Diskuze : Hlavní : Výchova a trestání dětí

my doma lehčí italské pětiminutovky máme, a pak je zpravidla zase klid a jede se dál, opravdu je to v té chvíli ventil Jsme cholerici, kromě dcery, tak se holt chováme jako cholerici a za chvilku je zase dobře.

Myslím, že spravedlnost je mnohem důležitější, než jednota. Pokud někdo říká nesmysly, samozřejmě s ním nebudu za jedno. Ostatně, co si budem, často je větší soulmate dítě, než partner.

Já jsem byla ten zábavnej rodič, na mne bylo vymýšlení, co se bude dělat, kam se pojede, na co si budeme hrát, s detma jsem byla víc, v mé režii byly Vánoce, oslavy a výběr dárků. Když práce v domácnosti nebo učení, tak formou hry, u puberťáků pak motivačně, v pátek odpoledne uklidime a objednáme si pizzu nebo půjdeme do kina atd.

MM byl ten zlej policajt, je pedant a perfekcionista, dohlížel na ty nepopulární věci, pravidelně čištění zubů, nehnití svacin v taskách a tak. Ale zas jako sportovec děti naučil na kole, lyžovat, pořádně plavat a tak.

Nejvíc to mezi námi vystihla oslava dceřiných 18.narozenin, kdy jsem všechno zařídila, vymyslela, vystřelila třpytkový dělo, 2x, a manžel to pak druhý den zametal a luxoval, uklízel nadobí a tak. Uzavřela jsem to obrazně , že já rozhazuju třpytky a manžel dělá ty praktické věci. Vyplynulo to nějak samo a jsme v těch rolích spokojení.

Děti jsou dospělé, ale pořád je to s námi baví.

Myslím, že rodiče mají být především autentičtí. Pokud jsou ve výchově přirozeně jednotní, je to asi výhoda, ale rozhodně se mi stejně jako zakladatelce příčí jednota za každou cenu.
S MM jsme se o jednotu leta snažili, což vedlo k mnoha leckdy emočně vypjatým diskuzím (bez dětí, samozřejmě) a pak jsme nějak plynule přešli do toho, že můžeme mít každý na věc jiný názor a že to vlastně nevadí. Přece i v jiných oblastech spolu lidi nemusí 100% souznít a přesto spolu být. Většinou nejsme názorově úplně mimochodní, pokud ano, tak se o tom i s dětmi pobavíme, každý řekne svoje a nějak se to utřepe.

Co to ta první linie je? Čemu tak říkáte?