Diskuze : Ostatní : Vánoce

já bych řekla, že některý maminky nezvládly dospět, nemají pocit jistoty, tou jedinou jistotou jsou její děti, a když se ty děti chtějí osamostatnit, což je přirozený, postupný proces, ony najednou cítí, že ztrácí kontrolu nad dítětem, tím ztrácí svou jistotu a začne se bránit

někdy je to výchovou, někdy osobností, životními karamboly, určitě je to kombinace toho všeho, není jeden důvod a snadný řešení, žádná šablona neexistuje, a ani ochota to řešit, protože by se tím nejspíš otevřely hodně hluboké rány

dá se to vědomně přerušit, nepředat to do dalších generací, ale není to snadný

Fed, každý z nás si na svět přinese uzlík plný faktorů, které určují kdo z nás bude... Výchova a prostředí pak může ten základ nějak formovat, něco potlačit, něco zvýraznit, něco se naučíme kompenzovat, ale ten základ, to gró, to prostě v nás zůstane...
Nevím, jak moc jsem z běžného vzorku populace, když to tu čtu, tak možná i jo, ale v rodině máme slušnou sbírku různě vyšinutých jedinců míchá se to v nás, asi si podvědomě hledáme "narušené" partnery a přivádíme na svět další vyšinuté jedince...
Když se podívám detailně na své předky, vidím tam více či méně úspěšný boj se sebou samým... Vidím třeba neskutečný posun u svého táty, kdyby mi někdo v mých 16 řekl, jak pohodový vztah budeme mít, považovala bych ho za hlupáka...
I já sama teprve s věkem dokázala postupně přehodnocovat vztahy v naší rodině, musela jsem asi něco odžít, museli jsme společně projít nějakou tou cestou... Ve vztahu k dětem se snažím především budovat jejich sebepřijetí, a "modlím se" a doufám, že jejich boj bude čím dál snazší a třeba se ta vyšinutost časem úplně smaže a vytratí...

No, já jsem ve skutečnosti vlastně žádný děti nechtěla
Bála jsem se zodpovědnosti a právem. Pořád mě ta zodpovědnost děsí

Federiko,

to jsem mela-mam stejne. Ja chci aby se mely dobre a zily samostatny spokojeny zivot. A obcas si na mne vzpomely. Podle mne moje maminka mela to same. Ona nas nade vse miluje. Ale byla, rada kdyz jsem vyletely s hnizda..

No, já jsem ve skutečnosti vlastně žádný děti nechtěla
Bála jsem se zodpovědnosti a právem. Pořád mě ta zodpovědnost děsí
Ale právě proto budu ráda, když pak budu smět vypustit a nestarat se.
Vždyť ti prarodiče mají taky svůj život.
Já jsem se nesnesla s tchyní, nebyla jsem ten typ, kterej by ona chtěla,pro svýho syna. Tak jsem tam občas přijela, tiše zuřila, ale věděla jsem,že odjedu a bude zas všechno po mým.
Ti prarodiče ale ubližujou hlavně i sami sobě.

Federiko, jo tak... obecně, filozofická otázka... nojo, tak lidi jsou různí.