Diskuze : Hlavní : Zahraniční politika a události

Sovice, naprosto přesně.

U nás nastal zbytečný odvoz do nemocnice dva dny před úmrtím čistě jen proto, že informace od lékařů byla "vyléčit nelze, perspektiva již není na roky, ale týdny také ne". Tedy jsme očekávali měsíce, a když nastalo prudké zhoršení po pár týdnech, tak jsem MM na plánovanou hospitalizaci k paliativní léčbě do nemocnice odvézt nechala. Kdyby řekli "může to přijít každou chvíli - během pár dnů", tak už ho nikam nevláčím
A hlavně s těmi měsíci "počítal" i MM, takže kdybych si ho nechala doma, domníval by se, že mu upírám paliativní léčbu = lepší úlevu od bolesti.

Lupus,

ale ti blízcí lidi kolem často prostě nevědí, že jejich prosby "zachraňte" znamenají jen dny navíc "mimo", v bolestech nebo na hadičkách. Zdravotník by jim to měl umět říct, když skutečná záchrana v podobě alespoň pár "ucházejících" dnů navíc není možná. A taky by to lidé měli vědět dřív, než přijde okamžik krize. Ve stresu "dědeček se nemůže nadechnout, co budeme honem dělat" člověk nerozhoduje zrovna bez vnitřního i vnějšího nátlaku a divokých emocí.

Na doprovodu umírajícího v hospicové péči je dobré už to, že v okamžiku přijetí do této péče musí nemocný i případně doma pečující vzít jako fakt, že léčit v klasickém stylu, směrovat k vyléčení, už není možné a nebude to cílem. Hospicové sestry nám říkaly "při problémech nevolejte záchranku, ale primárně nás, my nasměrujeme, poradíme, dorazíme" - měly i noční služby, několikrát jsme využili možnost telefonické konzultace, nebylo nakonec nutné, aby sestra v noci přijela. Podle jejich zkušeností totiž nemocnice tyto lidi přijmou a nasadí léčbu (i bez konzultace) a je velký problém s propuštěním zpět domů... Ale obrovská výhoda té hospicové péče byl úmyslně vytvářený prostor pro přípravu i na ty kritické chvíle, věděli jsme aspoň nějak předem, jaké máme možnosti, co čekat, jak ulevit...

A po pravdě, mně osobně hodně pomohla sestra z hospice i ve chvílích po smrti tety.

"Mně tady furt strašně chybí ta mezimožnost mezi usmrcením a uléčením. Že se o ní nemluví, že se nenabízí jako plnohodnotná. Že to rodiny nechtějí slyšet, že o tom zdravotníci tím pádem nechtějí mluvit, protože na to nemají čas, metodiku, nemají vůli, bojí se scén a stížností. "

Souhlasím, i když existují, především, velké regionální rozdíly a možnosti.

Tohle je tak přesný:
- v červeném jsem slyšel od rodiny "zachraňte ho, hlavně ho zachraňte, za každou cenu ho zachraňte ..."

- O deset dnů později v nemocnici:
"... tohle jsme nechtěli, tohle jsme si nepředstavovali ..."

Rodinová, řekla bych, že kdysi, když lidé ještě věřili v Boha a posmrtný život, byl ten postoj ke smrti trochu jiný. Lidé hlavně chtěli umřít smíření s Bohem, vyzpovídaní, s posledním pomazáním a pak se už smrti nebránili, věřili, že se po smrti dostanou do nebe, kde jim bude dobře a i ti pozůstalí věřili, že jejich milovaní jsou po smrti v nebi a že se tam nakonec všichni znovu sejdou. Jasně, že lidé vždycky želeli smrti blízkých, ale jednak ta smrt byla všudypřítomná, umíraly malé děti, staří, mladí, v přítomnosti všech ostatních, ne za plentou někde v nemocnici, ale jsem přesvědčena, že víra v Boha a posmrtný blažený život v nebi jim ten postoj ke smrti hodně ulehčoval.