Diskuze : Hlavní : Interrupce

Jenom proto, že by otec dítě nechtěl, bych na potrat nešla. Ale kdyby k tomu přistoupila třeba špatná sociální situace a strach, jak se o dítě postarám, možná bych se pro přerušení rozhodla, těžko říct. V každém případě, pokud bych nebyla odhodlaná a schopná postarat se o dítě sama, dělala bych všechno pro to, abych s ženatým nebo jinak "nevhodným" mužem neotěhotněla (pokud už bych s ním něco měla; není to můj zvyk). Tj. těhotenství by připadalo v úvahu jen při selhání antikoncepce nebo že by ten muž nejdřív projevil souhlas a pak si to "rozmyslel".

Myslím, že přemluvení milencem používá jako alibi. Teda věřím, že ji k potratu přemlouval, ale kdyby dítě skutečně chtěla, tak si ho nechá.
Neumím si představit, že osoba psychicky zdravá by se nechala proti své vůli přesvědčit.
A že čekala před potratem na zázrak je celkem pochopitelné.

Ne. Dovedu si potrat u sebe predstavit jen v pripade, ze by tehotenstvi melo vazne ohrozovat me zdravi (vzhledem k tomu, ze tri deti uz jsem na svet privedla). Chlap by se mohl na hlavu stavet a usima odrazet, nemohl by rict nic, co by me presvedcilo.

Jenze nejsem v kuzi te dotycne, jini lide maji hranice jinde.

Jsem přesvědčená, že v žádném případě.
Ale těžko se vžívat do role těhotné milenky ženatého muže.
Pro mě je to celkově hodně vzdálená situace.