Diskuze : Hlavní : Respektovat a být respektován

No mne nejvic pomaha si dite predstavit jako rovnoceneho partnera, jsko treba meho muze. V tu chvili zjistis, ze je to clovek se svymi potrebami a ze vlastne neexistuje opravneny a neopravneny pozadavek. My mame tendenci ty deti stejne manipulovat tam kde je chceme mit my. At uz s RaR nebo bez. Treba my mame byt v nekde v nejaky cas, ale dite ne, to musi bohuzel s nami. Vse je o kompromisu, at uz vztah dite rodic nebo dospely-dospely.

Mirku, já se si při pochybnostech představím, jak by mě v tom požadavku bylo.

Jinak zvažuji, jestli je nutné tento požadavek vznést. Jestli to není jen můj zajetý stereotyp, a je-li nutné to takto řešit. Případně o tom podiskutuju.

Ale už mám velký děcka, a dlouho v zařízeních s R+R přístupem.

Tedy myslela jsem na ty dvanáctileté, v patnácti už je to asi lepší, ale teenageři mají zase jiné starosti - jak přežít vlastní dospívání - a vize z jejich hlediska vzdálené budoucnosti nebývá moc motivační.

Hanko,
no, řekněme že životní standard, který dítě má, neberu jako "odměnu", ale jako věc ke zvážení - chci žít takhle, až budu dospělý, nebo nechci? Líbí se mi to nebo ne? Pokud ano, měl bych se snažit toho dosáhnout, pokud ne, tak to můžu buď ignorovat nebo naopak překonat.

Monty,

aha, takže třeba dvanáctileté dítě bude systematicky pracovat ve škole, aby jednou - za dalších dvanáct let, v nejlepším případě, což je dnes tak zhruba nejčasnější konec VŠ - dobře vydělávalo. Což je vnitřní motivace pro takovéto dítě vhodná. Zatímco ty jako dospělá dostáváš svou odměnu za práci podstatně dřív, dítěti ji napřeš za dobu mnohonásobně delší? Nebo bys byla ochotná pracovat na něčem systematicky bez různých meziodměn tak dlouho, jak jsi naživu, s tím, že odměnu sklidíš potom? Čili třeba 35 let?

Já tedy ne.

A to si tu motivaci u dvanáctiletého už aspoň umím představit, osmileté dítě se vidinou něčeho v dospělosti k dlouhodobé systematické práci (což studium je) namotivuje velmi těžko.

U svých dětí dělám obojí - průběžné odměny, krátkodobé i dlouhodobější motivace (mé děti tedy nechtějí primárně vydělávat, ale dělat, co je baví, to je jejich vnitřní motivace, ale to má každý člověk jinak; někdy je vnitřní motivace taky "není zbytí, když už to musím dělat, ať je to udělané aspoň pořádně")