Diskuze : Hlavní : Budulínci aneb Zemřelo nám dítě

Spíš nechcou rozdírat rány i sobě. Myslím, že trpí, hodně trpí, ale potichu.

Mili, a poradila ti tedy ta psycholožka, jak máš přimět ostatní o Milence mluvit? To prostě nejde. Nemyslím, že bys měla být sebedestruktivní ve svých ohledech na ostatní. To skutečně vede akorát k psychosomatickým i jiným potížím. Nemusíš na rodinu brát ohled v tom smyslu, že ty o Milence nikdy nebudeš mluvit a tak podobně. Ale nemůžeš od nich očekávat ve smyslu nároku, že jejich reakce budou takové, jaké by sis přála.
Z toho, co od tebe během let čtu, mi spíš vyplývalo, že ses snažila rodině opakovaně sdělit svou potřebu o Milence mluvit, vytvořit si vzpomínkové rituály a podobně. Ale oni na to z nějakého důvodu reagují negativně a ty jsi tím znovu a znovu zraňovaná... Proto mám dojem, že je možná čas na nějakou změnu...ale nemůžeš zaručit, že přijde z jejich strany. Změnit můžeš jen sebe (s Boží pomocí a z Jeho milosti).
Já sama jsem také typ člověka, který o svých bolestech potřebuje mluvit, sdílet je s ostatními, a moc nechápu ty, kdo to "mají jinak". Ale musela jsem dojít k tomu, že je potřeba dát druhým skutečnou svobodu prožívat věci po svém. Jinak budu svazovat sebe i druhé. Až jim tuhle svobodu dáš, tak třeba sami najdou způsob, jak o Milence mluvit. Ale zatím jsi měla iniciativu vždycky v rukou ty. Možná, že když ji pustíš, tak ne hned, ale časem dostane někdo odvahu se jí chytit... a nebo taky ne. Tak či tak, přeju ti, abys došla vnitřního pokoje bez ohledu na to, jak se budou chovat ostatní. A věř mi, vím, že to vůbec není jednoduché.

Mili, a není to třeba tím, že se tví blízcí bojí o Milence mluvit proto, že si myslí, že by se ti ještě přihoršilo, když to budete rozebírat? Dej jim třeba přečíst tvůj dnešní příspěvek, třeba jim dojde, že ty naopak o tom mluvit chceš. Mili, přeji spoustu síly, ať ten povánoční čas zvládneš

Ano zkusím něco napsat, nakonec já píšu dost, ale moje rodina se k tomu nedostane, neboť nechodí na stránky pro pozůstalé maminky.Ano zkusím něco napsat a dám to třeba pod stromeček a řeknu jen, že kdo chce, může něco připsat a pak to můžeme odnést na hrobeček a napíšu i pro moje rodiče, možná se ledy pohnou.

Jak jsem psala už Mimě, já jsem si tohle myslela taky, že musím být ohleduplná a respektovat, že oni nechtějí nebo nemohou a byla i doba, kdy jsem si říkala, že jsem si našla jiný způsob jak to ventilovat. Jenže pak mi právě psycholožka řekla, že ve svém chování beru až sebedestruktivní ohledy na pocity ostatních a své potřeby potlačuji a pak se nemohu divit, že mám psychosomatické potíže. Ještě je tam ta možnost, že moje rodina o tom mluvit neumí, ne nechce, ale neumí a tak od toho raději uteče, možná kdybych našla nějaký pro ně přijatelný způsob? No nevím, hledám.