Diskuze : Hlavní : Kouření

Libiku, tak já žádnou správnou pařbu v hospodě nikdy nezažila, alkohol jsem začala trochu víc pít až po třicítce, do hospody jsem začala trošku chodit po čtyřicítce a to s kolegy z práce a teď s jednou kamarádkou, která má stejně jako já ráda pivo. Ale kouření v hospodě nebo kavárně mi vadilo vždycky, ať v mládí, či teď ve stáří. Smrdí mi to, dusím se, vadí mi, jak celá načichnu, oblečení, vlasy, prostě se mi to hnusí.

"kouření se tají i na Rodině"

Nemám problém na sebe prozradit lecjakou špatnost, ale kouření mě celoživotně míjí.
Smrdí mi to, nelíbí se mi to, nikdy mě to nelákalo.
Rodiče nekouřili, v širší rodině tu a tam někdo svátečně venku, kouření doma neexistovalo.
V mládí jsem kolem sebe měla i kuřáky, v hospodách to bylo běžné, dneska nemám v nejbližších kruzích žádného.
Mé děti nekouří cigarety, ale kouří vodní dýmku a doutníky.
Neříkám jim nic, můj postoj ke kouření znají, ale je to jejich boj, jsou dospělí.

"To vdechovani koure na koureni bylo nejuspokojivejsi"

no nevim, mně vdechování kouře prostě řeže na těch sliznicích - a v létě jsem poprvé zkusila trávu (byl to nějaký roky schovaný joint), dvakrát jsem z něj potáhla - řezalo mě to při vdechnutí, a potom jsem coby náhlý efekt snídani aplikovala do dřezu - a bylo po "zážitku"

No, jak která, právě.

"obleceni na balkon, umyt i hlavu"

Vlad, jojo, to mi vždycky ztrpčovalo návraty ze společenských akcí, že jsem si v hluboké noci, unavená, musela mýt vlasy. Měla jsem vždycky dlouhé, husté, byla to celkem anabáze. Ale puch z cigaret ve vlastních vlasech a ve vlastní posteli bych nesnesla.
Zákaz kouření v interiérech je pro mě požehnání ve všech směrech.