Diskuze : Hlavní : Rodina a jak v ní přežít

Jo, Ropucho, tak já to mám dodnes - pár kilometrů ujdu v čemkoli, i bosa, pokud nejde o čas a nejde se ostružiním.
Taky mě nechává v klidu vnučka v lese v sandálkách.

Dle mého jde o příklad, který ale obsahuje podstatu - pokud požadavek rodiče na to, co má dítě udělat (vzít si pohorky) nemá skutečně pevnou oporu v reálné potřebě, u některých dětí (natož pubertálních) se nesetká s přijetím. Neudělá to, a rodič se může vzteknout, ale defacto nemá pravdu. No nebo má (jde se do Alp na ferratu a vrací se potokem po ostrých šutrech), a pak si to zas některý puberťák holt musí "osahat" sám. Jo, možná tím zkazí výpravu ostatním, protože se s ním někdo musí vrátit, ale stojí to za to.

Mám brýle velmi speciální. Drahé. Takže jen jedny.
Na všechno mám sva místa. Když nedodrzim rutinu, tak holt hledám. Ale k tomu jsem došla vekem.
To dětem nezazlívám, ze to neumí. Organizace celého pokoje je v zásadě dost náročná. Řeším až když nemůžu vstoupit do pokoje. Malokdo to má od malička. Vetsina lidí více či méně v organizaci domacnosti selhává i v dospělosti.
No a to hledání věcí beru spíš jako komunikaci a sdílení než prudění. Nemyslí to zle dle mého.

Trvame na táboře na tom, že celodenní výlet=boty, ale někdy je to boj.

on není les jako les, do Alp nebo Jeseníků si bere normální boty