Diskuze : Drbárny : Nostalgické vzpomínání

barevné řeky, podle toho, jaká barva produktů se zrovna vyráběla - všichni jsme podle červeného/modrého/zeleného Labe měli přehled o aktuální produkci

zvláštní škola plná dětí, které tam intelektuálně vůbec nepatřily

práškovaná pole, živočišná výroba plná atb

obrovské skládky, které se prostě vytvořily tam, kde to není tolik vidět

Jee, temi autobusy jsi mi pripomnela, ze u nas jezdily vlecky, byl to autobus + pridavny polobus, strasne rada jsem jezdila v tom polobusu.

Huso, nikdo tu nepochybuje o tom, že jsi dobrá máma, která miluje své děti a že jsi dělala, co jsi mohla.

To je docela sporne. Protoze dnes je 50 obchodu a paradoxne ve vsech to same, dle modnich vln. Obcas mam pocit, jako bych se vratila v case, ale dnes ztizene o to obihani kseftu. Kdysi kdyz to nebylo v jednom, nebylo to nikde . Dnes jich musim obehnout 10 a neni to ani v jednom.
Ale to jen ke zbozi. To me asi nikdy moc nebralo. Devadesatky ze zacatku super, euforie nadherna. Ale velice brzy se to zmenilo, uz v 91 bylo dost jasne, ze to bude smerovat jinam, nez by clovek chtel. v te dobe byly uz i "opozicni" nazory, ale bylo to stejne jak kdysi i ted - kdo nejde s nami, jde proti nam, je komunista a chce totac. No a pak Klaus prohlasil, ze nezna spinave penize a bylo vymalovano.

Já třeba musím říct, že jsem se měla na tehdejší dobu velmi dobře. Neměla jsem sice dělnický původ, naši pracovali v kanceláři, ale zato nám komunisti nic nevzali, naši pocházeli oba ze zcela nemajetných rodin. Nepronásledovala mě StB, dostala jsem se na SŠ i VŠ bez problémů, byli jsme i třikrát v Jugoslávii (s cestovkou). Netrpěla jsem nedostatkem, měli jsme co jíst, kde bydlet, měla jsem hezké oblečení. S kamarádkami jsem si užívala života, chodila do kina, do divadla, na výlety, s mým BM jsme to roka od svatby měli byt, koupili jsme si auto.
Jenže jak jsem pomalu vyrůstala a začala se zajímat co se kolem mne děje, tak jsem začala vím dál tím víc vnímat tu hrůzu kolem. Nejvíc mi otevřela oči práce. Tam se teprve ukázal v plné šíři ten zmar. V posledních letech před revolucí už jsem z toho všeho byla docela otrávená. To ovšem neznamená, že jsem neměla ráda svoje děti, že jsem se jim nevěnovala, že jsem si neužívala příjemných stránek života. Depresi jsem měla až kolem roku 2000, a určitě to nebylo kvůli politice.