Diskuze : Hlavní : Strach z porodu

Docela se mi ulevilo, že nejsem jediná, kdo má abnormální strach z porodu. Také si bohužel neumím připouštět jen to hezké co těhotenství přináší. Více si připouštím to špatné. Jak už tu bylo zmiňováno - kleště apod. Dítě určitě chci, ne v nejbližší době, ale chci. Je mi něco málo přes dvacet, takže ještě s příelem nespěcháme. Jsem na 70% rozhodnuta, že budu rodit císařským řezem. Z jizvy strach nemám, myslím, že už to dnes není jako dřív a dá se popřípadě domluvit i s plastikem, aby šil on. Také o tom s nikým moc nemluvím, protože ty, co už rodily, to vůbec nechápou a mají mě za sraba... Přítel naštěstí stojí nohama na zemi a můj strach chápe. Viděli jsme už například několik postižených dětí, které jsou postiženy právě proto, že je při porodu přiškrtila pupeční šňůra, to opravdu riskovat nechceme ani jeden...Kdoví, třeba až otěhotním, vše si rozmyslím a budu rodit přirozeně, zatím to tak však nevypadá. Tak přeji všem co mají obavy z porodu hodně štěstí. Určitě to všechny zvládneme ať už přirozenou cestou či jinak.

Vůbec nejsi blázen, já jsem na tom byla podobně. Jestli si myslíš, že to nepřejde a budeš se bát i otěhotnět, tak určitě vyhledej psycholožku, může Ti buď pomoci, anebo "předepíše" císaře. Porod byl pro mě něco ne vůbec přirozeného, i když opak je pravdou:) Chtěla jsem rodit císařem a uklidňovala se tím.. (Já sama jsem se narodila dost komplikovaně a bohužel jsem o tom mojí mámu slyšela mluvit a nějak se mi to zafixovalo.) Jenže to jsem ještě doopravdy nechtěla děti, jen jsem věděla, že jednou je chtít budu. Potom přišly myšlenky na to, že už bych miminko strašně moc chtěla, najednou na to začneš neustále myslet, vlastně už ani nemyslíš na nic jiného, a pak si řekneš, že i ten porod nějak zvládneš. Ale ty myšlenky přišly až ve 30 letech.. Dlouho jsem nemohla otěhotnět, a to se pak upneš na tu myšlenku otěhotnění, že porod vůbec neřešíš. V průběhu těhotenství jsem náhodou narazila na porodní asistenku, která pořádala předporodní kurzy, a ta mě svým pozitivním přístupem na porod vlastně naladila. Určitě doporučuji, na každý kurz jsem se těšila, všechno nám vysvětlila a získala jsem pocit, že všechno jde zvládnout a že naše tělo si poradí, navíc jsem si tam našla kamarádky, které mají stejně staré děti jako já:) Ale byl to kurz na několik týdnů, ne takový ten rychlokurz v porodnici. Konec těhotenství je opravdu tak zařízený, že se na porod začneš těšit, protože je to "otrava", asi působí i hormony, a navíc se strašně těšíš na miminko. Měla jsem ještě tu možnost, že ta "moje" porodní asistentka by se mnou porod absolvovala, což mě velmi uklidňovalo. Neboj se, že se něco zasekne, protože všechno má svoje řešení a když by porod neprobíhal tak, jak má, tak ho nakonec ukončí císařem, jsou léky k posílení kontrakcí atd., takže všechno jde vyřešit, toho se fakt neboj, já sama jsem měla porod nakonec vyvolávaný, protože mi večer praskla voda - při slabých nepravidelných kontrakcích - a ty do rána téměř ustaly. Můžu Tě ujistit, že když mi ta voda doma praskla, tak jsem byla šťastná, že UŽ!!! a smála jsem se, příroda je strašně mocná a má všechno dokonale zařízené. Ty kontrakce bolí, ale fakt se to dá vydržet, navíc každý má jiný práh bolesti, můžeš požádat o epidurál. Já jsem se bála hlavně samotného porodu, ale spíš mě překvapily ty kontrakce než ten samotný porod, to už prostě chceš, aby bylo miminko venku a nic neřešíš:) Nástřihu jsem se taky bála, ale vůbec, opravdu vůbec jsem ho necítila, šití potom nebolelo, postupně jsem cítila spíš tahání, ale nebylo to vůbec bolestivé, ani doma jsem necítila bolesti, když se stehy hojily. Ani teď, rok po porodu, o jizvě vůbec nevím. Všechny útrapy v těhotenství a i ten strach Ti stonásobně vyváží to, až budeš doma mít to nejkrásnější, co Tě mohlo v životě potkat. Na to, jak to vlastně bolelo, si pak nebudeš moct vzpomenout. Věř přírodě a svému vlastnímu tělu, jsme tak nastavené! Tvoje tělo ví, co má dělat:) Ještě mě napadlo, že právě teď probíhá týden respektu k porodu, zkus se podívat na internet na oficielní stránky.

lobelko,
Ne, ale jinak bych prostě nerodila. Ale ty máš ještě času dost na rozhodování.

Já měla taky, stejně jak píšeš abnormální strach z porodu (možná proto, že maminka je porodní asisstentka a od malička jsem slyšela všechny možné hrůzy, co se dějí - o tom dobrém, se tolik nemluví, to je normálka;-))... No a když jsem otěhotněla, tak jsem nějak na to všechno zapomněla... Pořád jsem měla z porodu respekt, a byla připravena na všechno a nakonec to byla pohodička .. A za dva roky, jsem si to zopakovala u druhého.. Takže neboj jak se mateřský pud ozve, přestaneš řešit jakýkoliv strach. Držím palečky