Diskuze :Diskuze : podle měsíce narození : listopad 2003

Ahoj mamči, tak jsme zpátky doma. Přijeli jsme sice už v úterý, ale nemohla jsem se k ničemu pořádně dohrabat, tašky jsem dovybalila až dneska, jsem ostuda (ale vybalování tááááák nenávidíím, tak raději jen tahám věci, které potřebuju až je toho pak tak málo, že to douklidím :oDDD).

Kdyby mi někdo řekl předem, že budu mít takhle hororovou dovču, tak se mu vysměju. Ovšem život umí napsat hezké kličky, abychom to neměli tak sladké. U našich jsme si užili asi jen první 3-4 dny. Pak jsme všichni onemocněli. Péťa jen se zelenou rýmou, Nelinka k tomu teploty a kašel, Lenka teploty a zvracení, já kašel, průjem a bolení celého těla :o(((. Takže jsme pár dní leželi a mně v té době začaly bolet zuby. Pár dní bolely, až mě dohnaly k zubaři. Bohužel RTG ukázal prožranou osmičku a nedalo se jinak, musela ven, byl tam už i zánět. Kvůli kojení mi dr. nedal ATB, takže jsem si pár dní protrpěla bolestmi a denně celý týden jsem chodila měnit drény. To byly veškeré moje procházky - do čekárny a rychle zpátky domů kvůli kojení. Když už jsem byla jakž takž fit, zbývaly asi 3 dny do odjezdu (to jsme ho ještě o 2 dny posunuli), takže jsem si rychle dala srazík se spolužačkou, zajeli jsme vlakem k prababičce (mojí babičce) a stihla jsem jednu návštěvu příbuzenstva. Toť vše :o(. Takže jsem hrozně zklamaná, jednak jsem nic a nikoho pořádně neviděla, druhak jsem si neodpočinula o vyspání nemůže být ani řeč. No a hlavně to tam bylo příšerné, když nás bylo tolik v 3+1. U našich teď bydlí brácha, protože se rozvádí, takže okupoval bývalý pokojíček. Když holky po o spaly (jedna v ložnici, druhá v obýváku, aby se nerušily), nebylo skoro kam se vrtnout. Stejně tak večer, televize se skoro nezapínala (nejvíc tím trpěl děda), jen když byl brácha na montáži a byl volný jeho pokoj. Když měl pak brácha na víkend svoji dcerku, bylo nás tam celkem 8, což bylo večer docela na budku. Ale když jsme byli s bráchou a se všema dětma venku, tak to byla psina. Říkám bráchovi - vypadá to, jako bychom měli spolu 4 děti :oDDD.

Jinak celé dny doma, bylo to jak ve vězení a ke všemu ty vedra. No já myslela, že fakt zcvoknu. Nelinčin režim byl ten tam, a to jsem ji před odjezdem naučila krásně večer usínat. Tam spala pokaždé jinde, jindy, jinak, usínání horor, řev, na nic ani špetka klidu. Uááá, já se tááák těšila domů!

Sorry, že to ze sebe tak sypu, ale prostě to muselo ven. Jsem hodně smutná, že se mi letos vůbec nic nedaří, hlavně zdravíčko mi dává tolik zabrat, jako nikdy dřív, zhubla jsem další 2 kila, to už mám -6 kg od předtěhu váhy. Né, že by mi to vadilo, jen mě to trochu udivuje, jak to jde rychle dolů, takhle málo jsem snad měla před 15 lety, všechny kalhoty na mě visí.

No, Péťu jsme tam babičce a dědovi nechali ještě tak na měsíc (pak ho mamka přiveze vlakem), ale je to spíš nevýhoda, protože tím pádem mám Lenku pořád za zadkem, nemá si s kým hrát. Vedra mě ničí, já to tak špatně snáším :o(. Nelinka se naštěstí po příjezdu se spinkáním rychle srovnala do předodjezdového režimu (jsem tááááák ráda), inu není nad vlastní postýlku, já jsem se na tu svoji taky hrozně těšila, z gauče mě hrozně bolely záda! Ale má teď nějaké mamánkovské období, taky jí lezou horní jedničky a možná i to vedro do toho, prostě každou hodinu chce být u prsu, pořád béká, je to vyčerpávající. Už jsme začali s příkrmama, baští naprosto úžasně, akorát pití jí nechutná. No zvykne si.

