Diskuze : Hlavní : Kdy mít děti

Federiko, tak my netoužili po tom druhém za každou cenu, nechali jsme to prostě plynout...asi kdyby syn byl pohodové bezproblémové dítě, tak bychom ještě to další měli...ale v 6 letech to bylo pořád náročné a už jsem taky nechtěla, aby byli tak daleko od sebe, navíc už mi bylo 40 a na případný stejný další kolotoč jsem si netroufala...

Viď? Kdyby aspoň perník,co byl dřív, ten miluju, ale i ten odbourali.
Mohli by říct rodičům, když tam jsou nějaký akce, kde se mají zapojovat rodiče, tak to jsou vždycky hody, to funguje
Mají tam fronty na jednotlivý učitele,posilnění je fakt dobrý. Mě teda skoro vždycky nikdo vidět nechce, ale někam se občas vecpu, abych ve frontě pokecala.-)
Jojo, budou mi svým způsobem scházet, ty rodičáky
Třeba mě někdy nechají děti, u vnoučat

necetla jsem diskusi

moje jedine dite se mi narodilo v mych 38 letech, vse v pohode

ale ted v mych 55+ silena puberta ditete....ted teprve lituju, ze jsem dite nemela driv, kdy bych na pubertu mela vic nervu a energie

navic nevim jak u zakladatelky, ale u u nas jsou jeste 80+ prarodice (moji rodice) v jinem meste, kteri take potrebuji moji pozornost, takze vikendy delim mezi zlobivou pubertacku a sve 80+ rodice, nemluve o tom, co se vyskytne od pondeli do patku (rodice na pohotovosti, navstevy v nemocnici, pubertacka si zlobeni taky neschovava jen na vikendy)

nastesti mam vetsinou HO, coz se ted zmeni kvuli zmenam v praci...a partner je mimoradne pracovne vytizeny (nocni a vikendove sluzby), takze s nim se neda vubec pocitat

tedy ja i lituji, ze jsem tehdy nemela deti dve, jedno treba ve 38 a druhe ve 40, ale vic lituji toho, ze jsem dite nemela ve 28, jak jsem puvodne planovala, ale tehdy mi nevysel partnersky vztah, co jsem tehdy mela a musela jsem cekat dalsich 10 let

jinak chci zakladatelce napsat, ze s praci nikdy nemuze vedet, jak se to vyvine...a nejaky krasny uvazek nebo podnikani, ktere ji umoznuje volnost, taky muze skoncit, jak se svet rychle meni, ale neznam jeji konkretni praci

Babi,
nevím Asi tak šetří. Je jen kafe, vida a nějaký buchtičky

za sebe bych poděkovala osudu (bohu, komukoliv "tam nahoře") za první dítě a dál to nepokoušela...
mám tři děti a každé je jiné, tedy předpokládat, že když mám první dítě pohodové, druhé bude taky, je úplně mimo... taky ještě nemáš vyhráno, nejvíc potíží u syna začalo kolem druhého a třetího roku, kdy začaly jeho "zvláštnosti" nabývat nebývalých rozměrů - pohltil téměř všechen můj čas, vůbec si neumím představit, že bych k tomu řešila novorozeně...
taky musíš počítat s tím, že další dítě může mít nějaká omezení, která vám jaksi nabourají současný pohodový život a tím výrazně omezí i první dítě...
vím jaké to je, toužit po dítěti, vím, jak je to rozhodování těžké, ale v tomhle věku už bych prostě další dítě nezvažovala, řekla bych si, že mi bylo naděleno už dost

na druhou stranu je jasné, že život není černobílý a ať je to jak chce, nikdy se nedozvíš, co by bylo kdyby a je nakrásně možné, že druhé dítě bude stejně pohodové, docvakne to a váš život bude přesně takový, jaký měl být...
někdy si říkám, že dost možná to dřív bylo snazší, člověk snáze podlehl osudu, stačilo nechat věci plynout, buď to přijde nebo ne... naše dnešní možnosti nám přináší až příliš možných voleb a zodpovědnost si pak za ně musíme nést sami