Diskuze : Hlavní : Respektovat a být respektován

Syn Tylity ovšem není v pubertě.

Já jsem to - bude to znít blbě, ale je to tak - nemyslela nijak zlé. Ale ona mě už tak psychicky dusila a deptala, já jen čekala, až budu plnoletá a budu moct vypadnout, ale v některých vypjatých chvílích bylo datum mých osmnáctin nekonečně daleko. Ne že bych jí přála něco zlého ani jsem ji nechtěla zranit, jen jsem se potřebovala už fakt vymanit z její "moci", mít klid.

Ona by nikdy nepřipustila, že mi někdy nějak ubížila, přece mě s láskou vychovala a miluje mě. Někdy se stane, že je dítě přitlačené ke zdi a bezmezně zoufalé už neví, jak dál, tak kousne. Musím si dávat velký pozor, protože ač se od jejích způsobů zacházení s dětmi vědomě distancuju a hledám způsoby jiné, cítím na své vlastní kůži tu smutnou pravdu, že vzorce chování se dědí. A můj syn má tu hranici zoufalosti docela nízko.

Já to vidím tak, že problémy ve vztazích, které nemáme vyřešené (se svým otcem či matkou) instinktivně chceme vyřešit (možná je to základní princip našeho bytí), proto si najdeme partnera, který nám zrcadlí všechno, co nemáme vyřešeno z dřívějšího vztahu. Pokud se s partnerem rozejdeme a ze vztahu se nepoučíme, něco na sobě nezměníme, najdeme si dalšího, se kterým budeme řešit podobný věci.

Tuten, no jasně, zrovna tenhle týden jsem se přistihla, že to, co jsem nejvíc nesnášela, jak se ke mně máma chovala, jsem v nouzi použila na syna. Ale už to, že jsem si to uvědomila, mi pomohlo hledat cestu, jak to dělat jinak.
Je to dlouhodobej a možná neustálej proces, ale když se člověk zbaví nejhoršího, pak už to jde snadnějc.

Jestli chceš rozklíčovat, proč se tvoje máma chovala tak, jak se chovala, podívej se pod drobnohledem na její dětství. Ona tam nemusela mít vyloženě násilí, stačilo, že se jako dítě naučila třeba na slovo poslouchat. (Tohohle programu zrovna jsem se zbavovala pěkně dlouho a řekla bych, že je to základ problému všech obětí ve vztazích)

Především si myslím, že tě týral tvůj manžel.
Podle toho, co píšeš, bych řekla, že jsi ještě neuvěřila ani tomuto základnímu bodu.
Rozhodně bysis měla přečíst nějakou knihu o mechanismech manipulace a násilí, pak možná spoustu věcí pochopíš.
Možná by pro tebe byla překvapením i pouhá definice násilí, protože ho evidentně pokládáš za normální.
Především bys ale měla chápat to, že tvůj syn byl obětí násilí, z čehož vyplývá jeho dnešní chování – pokud je dítě svědkem násilí (např. jednoho rodiče na druhém, a do toho se prosím počítá i psychické násilí), je zároveň jeho obětí!
Z toho si lidé nesou následky celý život a násilí je pro ně běžným stavem – stávají se později jak násilníky, tak oběťmi. Předpokládám, že tvůj syn, v dětství obětí násilí, se nyní stal sám násilníkem, toto násilí páchá na tobě.

Jediným způsobem, jak zamezit tomuto násilí, je přerušit kontakt mezi obětí a násilníkem, tedy mezi tebou a tvým synem, nebo jej omezit na nutné minimum. I když tě nejspíš má rád, jakkoli jsou vaše vztahy patologické, nedokáže se k tobě chovat jinak a především – ty nemáš žádnou možnost toto jeho chování změnit.
Pokud jsou snad tvé dcery svědky toho, jak se syn k tobě chová, nebo si čtou záznamy vašich hádek, vystavuješ i je dalšímu násilí.
Je také pravděpodobné, že v budoucnu i ony zaujmou své místo jako účastnice domácího násilí. Podvědomě si vyhledají svého násilníka, nebo někoho natolik slabého, na kom budou moci páchat toto násilí samy.
Ať už ti to připadá jakkoliv, musíš tuto hrůzu co nejdřív zastavit, dlužíš to svým dcerám.