Mamka teď každý večer volá, jak si tam Péťa lebedí, že je tam HAVAJ, když tam Lenka neječí a nelítá, že prý tam u nich chce zůstat bydlet (kdypak se mu asi po uječených sestřičkách začne stýskat???). Mamka paličkuje, teď chodila týden na nějaký pokračovací kurs, tak vzala Pé´tu na poslední hodinu s sebou. Prý mu to tam půjčili, tak si paličkoval záložku do knihy. No a přiběhl tam fotograf z místních novin, hned si Péťu fotil, možná bude slavný v novinách :oDDD. Jo a taky ho mamka učí vyšívat!! Samozřejmě pomáhá na zahrádce, pak doma zavařovat... samé věci, co doma nezná. Asi z něj bude dobrá hospodyňka!

Tak vaše výchovné rady hltám jako o život, těch není nikdy dost a ty ze života jsou nejlepší. U nás je to jako u Alíků, každé dítko jiné. Péťa ten poslechne na slovo, nemůžu si stěžovat, že by odmlouval. Jistě, někdy něco nechce, ale pokud to není podstatné, má právo nechtít a nenutím ho. Lenka je oproti tomu tvrdý oříšek. Vztekací období u ní nebere konce, ba naopak graduje v různých směrech. Když jsme byli u našich, začala přííííšerně žárlit na Péťu. Jinak záchvaty ječení a řvaní mívá několikrát denně, fakt si musí sousedi myslet, že ji tady snad řežeme jako žito. Je fakt, že mnohdy už mě táááák svrbí ruka, že bych ji nejraději zmydlila hlava nehlava, ale když ono by to nemělo žádný účinek. Ona prostě ječí ve většině případů naprosto nepochopitelně. Třeba ráno po probuzení. Leží v posteli a volá, přijdu za ní, usmívám se, přeji dobré ráno, ona zírá, nabízím jí ruku, že půjdeme spolu do obýváku a v tom spustí řev. Trpělivě čekám a nabízím pomoc, řve. Přestává mě to bavit, odcházím - řev ještě větší, vracím se, opět čekám, protože vím, že jít se mnou je pro ni snazší než jít sama, ale ona nic, řve. Po takovém ránu už mě pak nic nemůže překvapit. Teď chce prostě všude chodit se mnou a já musím chodit s ní. Třeba na záchod. Mami pojď se mnou, já to sama neumím. Tak se zvednu a jdu, vím, že všechno zvládne sama. Taky, že jo, když chci třeba jen rozsvítit, néééé já sama! Když jdu ,byť jen krok před ní (je jedno, jestli venku nebo v bytě), už je zle a řve: počkej na mě! Nesnese jít poslední. Ale třeba v jídle, to jí neva, že je poslední, s jídlem prostě bojujeme pořád. U snídaně, u oběda, u večeře. Přitom u našich baštila jak zjednaná, jsem se nestačila divit. Největší trest je pro ni někomu něco vrátit, co sebrala. Raději ji teda nechávám položit to na neutrální místo, protože to je pro ni přijatelnější, než to vrátit Péťovi či Nelince. No a tak je to se vším, od rána až do večera jeden velký kompromis. Jestli tahle holka mě někdy začne brát jako autoritu, tak vyvěsím prápory. Zatím mě má parádně na háku :o(. Je prostě úplně jiná než Péťa. Jsem jenom moc zvědavá, jaká bude Neli. Takový zlatý střed by bodl :o).

Alíci furt na cestách, co? To musí být paráda pro dětičky (a nejen pro ně). A to vám někdo (mamka) prodává v krámku nebo máte zavřeno? Já jenom, že jsi psala, že sezóna začíná a mám pocit, že jste víc pryč než doma. Jestli máte zavřeno, tak to musí mít zákazníci "radost", že máte otevřeno značně nepravidelně, né?

