Diskuze : Zdraví : Rakovina

Hodně sil! Využíváte někoho z paliativní péče? Cesta domů a podobně? Tam by uměli poradit. My jsme volili možnost se na konec připravit, nejednalo se tedy o rakovinu, ale ona osoba i řekla, jak si přeje pohřeb, a my pak konali podle jejího přání. V naší rodině to takhle bylo pro nás víc k přežití, než se tvářit, že to nic není a bude tu do 100 let. Pokyny doktora nechápu, snad vaše maminka není blbá, ví s čím se léčila, a že je jí hůř. Nechápu, že vás doktor zatížil takovým zákazem. Zkuste některou z těch paliativních služeb, mohli by doporučit psychologickou konzultaci.

Kopřivo, umírající do toho jde poprvé, neví úplně, jak si představuje péči ani jaké to bude, těžko se k tomu vyjádřit bez zkušenosti.

Pokud má někoho, komu důvěřuje, úplně to stačí.

Tohle je hodně smutná diskuze. Už úvodní příspěk.. a bulím tady... Nečetla jsem ji celou, ale určitě dočtu. Můj tatínek umíral na rakovinu, bylo mu 44 let. Nedokázala jsem to ani já sama přijmout, snažila jsem sobě i jemu dávat naději do poslední chvíle. Zemřel v nemocnici, jel "jen" na trasfúzi krve, aby se mu udělalo trochu líp. To mu vždy na pár dní pomohlo. Mně bylo 20 a byla jsem tři týdny po porodu. Podle mě čekal, držel se, aby se dočkal vnoučete.
Ale proč to vlastně říkám... před pár lety zemřela náhle moje mamka. Z plné síly, najednou v jednom letním parném dni. Infarkt. Bylo jí 56 let. Oba její rodiče se její smrti dožili a pořád mi zní v uších, co její otec, můj dědeček krátce po pohřbu řekl. "Mrzí mě všechno to, co jsem neudělal. Neřekl jsem jí, že ji mám rád. A když seděla na schodech a brečela, když Vilda (můj otec) zemřel, neměl jsem pro ni lepší útěchu, než že jsem jí řekl: ˇTo jsi přece mohla čekat. Věděla jsi to.´"
Ta naděje, byť je třeba falešná, pomáhá tomu člověku i jeho blízkým. Ví hluboko uvnitř, že není šance, ale nikdo jim nevezme víru a naději, že se třeba stane zázrak. Pomůže to přežít tu nezbytně dlouhou dobu.
Nemluvila jsem s tátou o smrti. Ani on o ní nemluvil. Asi věděl, že to je konec, ale nebyl zastáncem pravdy za každou cenu. Komu by tím prospěl?
Ale věřím, že to někdo má třeba jinak.

Ještě pro zakladatelku: Poté, co tatínek odešel, jsem o něm mívala zvláštní sny. Hodně zvláštní. Většinou přišel domů, s taškou, že se přišel podívat, a že se zase musí vrátit. A v jednom z nich řekl, že si dělal srandu. A co jsem cítila? Zlost a strach.. protože jsem si říkala, že tu bolest a smutek budu muset prožít znovu, až opravdu odejde. Přála jsem mu, aby už měl klid. I nám.

Přeji tobě i celé tvé rodině hodně sil.

Tohle asi pozná každej sám, jestli rodič "chce milosrdnou lež", protože nechce hledět do tváře smrti, nebo jestli drží fazónu, aby se netrápili ostatní nebo aby nepropukly nějaké emočně náročné scény.

Stejně s tím rozhodnutím bude každej potom sám žít.

Já bych osobně nikdy nesdělovala nějaké kategorické závěry - umřeš, máš pár týdnů... Ale informaci ve smyslu "jsi hodně nemocná a tvůj stav je vážnej, budeme se starat, jak nejlíp umíme, ale může se stát cokoliv, chceš mluvit o tom, jak si představuješ péči, kdybys k tomu už pak nemohla ani nic říct?", to bych asi svojí mamince podala. Taktéž tatínkovi. Tj. těm dvěma konkrétním lidem.

Tohle bych podepsala, není třeba si dělat itinerář na cestu do nebe.

Oba jsme samozřejmě tušili, ale respektovali jsme své odlišné vyznání a vzájemné city, můj manžel odešel smířený bez kněze i bez notáře.