv zmínka o Milence je ohrožuje. Možná by stálo za to vzdát společný rodinný rituál a vytvořit si svůj vlastní, protože ty ho potřebuješ. Pustit lodičku po vodě, zajít na hřbitov, napsat Milence dopis s vyjádřením tvé lásky a poslat ho do nebíčka. Každý si ale svůj rituál musí vytvořit sám. Strašně chápu, že chceš svojí bolest sdílest se svým blízkými, ale možná neumí emoce a bolest tak vyjadřovat jako ty. Neznamená to určitě, že nic necítí.

Jardo vodpal, tohle je fakt nechutný, běž si ty svý našprtaný teoretický kecy bez prožitku psát někam jinam.

I u nás tahle věta každoročně zazní a musím říct, že mívám na krajíčku, ale nedovedu si představit, že by to neproběhlo, je to opravdu pro mě důležité, aby to zaznělo, tak nějak se cítím vůči "těm, co už mezi námi nejsou" povinována vzpomenout, hodně stěžejní je i to, že se to vysloví a ta vzpomínka je hromadná. to je moc důležité. svíčičky jsou samozřejmostí.

Mili, často "tě čtu" a myslím na tebe, přestože se vůbec neznáme..........přeji krásné Vánoce

Mili, me je za jardu trapně. .

to je pravda. Jsi zoufalec. naprostej.