Tak, jsem se vykecla :o). Děkuji za pozornost.

to som rada, Alíku, že sa zhodneme :o) A či si príliš detinská, to si netrúfam odhadnúť:o), ale ak áno, nemyslím, že by to bolo niekomu z vás šiesich do života na škodu :o)) Ja tiež s deckami hrávam hry a kecám so Simonou alebo aj jej kamoškami, keď tu sú, a výsledok je ten, že mi už neviem, asi tri či štyri krát hovorila, ako jej kamošky závidia takú mamu a vôbec, že by nás chceli za rodičov, heeeč ;o))) Jasne, že jej potom vždy poviem,že každá mama je v niečom lepšia a v niečom horšia a každý má byť rád takej, akú má...bla bla bla :o)))

Inak tie hry, celú nedeľu s nimi náš tatino hral na dvore hry s nafúknutými balónmi a s vodou (prenášali ju v ústach a podobne). V sobotu som zábavu organizovala ja a hrali hru s paradajkou, s tyčinkami, ale aj meno, mesto....tá vaša na prášek teď je tiež doobráá :o))

Nejako sa nám stratila Severka, asi je u rodičov, tak si snáď tiež užívajú leto:o)

Alíku, máš pravdu, myslia a opisujú to tam demokraticky, asi tam tá "autorita" a jej zakotvenie v základných pravidlách je napísaná skôr kvôli nám rodičom...aby sme to lepšie pochopili?
Ale žiaľ, sama mám problém s autoritami, ktoré si úctu vyžadujú formálne a ja ju voči nim necítim ( bývalý učitelia, šéfovia a podobne).
Taký niekto musí (mal by) rátať s tým, že keď stratí na mňa (alebo na iného človeka, dieťa) "páky", teda už mi nebude mať čím vyhrozovať, či núkať odmenu o ktorú by som stála, stratí tú svoju vynútenú "autoritu"....napr. rodič ju môže stratiť, keď decko príde do puberty, či dospeje.
Naopak, ak si niekto niekedy moju úctu získal PRIRODZENE, nemusel (a bolo v jeho prospech ak to ani neskúšal ;o))) mi ju stanovovať ako základné pravido v našom vzťahu.(To je to, čo mi tam nesedelo, teda stanovenie autority ako základného pravidla.) Mám úctu voči nemu ako človeku, či ako odborníkovi=je pre mňa skutočnou autoritou. Tak nejako dúfam, že to cítia naše deti ku mne aj ich otcovi...a snáď aj budú.

Neviem, či si niektorí rodičia nemýlia autoritu so strachom.
Niečo ako "mám byť pre deti autorita a basta" = "budú ma poslúchať a basta"...ale tak to tam naozaj nie je myslené, máš úplnú pravdu.

Tak ja si myslím, že jediné, čo nám zostáva, je snažiť sa o tú prirodzenú autoritu, ktorú nejakými smiešnymi vyhrážkami (napr. ako píšeš, Bubíšku, o tých matkách) akurát tak strácame.
Určite súhlasím aj so Zdenkou, zdá sa mi, že máš pre mieru prísnosti a povolnosti veľmi dobrý cit :o)

No a súhlasím aj s Jitullou, sto pro sú situácie, kedy je vysvetlovanie a dohováranie zbytočné a neúčinné.
Ale naozaj v týchto prípadoch u nás najlepšie funguje prevencia, ako ju opisuje Alík.
Vidím to na našej S., keď je unavená, nevyspatá, je "na zabitie" ;o). Tak to ju môžem naozaj jedine pevne chytiť a fyzicky nasilu dostať tam, kam treba, akurát sa jej pri tom v rozpore s tou fyzickou silou, kľudne (ukľudňujúco) prihováram....je to tak preto, aby videla, že "to tak MUSÍ byť"-MUSÍ vyjadrím silou, ale "NIE preto, že sa MAMA NA MŇA HNEVÁ"-vyjadrím kľudným prihováraním.....ak to ovšem zvládam a nezúrim už aj ja ;o))))...je jedno, čo pri tom poviem, vtedy aj tak veľmi nepočúva, keď zúri, ide o ten kľudný tón. Alebo aspoň zostať pri tom úplne ticho, ak je to šup šup vybavené, je ticho najlepšie(u nás).

