Diskuze : Hlavní : Vztekání a vzdor

Bourko, ale zrovna tohle je uplne normalni. Ja vlastne nevim, o cem se me nebo sebe snazis presvedcit. Proste ho to strasne laka a navic je to zakazane ovoce. Naradi je tahak, syn montuje s manzelem snad uz od 3 let, dnes uz umi i nasekat drevo, sroubuje, vrta.. Takze spis nez zakaz bych ho s tim radsi ucila pracovat. Anebo proste dat z dosahu. Dite neni cviceny pes. Ted je to otravne, ale tyhle vlastnosti se mu pak budou v zivote strasne hodit. Nenecha se odradit, umi riskovat, je kreativni v prekonavani prekazek, vi, co chce.. ;)

A jinak ja jsem rada, ze se mnou dite diskutuje. Je to plnohodnotny clen rodiny a po jeho dotazech se casto zamyslim sama nad sebou, jestli opravdu to, co rikam, je spravny uhel pohledu. A priznam se, ze jsem uz mockrat jeho argumenty uznala a zmenila nazor. I proto nerada pouzivam kategoricke ne, ale volim spis Mne se to nezda jako dobry napad, protoze... U nas se nejcasteji diskutuje tablet/ pocitac. Ale ustalili jsme se na nejakych pravidlech a funguje to. Samozrejme pokud se mne po pate zeptal na to same, tak mu reknu, uz jsem ti to vysvetlila a otravuje me, ze se na to ptas znovu. Ale i tohle casem odezniva a i kdyz je to porad pakos a nerizena strela, tak se z nej klube zlate dite.

Tak já veškerý představy už zahodila dávno, že to s ním nebude. jednoduchý, bylo jasný od mala. On si jede prostě po svým. Když se blížíme ke školce, tak z oken je často slyšet "A x už si zase dělá, co chce..." To ho dost vystihuje. Že něco rozbije, to by až tak nevadilo, kdyby šlo o věci, který se kolem prostě vyskytujou. Jenže on neodolá pokušení. Má zakázáno lézt tátovi do skříně s nářadím, stejně je ochotnej překonat několik překážek, aby se tam dostal. Něco si vezme, o čem ví, že je to křehký a nemá na to šahat, a podaří se mu to poškodit. Dostane vyhubováno. "Víš, žetam nemáš lízt?" "Vím, ale..." "Proč tam nemáš lízt?" "Abych nic nerozbil" " Tak proč si tam lezl?" "Ale já jsem chtěl y" "Y můžeš jen pod dozorem s tátou, protože je to křehký, to víš taky." "Ale já jsem ho nechtěl rozbít". "Já vím, že ne, ale spoustu věcí můžeme udělat i když nechcem, proto na to nemáš šahat, to už jsme řešili mockrát" "Ale já ho strašně chtěl" "To není omluva. Už tam prostě nelez, táta to teď musí složitě spravovat. " A druhý den řešíme to samý v bleděmodrým. Co šlo je pod zámkem, ale všechno zamknout nelze, Nehledě na to, že jen čekám, kdy ho načapu se šperhákem.

Tak tohle bych asi nedala. upřímně přiznávám, že, kdyby tohle na mě dítě zkusilo, tak ho roztrhnu, jak hada.
Nesnáším rozcapený děti.
Moje dítě se zkusilo vztekat jednou. Chytila jsem ho za ruku, odvedla do jeho pokoje, posadila a řekla jsem mu, že, až se uklidní smí přijít. Zavřela dveře a byl klid. Za chvilku přišel a věděl, že není žádné obecenstvo, které by ho chtělo poslouchat, tak nebylo žádné vztekání a vynucování si čehokoliv.
Asi mají moje děti nějaký šestý smysl a tuší, že tohle by jim bývalo neprošlo. Já jsem celkem mírný člověk pokud mě někdo opravdu nevytočí a, že fakt nestartuju na první našlápnutí. Co by mě, ale dokázalo rozběsnit na první dobrou je rozcapený dítě. To fakt nedávám. To je můj kryptonit.
Tvoje dítě neznám, ale přijde mi, že pětileté dítě je dost staré na to, aby vědělo, co smí nebo nesmí. Jestliže rodič řekne ne,tak je to bez diskuse.

Bouřko, kdyby to bylo standardní dítě, tak bych ti možná i dala za pravdu, že se tomu chce vyhnout jenom proto, že ho to nebaví, je to opruz apod...ale když už teď víš, že se nad ním asi nějaká ta dg. vznáší, tak je to zase něco trochu jiného...oni mají fakt některé věci jinak...