Diskuze : Zdraví : Rakovina

že propustí někoho kdo už nemůže jíst a pít - to může zůstat doma umírat bez vody?

To se tu probíralo kdysi a odborníci vysvětlovali, že umírající tělo už stejně nic nepřijme.

Asi bych to nechala být a snažila se s maminkou jenom být.

Já jsem smutná z toho, že jsem nedostala možnost se s mamkou rozloučit, částečně mojí hloupostí a je mi z toho hrozně. Jsou to pouhé 3 měsíce, kdy mamka umřela na rakovinu. Nevěděla jsem, že je to tak zlé, je od nás daleko a tak jsme si jenom volali a neviděli ji, mockrát jsem se jí ptala, jak jí je, co jí řekli doktoři, a pořád říkala, že nic... Moc mě to mrzí, že jsem za ní nezajela ještě dokud nás mohla vnímat a dokud jsme se mohli rozloučit a říct si, že jsem ji měla ráda. Moji příbuzní to věděli, že je to zlé, ale nedali mi vědět, mamka prý nechtěla, ... viděla jsem ještě živou jenom protože, že si příbuzní nevěděl s ní doma rady a tak mi zavolal mi..., konec přišel hrozně rychle, nevěděla jsem, že to může být tak rychle - v nemocnici byla jenom týden, pak ji pustili domů - nechápu jak je možné, že propustí někoho kdo už nemůže jíst a pít - to může zůstat doma umírat bez vody?
Myslela jsem, že bude mamka ještě v nemocnici, že přijedu znovu, ale to už potom nevnímala...

Ale mamka si asi taky konec nepřipouštěla a proto nedala nikomu vědět, nemluvila vůbec o praktických věcech, převodu energií na domku, to jsem pomáhala zařídit sourozenci až potom, o tom, kde a jak chce být pohřebená ... asi to tak někdo má, že nechá vše být, neměla už asi sílu něco řešit.

"někomu to stačí" taky by se dalo říct "někdo na to má"

Jsou na to dva názorové tábory, moje babička chtěla vědět a věděla, bylo úlevné moci s ní mluvit o jejích bolestech a strachu, mém strachu, říkat jí do poslední chvíle jak jsem jí vděčná za spoustu nádherných chvil v životě. Týden před smrtí hrála s paní na pokoji hru "co bychom dělaly, kdyby nám bylo znovu osmnáct". Bylo to nádherné, i když smutné. Manželovo babičce jsme to na výslovné přání jejího syna neříkali, byla to do poslední chvíle taková divná hra, ona samozřejmě věděla, že umírá, ale prostě se o tom nemluvilo a pořád se hrálo na lepší zítřky. Blbé bylo, že se to tím pádem neřeklo ani její sestře a ta pak nemohla rozdýchat, že se s ní nerozloučila. My s manželem máme spolu jasnou dohodu, hry na sebe nehrajeme a hrát nebudeme. Možná to máme v rodině trochu usnadněné tím, že jsme věřící a smrt je pro nás jen hodně těžká překážka na cestě. Řídila bych se tím, co víš, že chce maminka, vždyť ji znáš. Přeju hodně sil.

Děkuju.. no, někdy si říkám, že to je jako špatný film. Kamarádky mi říkají - Hele, napiš knihu .. a já na to: To ne, takovou sračku by nikdo nečetl, protože to zní tak nepravděpodobně, že by se toto všechno mohlo jednomu člověku stát..

Děkuju ti ještě jednou. Taky to nemáš lehké, holka. Ať je líp.