Čím je dieťa staršie, tým je takých situácií, kedy je nutné tú silu (moc) použiť, menej. Malo by byť... ak už sme v minulosti niečo príliš nezvorali ;o) a nemá nás už potom teda to rozumnejšie dieťa naozaj "na háku" :oDDD, ale berie už ohľad aj na naše potreby, teda získavame si u neho tú skutočnú úctu=autoritu....Lenže to zasa vyžaduje od rodiča, aby ho neukecával vo veciach, ktoré sú jeho osobnou vecou(dieťaťa), ale to je už ďalšia téma o starších deťoch...napr. už aj o nás vo vzťahu k našim rodičom....márne by moja mama na základe svojej autority "vyžadovala", aby som Davidkovi už v troch mesiacoch dávala "mrkvičku" ;o))

Za seba môžem povedať, že ak beriem ohľad na potreby a želania Sisi, berie ohľad aj ona na moje......v celku to tak vychádza, čím je staršia,tým to určite viac platí.
Bubíšku, popíšem príklad na Davídkovi, neber topríliš osobne....
Tak napr., ak bude Davidek (Bubí) často vidieť, že ho necháš rozhodovať o tom, kam sa pôjde (či o inej veci, na ktorej tebe práve nijako zvlášť nezáleží-napr. či sa bude kúpať alebo sprchovať alebo či chce sandálky alebo tenisky či čo ja viem čo, jablko alebo hrušku), mohlo by to do budúcnosti znamenať, že nebude veľmi často cítiť potrebu ťa do niečoho nasilu tlačiť, niečo si presadzovať...bude mať uspokojenú túto potrebu byť "dôležitý". Tak potom, keď mu s vážnou tvárou povieš "viem, že teraz chceš ísť tadeto a škoda (zatvárim sa pritom smutne;o), ale dnes sa ponáhľame a musíme ísť presne tadeto(zatvárim sa dôležito a nástojčivo). Zajtra (to chápe naša S. ako "nabudúce") pôjdeme tvojou cestičkou dobre? Ale teraz treba ísť tadeto(napr. myknem plecami, že ma to mrzí, ale nedá sa žiaľ nič robiť), lebo nás tam už čaká XY"
... Sisa by už bola presvedčená,že T R E B A ísť dnes tadeto...a nie že "musím ísť tadeto, lebo mi to kážu"...takže takéto ukecávanie by netrvalo rozhodne pol hodinu, nanajvýš päť minút...možno by som jej povedala ešte niečo na odreagovanie, napr. "poď, pobehneme trocha, lebo už nás XY čakáááá a bežali by sme" a už má srandu z bežania......to všetko za predpokladu, že nie je vystresovaná, unavená, teda keď nie je práve v tom stave, ktorému treba predchádzať zmenou niečoho iného (režimu napríklad), kedy je škoda snažiť sa o jej spoluprácu a zaberie jedine to "čapnúť pod pazuchu" a odniesť ju (a väčšinou hneď nasleduje...rýchlo ju dostať do postele)...


Ešte k tomu môjmu názoru na rovnoprávnosť...ľahšie sa dá pochopiť, ak si predstavím, že v roli dieťaťa by som bola ja a v roli rodiča môj manžel. Nebude na mňa určite "hučať", ak nechcem večeru, či dlho pozerám telku...ani si nedovolí mi ju v polke filmu vypnúť...nanajvýš si o tom so mnou v pravej chvíli "hodí reč"...
Tak nejako sa snažíme chovať aj voči deťom, ako k sebe navzájom....

....mmch, aj môj muž, keď má stresy v robote a je k tomu ešte nevyspatý, je "na zabitie" :oDDD Váš nie? ;o)
No, tak neho vtedy síce nečapnem pod pazuchu (je veeeľký,že ;o), ale určite to nie je tá pravá chvíla, kedy by som s ním "vyjednávala" (ak použijem výraz Jitull). Vtedy sa s ním skrátka nedohadujem, lebo viem, že je mrzutý z nejakých iných dôvodov a aj tak by nespolupracoval...dám ho spať ;o) alebo mu dám najesť, alebo mu "doprajem chvílku o samote" ;o))

Alíku, jelikož jsme to měli spojený se srazem se známýma. Čekali na nás. Hlavně jsme se mu i snažili vysvětlit, že tam kam chce on, půjdeme cestou zpět. Nic, jak jsem již popsala. Scéna gradovala. Snažil si to pak vydupat za každou cenu.

