Diskuze : Hlavní : Vztekání a vzdor

Napíšu zkušenost z vlastního dětství. U mě rodiče tlačili na děkování a zdravení. Opravdu si to trauma dodnes pamatuju, bylo to cca od 3 let. Čím víc tlačili,tím víc jsem nezdravila a neděkovala. Ve školce jsem s tím neměla problém, pokud u toho rodiče nebyli. Trvalo to i na základce, obzvlášť,když máma řekla: hlavně pozdrav! Na druhém stupni už mě nikam moc nedoprovázeli, takže to postupně přešlo.
Takže za mě rozhodně netlačit, nepodplácet (ani u mě to nefungovalo, prostě jsem se sekla a nic se mnou nehlo) a dcerku vklidu obléknout, nedělat z toho vědu a nemluvit o tom.
Svým dětem jsem pomáhala oblékat ještě v první třídě a vůbec mi to nepřišlo divný. Ráno napůl spaly a nestíhaly. Ve školce a škole se oblékaly sami, tam bylo část dost.
Držím palce

Počítám, že problém není v těch hadřících, čili se to někam přeleje.

Jenže některé věci líp naučí cozí člověk než rodič.

Libiku, kdo jiný než zkušené klimakterní ženy, chytré jak rádio, může poskytnout tolik názorů, polemik, diskusí, materiálu na článek habakolik chceš. Nikdo jim doma nebrečí, netahá je za rukáv s tisícím požadavkem dnešního dne a ještě si zavzpomínají na zlaté časy, kdy dítko bylo většinu dne roztomilé, rozdávalo pozitivní energii, což se o puboších a dospělácích už moc často říct nedá. Ano, jsme na velkáče hrdé, ale bezelstný úsměv tříleťáka známe už jen ze starých fotek.

Právě tady je to správné místo, jen do toho, další mimi témata prosím.

Zakladatelce k tématu: hlavně, že je dcerka zdravá.

Půlko, schovej jí oblečení. Nebude mít co tahat.