Diskuze : Zdraví : Rakovina

To vis, ze jo.

Zetko, víš, co je zvláštní? Jak pořád mluvíš o manipulaci...jestli nakonec ten problém s manipulací nebude na jiném přijímači, než u těch, u kterých to takhle vnímáš...teda myslím přesně na druhém konci.

Jinak je vidět, jak se tě tahle otázka strašně moc dotýká...a jak bys přesně věděl, co je pro koho dobrý...tou fází jsem teda prošla taky, nevím, jestli jsme byla taky tak striktní a tak hnedka se vším hotová.
Teď mám teda možná malinko druhý problém...že mám pocit, že prostě - nevím...často si musím říct, že nevím...je tolik různých variant...a tolik různých možností, jak co vnímat a uchopit.

Ale - co ponechat druhým svobodnou vůli, kterou Bůh člověku (a jen člověku) dal?
Jak se člověk může povyšovat nad druhý tím, že si myslí, že ví líp, co je pro koho dobrý a jak mají dotyční žít?
Když ono fakt nic není černobílý...a jeden ze smyslů života je učit se a zrát zkušenostma (nejlíp asi osobníma)...a to je určitě nepřenositelný. Nejlíp je začínat vždycky s organizací života u sebe - jsem teda zjistila já...

Není to nepochopitelné, ale je to velmi dětinské. Magické myšlení.
Na druhou stranu, pokud se nechce léčit, má na to právo, ono taky záleží, jakou má diagnózu, prognózy jsou různé, umím si představit i okolnosti, kdy bych se "léčit" nechtěla, chtěla bych radši v klidu umřít o tři měsíce dřív a sháněla bych si lékaře (a materiál), který mi to umožní.

Jsem jen unavená. Teď zrovna mi umírá skoro 16-letá fena. Je mimořádná a bude mi hodně scházet.

asi jsme si neporozuměli. Asi jsem neměla použít slovo vydírat - nedala jsem najevo, že to myslím v nadsázce.
Já naprosto chápu rozhodnutí se neléčit v případě, že je léčba prakticky bezpředmětná. Ale pokud je to tak, jak popisuje zakladatelka, totiž že ta matka přistoupila na nějakou nesmyslnou hru typu "život za život", pokud to, že se nechce léčit, je vlastně posttraumatickou reakcí, tak ano, nasadila bych na místě jejího dítěte všechno.
Pokud bych byla v takovéhle situaci na místě syna, tak bych skutečně budu svou mámu prosit, ať to nevzdává, že bych jinak bojovala s pocitem viny, že umřela kvůli mě, protože bych ten pocit OPRAVDU MĚLA. Té paní je 50 (!), mohla by klidně tady být dalších 30 let a mít radost z vnoučat. A teda smířená mi podle toho popisu nepřipadá ani náhodou.
A mimochodem já mám zrovna teď mámu ve stavu, kdy nevíme dne ani hodiny. A vzhledem k jejímu stavu si umím představit i situaci, kdy bych jí podpořila v tom, aby se dál neléčila.