Diskuze : Hlavní : Rodina a jak v ní přežít

Já se ještě trochu zastanu dětí i "dětí". Ono i pro ně je těžké žít přerod z opečovávaného dítěte v samostatnou dospělou osobnost. Maminka všechno vyřídila, zařídila, zajistila, přinesla, odnesla, postarala se a najednou o to člověk dítě nestojí. Nebo vlastně stojí, ale ne tak úplně. Jen jak se to zrovna jemu hodí. A rodiče, prudí, radí, přikazují, zakazují, křičí a celkově jsou prostě otravný a trapný. Člověk - dítě třeba i ví, že maji pravdu, ale když ono se tak nechce být dospělým a mít zodpovědnost. Nejlepší by bylo být dospělým a zodpovědnost nemít. Jenže to jaksi tak úplně nejde. Nebo jde, ale špatně to dopadne. A rodiče nechtějí, aby to špatně dopadlo. Takže prudí, radí, přikazují, zakazují, křičí...
Takový začarovaný kruh střetu představ lidí různého věku a role. Já teda pubertu s dětma nezažila. Střety jsme měli ještě v době rodičovské nadvlády - tak v těch devíti, desíti. Pak už jsem to nechala co nejvíc na nich a fungovalo to.

Bordel v pokojíčku bych vůbec neřešila, se psem bych došla sama, aby nebyl chudák. Dopravu od kamarádky bych nezajišťovala - za nás mobily nebyly a musely jsme si poradit samy. Rodiče ani neměly auto, aby nás pořád dováželi, odváželi. Oblečení bych neřešila, hřeben nepůjčila.

Synek ve svých 17 taky zapomíná. Řeším jen kritické věci, např boty do hor. Že si nevzal bundu a kartáček na zuby jsem zjistila až v divočině. Myslím ale, že se zlepšuje, pri opuštění tábora na 24 hodin si jako jediný ze 4 dorostenců vzal spacák.
Ale on je prima povaha, není odbojný, a když mu dělám rodičovská kázání, tváří se uznale.....

heslo "dej mi pokoj + já se snažím"

To je krásné heslo
Oni se opravdu snaží. A mají toho sami se sebou tolik, že by si opravdu přáli, aby jim všichni zvenčí dali pokoj.
Přitom ale potřebují jejich pomoc.

Rozumím ti na 120%, protože u nás je to velmi a velmi podobné a to už je dceři přes 20. V tom věku, co ji máš ty jsem snad jediné východisko viděla v alkoholismu nebo vraždě...
Ten kartáč na vlasy byl taky okopírovaný od nás, mám svůj daný v šuplíku a místa střídám, protože má 2 svoje, ale když je nemůže najít, tak neváhá odjet někam s mým a pak ho ztratit a do očí mi tvrdit, že ani neví, že si češu vlasy... A to je pořád. Náš vztah je velmi náročný. Chce být opečovávaným děŤátkem nezatěžovaným matčinými výlevy, mít navařený oběd, vyprané prádlo, plno peněz, půjčené auto i s benzínem a žít svůj skvělý život. Prostě potřebuje žít sama ve svém se svou zodpovědností. Pomohlo, když ji v prvním semestru. kdy ve zkouškovém na mě neustále něčím chladila a já jsem se nedala, takže atmosféra byla doma hrozná, výbušná a dala by se krájet a muž jí řekl, že cítí, že jsem před rozhodnutím odejít od rodiny, ale on chce, aby dcera odešla na kolej jezdila domů na víkend po 2 týdnech, pokud nezmění chování.
Je velmi chytrá, schopná, nadaná, spolehlivá, milá a ochotná, ve škole úspěšná, na brigády chodí od 15, plánuje dovolené sobě a kamarádkám bez cestovky po Evropě atd atd, ale od mala je takto jen směrem k ostatním. Ne mě zbývá jen to nejhorší z její povahy až na vyjímečné světlé chvilky, které nastaly asi po 19 roce ...

Pokud řvu, můj puberťák má ze mě akorát srandu a radost, že mě vytočil. Takže já si neulevím a jemu to přijde hodně vtipné.

Jo Neznama, moje dcerenka, kdyz me nahodou vytocila a ja zacala rvat. Tak se ona sama okamzite sklidnila a prohlasila, "Uklidni se, prosim te." V ocicikach mela jiskru vitezstv i..