Diskuze : Hlavní : Vztekání a vzdor

Dari,

a vidíš zpětně, že by to bývalo mohlo mít nějaký řešení? Myslím co by rodiče měli udělat, aby to bylo pro Tebe OK?

Já jsem byla taky taková, a pamatuju si ty pocity křivdy a tu bezmoc, ale pak čas a situace oponou trhly a mě to přešlo. Ale nevím, čím to bylo, možná kompletní výměnou lidí kolem mě, možná pocitem, že už si to nemůžu dovolit, ale to spíš ne, protože s těmi "novými" lidmi jsem neměla tu potřebu.

A teď se to samý začíná projevovat u jednoho z mých dětí a já taky nevím, co s tím. Pocitově bych ho chtěla roztrhnout na dva kusy, uvědomuju si, že ono samo je z toho nešťastný, ale je to přesně co popisuješ - ofrňování, je-li mu nabídnuto něco atraktivního, zpruzelý obličeje, pocit, že nám dělá milost, že se s náma vůbec baví... Štve mě to, ale nevím, jak do toho. U těch zpruzelejch obličejů mám cukání říct "OK, tak vidím, že žádný "džíny" nechceš, tak jdem domů."

A přitom vím, že by to mně v jeho situaci bylo líto. Zpětně to hodnotím tak, že to byl můj problém a ne toho okolí, svým způsobem možná i pokus o citovou manipulaci (na kterou to okolí naštěstí "neslyšelo"), ale svýmu dítěti (i sobě) bych ráda pomohla, pokud bych věděla, jak.

No tak to jo.

Já se neurážím, já pěním.

já si tyhle věci nechávám na dobu, kdy jsme obě v klidu a pak jí vysvětlím, proč mi třeba musí vždy říct, co se děje.

ta moje taky, ale tam jsem to vyeřišla motivačním systémeme - notýsek + krásné samolepky. Když učitelka odpoledne potvrdila že to bylo ok, mohla si jednu nalepit. Zabralo to, ale byla mldaší, v pěti už jí to myslím tak nebralo. Teď se občas ještě urazí ale spíš že si zaleze někam do koutku a smutní - když má třeba pocit, že si s ní holky nehrají nebo tak. Je hodně vztahovačná.
Jo a je jedináček, takže fakt nemá důvod cítit se odstrčená. Ono se to dědí, otec je némlich to samý a taky byl jedináček.