To jsem velice často svědkem scén, co předvádí sousedky holka, o rok starší než Dáda. To je nářez. Naštěstí tak daleko jsme nedospěli a doufám, že nás to ani nečeká.

Ta začne ječet, že domů nejde, že mámu nenávidí, kope jí, mlátí do ní......ona jí dám příklad, řekne 4x pojď jdeme domů, ona ty scény, mlácení atd.... ta máma zase, ještě jednou a dám ti na zadek.....stejná scéna....pak dělá že jde domů....holka nic.....ječí a stojí dál a nadává....máma výhružky, dojdu pro tebe a seřežu tě.....znovu nic....pak pro ni dojde....holka jí zase začne kopat....a co máma??? nic...odtáhne jí domů a ještě mi posledně řekla, já ji chápu, že se jí nechce jít domů, že chce být venku.

Včera jsem na písku byla svědkem taky zajímavé výchovné metody...byli jsme tam kolem osmé večer. Tak že na písku sami. Pak přišla maminka pravděpodobně s její kamarádkou a malým klukem, tak 3-4 roky. Taky se jmenoval David. Můj David si něco kutil na písku. Ten její na houpačce, prolejzačce atd. Pohoda. Pak měli odejít, máma s tou ženskou šli. On ne. Vběhl na písek. Vyrval mému Davidovi z rukou lopatku a kýbl. Můj David seděl jak bulík a nic....natahoval. Ten druhý si to odnesl a hrál si. Nezasahovala jsem. TA jeho máma za plotem na něj asi 10x dej mu to, to se nedělá, jdeme domů....apod. nic nezájem. Tak přišly výhrůžky typu, Davčo....tytytyty, ty jsi ošklivý chlapeček......dej mu to, nebo ti dám na zadek, ta její kámoška se přidala......pořád koukaly na mě, jak budu reagovat...no zkrátím to..x krát mu vyhrožovala....nakonec tam došla, vzala mu to, odtáhla ho a šli pryč a stejně mu už pak nic neřekla, neudělala...kluk jí měl na salámu. To samý jako tý sousedky holka. Prostě fakt platí, když něco melu a vyhrožuju,tak to mám pak udělat. TAkhle vědí, že co, ona se vykecá a stejně se nic nestane a budu si dělat co chci. To je můj názor.
Snažíme se to dodržovat. I to, když malému něco slíbíme. Až se vyspíš bude to a to. Ukliď hračky, ať můžeme jít ven, když ne, nikam se nepůjde. TAky to zkusil, nechtěl uklízet, tak se nešlo. Ví, že když to řekneme, že to platí a je klid.

Tuhle situaci znám, když jsem chodila pro Zdendu do školky, i když ne zrovna na přechodu. Každý den jsem zkoušela něco jiného. Domluva opravdu nepomohla, nechala jsem ji na místě a šla jsem sama, když mě ztratila z dohledu, tak se otočila a vrátila se domů, příkazy taky nefungovaly a plácnutí na zadek už vůbec ne, to se urazila. Psycholog by asi poradil, vyjděte o půl hodiny dříve a nechte dítě, ať se po cestě pokochá krásami přírody, nespěchejte. Samozřejmě jsem zkusila i to, ale jak naschvál šla Miluška ten den vzorně a přímo do školky. Nakonec se ukázalo jako nejúčinnější vzít ji, v takové situaci, pod paži a odnést, mrskala se sice jako kapřík, ale dorazily jsme včas, ještěže jsou ty malé děti i lehoučké a školka blízko, Zdenda mi tohle na cestě do školky nedělal, možná proto, že byl o 1,5 roku starší, s ním už tenkrát byla a je domluva možná. Na cestě zpět už jsem oba nechala i proběhnout. Kamarádský přístup k dětem je ten nejlepší, ale autoritu je třeba udržovat. To vidím na Jarkovi, kolikrát po něm chci, aby mi pomáhal, nebo se učil a jednoduše neposlechne, prosbou, domluvou, ani příkazem. Z manžela má respekt, i když ho nikdy neuhodil, ten mu řekne: uděláš to a Jarda to jednoduše udělá. Tak zastávám názor: všeho s mírou, kamarádství i přísnosti.