Diskuze : Hlavní : Rodina a jak v ní přežít

Huso, vím jak to myslíš, ale tepláky jsme potřebovaly zabalit, protože jsme jely na chatu a ve škole těch špatných známek má víc než dost. No a od té kamarádky by to dopadlo tak, že bysme pro ni museli jet autem. Což nemáme problém, když bychom se spolu takhle domluvili předem, ale ne že se na to úplně vykašle a pak se ptá - a vy pro mě nedojedete?? Co se týče toho pití, tak to je o zdraví už prostě, Stejně jako kašle na to čistit si zuby po jídle a přitom má rovnátka a kladla jsem jí na srdce, že si musí ty zuby čistit při těch rovnátkách častěji. Můžu se na to samozřejmě vykašlat, ale ona si tímhle může ovlivnit spoustu věcí, co ji pak v budoucnu může mrzet

Oprava chyby - se psem ( Pro urychlení času jsem to diktovala, ale to se bohužel často píšouhrubky)

Babi, moc pěkně napsané, ani moje dítě není stavěné na přístup "tak jsem řekla, tak to bude", to nefungovalo nikdy. A jo, spoustu věcí a požadavků jsem prostě vypustila a trvala jen na několika málo věcech, které se týkaly hlavně bezpečnosti.

Jako jo, má právo, a je to v určité míře i funkční, ale pokud Hatáta nesnášela řvaní matky, a chce být jiná, tak to nějakou změnu k většímu nadhledu chce. Pro Hatátu, aby měla lepší pocit, i pro dítě, aby ho tolik neštvala. Ve výsledku pro vzájemný vztah.

Po přečtení úvodního příspěvku jsem si říkala, že k tomu nemám co napsat, protože jsem jednak dost klidná povaha, a pak taky jsme s dětmi i během puberty vycházeli v pohodě, nic strašného se nedělo. Ale když čtu TaJ, vybavila jsem si, že v době kolem pěti let dcery (a tří let syna) jsem byla taky drobet na mrtvici z dcerky, která byla od mala velmi svéhlavá, všechno se s ní muselo domluvit už jako s batoletem, dosáhnout konsensu (pak byla v pohodě a spolehlivě fungovalo, na čem jsme se domluvily)… Na nějakou přímou poslušnost "tak jsem řek tak to bude" není ani jedno moje dítě vůbec stavěné (přičemž syn snadno odsouhlasil, ale pak to nedokázal dodržet, ADHD, to byla zas jiná píseň).

Jenže v těch pěti letech byla s dcerkou najednou dohoda velmi obtížná. Pořád se urážela, byla plačtivá… mě to točilo (neřvala jsem, ale štvalo mě to), no říkala jsem si, že jestli takhle obtížné je to teď, jak bude vypadat puberta. Pak se ukázalo, že bojovala se zatím nediagnostikovanou DM I. typu, který má zásadní vliv i na psychiku. Chůďátko moje. Na to, co se jí celé měsíce dělo, se chovala ještě skvěle.

Pravda je, že jak v tom období, tak již předtím a posléze napořád, jsem trvala na dodržování jen několika pro mě zásadních věcí vesměs týkajících se bezpečí – tedy nevbíháme do vozovky, ve výšce se pevně držíme… a pak čistoty obličeje a rukou (mám nějakou fobii z umatlaných nosů pus a rukou). Později pak třeba na sportovním soustředění „pařit můžete do kdy chcete, ale ráno budete na tréninku“.
Ostatní jsem považovala za nedůležité (jak píše Husa – úklid, známky, oblečení…), takže mě to nevytáčelo.

Abych to shrnula: jo, přidávám se k názoru vyhodnotit, jestli je věc tak důležitá, aby stála za křik.