Diskuze : Hlavní : Budulínci aneb Zemřelo nám dítě

Já když jsem řešila svoje složité životní věci a připadala jsem si v nich nesmírně osamělá, vytvořila jsem si svoje rituály sama. Když děti spaly a manžel ještě nebyl doma, zavřela jsem se v setmělém pokoji, zapálila jsem si svíčku, na které jsem měla přivázanou cedulku s nápisem: "To světlo ve tmě svítí a tma je nepohltila". A pak jsem si nejdříve posmutnila a pak zvolna přešla do vnitřního pokoje. Po několika takovýchto večerech svíčka dohořela a já jsem se od své bolesti došla do vnitřního smíření.

Mili,
také mám syna andílka a asi tak. Okolí o tom nechtělo mluvit nikdy, já jim sice nedala šanci, protože jsem o tom mluvit potřebovala, ale chápu je... Je to prostě nesdělitelná zkušenost a okolí se bojí začínat bolavé téma. Před měsícem se mi narodil chlapeček a moje prostořeká sestra plácla: na to, že je to náhradníček, se moc povedl. A všichni ztuhli. Nikdo nic neřekl.
My s manželem máme takový rituál, že kdykoli je nám hezky, zapalujeme za malého svíčku. Není to pravidlo každého dne nebo nějákého data. Prostě je doma hezky, tak tím dáme najevo, že víme, jak umí být i strašně smutno a že na malého myslíme pořád... ve smutku i radosti. No a pak chodíme na hřbitov. Na malého myslím každý den, ale už o tom nemluvím... asi jsem nepomohlo, je mi moc líto, čím procházíš...

Mili, já mám také urologické problémy zřejmě též psychosomatické. Vím, že toto není hlavním problémem, možná by ti pomohly na přechodnou dobu nějaká antidepresiva a psycholog, nebo v tvém případě kněz? Své rodině se nediv, vyrovnává se s tím jiným způsobem jak ty, každý to má jinak. Co takhle si ty rituály vytvořit sama? Vím, že s rodinou by se to zvládalo lépe, ale co s nimi naděláš.
Držím palce, ať to povánoční chmurné období zvládneš co nejlépe.

Jak jsem psala o tom, že bys jim řekla, že je to důležité pro Tebe, tak se jich popřípadě zeptat, proč o tom nemluví. Třeba Ti odpoví, jak je to těžké pro ně, pochopíš to a budeš vědět, že na ni myslí, ale po svém.

Mili, já vím, že je to slabá útěcha si, ale alespoň tady s Tebou na Milenku hodně lidí vzpomíná a hodně lidí s Tebou Tvé pocity sdílí upřímně. A to i když Milenku neznali jako ty, a osobně neznají ani Tebe a třeba Ti ještě ani nepsali.
Já Tvůj příběh znám, občas si vzpomenu a slibuju, že si Milenku spolu s dalšími lidmi ,co už mezi námi nejsou, o Vánocích připomenu.

Ať lidi říkají co chtějí a ať psychologové hlásají cokoliv o překonání smutku do dvou měsíců (!!!), já věřím a cítím, že pro některé události v životě čas neplatí, že jsou stálou přítomností po zbytek života člověka, kterému se přihodily.

Souhlasím s Tebou, zkus doma prosadit i své právo na vlastní citový projev o Vánocích. Možná bys mohla předem všechny trochu upozornit, že bys byla ráda, kdybyste si Milenku připomněli, třeba si prohládli u sromečku nějaké fotografie a tak.