Diskuze : Hlavní : Kdy mít děti

"tohle je ale fakt velké plus
že má člověk rozum, nadhled

akorát po fyzické stránce už těch sil je méně, ale to jde řešit výpomocí a taky zakladatelka psala, že oba pracují doma, můžou se u miminka střídat"

pozor, ale moje nejmladší se mi narodila, když mi bylo 35, zakladatelce je už teď o 12 víc...
navíc to, že aktuálně mají možnost se u miminka střídat, to je otázka pár měsíců... situace se může měnit každým dnem a s věkem dítěte se už nebavíme o "pohlídání na pár hodin", ale o setrvalém soužití... u dítka školního věku už tě od nervových záchvatů nezachrání hodinka pilates jako u řvoucího mimina, tam se z těch "nervů" kolem dítěte nevycvičíš, ty jsou s tebou pak 24/7...

Sice jsem to neřešila, ale i tak se vyjádřím

Ani náhodou bych do toho nešla. Sice si myslím, že sourozenectví je důležité, jedináčci jsou tak trochu předurčeni být sobci, jen kvůli tomu bych se ale nepouštěla do takových akcí. Ano, stát se může cokoliv i ve dvaceti, ale ač máš pocit že nestárneš, tak určitě ani nemládneš a těhotenství už by třeba nemuselo být tak pohodové, zvlášť když už máš jednu cácorku na starost. O náročné péči o mimčo ani nemluvím..

"Ja jsem ve 45 porodila prvni dite, proste jsem byla dlouho single a toho praveho jsem potkala az ve 43. On deti taky nemel (je o 6 let mladsi) tak jsme si rekli, ze to zkusime a povedlo se." Asi to tak mělo být, mohla jsi mít kupu dětí s nesprávnými partnery nebo jedno s tím pravým. A to už máš. Já bych to brala tak, že v 47 letech čas na rození dětí rozhodně pominul a byla bych vděčná za zdravou holčičku.

Nevšimla jsem si, jestli píšeš, jak to vidí partner.

Tyjo rodičák u vnoučat... to by mě nenapadlo ale vlastně proč ne - mohlo by to být vtipný, protože vnučky budou nejspíš na stejné základce, co byly děti. Shodou okolností bydlí za rohem, takže by to mohla být jejich spádovka ( kdežto děti jsem tam vozila z periferie).

Rose, krásně napsáno. Já jsem ještě před 2 lety si říkala, že kdyby náhodou....tak si nechám v každém případě. Je mi 45 už skoro. A jsem hotová. Navíc vyšťavenà tím jediným expertem, kterého mám doma a stojí to za to. I když představa průměrného obyčejného dítěte je lákavá. Jenže v mém případě bych určitě měla zase něco extrovního. A já to prostě nedávám.

jj nikdy nevíš, jak to bude s tím dalším... první dcera byla extrémně náročná na začátku, nesnesla ani vteřinu odloučení, neustále řvala a řvala, večer nespala, nějaké ukládání do postýlky nehrozilo, zbořila by barák, navíc měla neuvěřitelnou výdrž - to je nakonec její základní povahový rys, když si něco zamane, zakousne se a dře, dokud toho nedosáhne... pak z toho trochu odrostla a od těch dvou let byla už skvělá... syn byl báječné miminko, krásně spal, sám si vystačil, jen člověk musel být ve střehu, jakmile se začal pohybovat... chodit ještě pořádně neuměl, ale z postýlky zdrhal, byl schopen si poskládat plyšáky na sebe, přes ně vylézt a pak ještě rozházet plyšáky, aby zahladil stopy - neskutečně mazaný... pak ale převážily jeho zvláštnosti a dokázal nás přivádět k nepříčetnosti, postupně jsme se naučili s tím pracovat my i on, během školky se to nějak utřepalo... no a nejmladší dcera je svá od počátku - do naší rodiny se narodila hvězda - hysterka jak vyšitá, během vteřiny mění nálady, dokáže být miloučká k sežrání a vzápětí by ji člověk zakousl - ta kdyby měla přijít jako první, zešílela bych, naštěstí jako třetí už přišla k vyklidněné matce, její emocionální horská dráha mě sice občas vytáčí, ale zvládám to rozhodně lépe než bych to zvládala mladší...