Diskuze : Hlavní : Humorně o lásce a sexu

Tady ho máš.

Tak důležité je neplést si zamilovanost a lásku. Zamilovanost je jev, kdy člověk nevidí a neslyší a pokud to na něho dolehne opravdu těžce, tak může dělat různé blbosti, jenom aby byl se svým protějškem. Odeznívá to různě dlouho, ale 18 let to určitě netrvá... No a pokud po stavu zamilovanosti přijde láska, tak je to dobré, člověk sice vidí chyby toho druhého, už mu nepřijou roztomilé třžeba ponožky na kuchyňském stole, ale dokáže vidět na vztahu hlavně to dobré, dokáže v páru řešit nejrůzznější situace, co život přinese, prostě dokáží ti lidé spolu žít a být spolu rádi. Zamilovaná 18 let bych fakt být nechtěla, ale že manžela už 22 let miluju (a on mně), považuji celkem za výhru!

Ale nesýčkuj! My jsme si k desetiletému výročí nadělili početí třetího dítěte. A nebylo to kvůli krizi.

Ja myslím, že zamilovanost trvá několik měsíců, max. rok. Pak přijde něco trvalejšího, ale i vztah trvá 10 let a pak už vyprchá. Moje osobní zkušenost, opakovaně. Nevěřím na vztahy na celý život, lidé spolu zůstanou, ale nic už mezi nimi není.

Jé, to je dobrá otázka :-D.
Nevím, jestli jde být zamilovaný osmnáct let, teoreticky by to možné být nemělo, pokud budeme brát vážně ta "chemická" vysvětlení zamilovanosti a další psychologické vývody.
Na druhou stranu najdeš lidi, kteří ti budou tvrdit, že jsou zamilovaní čtyřicet let do jednoho. Za sebe si myslím, že někteří normálně kecaj.
Pak znám dost chlapů, co bez vyzvání hlásí, že jsou zamilovaní do své ženy od svatby do nyní (čtyřicet a více let), jsou to vesměs staří muzikanti a je veřejné tajemství, že ta zamilovanost jim nebránila ve víš čem, víš jak, když se naskytla příležitost. Ale přitom bych řekla, že to prohlášení myslí vážně.
Podle mě jsou lidi, kteří dokáží milovat jednoho partnera celoživotně, milovat ho tak, že nejen že s ním z různých důvodů nepřestanou žít a jsou mu věrní, ale že je pořád vzrušuje a chtějí ho.
Mám na to svoje vlastní vědecky neověřené biologické vysvětlení, podle mě i vztah mezi mužem a ženou funguje na principu rané vazby. Když jsou to lidi, kteří jsou dospělí, kteří spolu v takových těch rámcových požadavcích denního života žít mohou (za starých časů se tomu říkalo, že "jsou si rovni") a to spojení, ustavení pouta, to, co řídí hlubší a evolučně starší části mozku, proběhne správně, tak mají šanci. Nezevšední jim "to". Budou se pořád chtít, a tím víc, čím víc spolu budou. Ale musí se o to pečovat. Vědět, jakou to má cenu. Někdo to dokáže.