Diskuze : Drbárny : Nostalgické vzpomínání

Tak tos měla, Fern, vlastně docela štěstí s tím ježděním na Západ a do Jugošky. Předpokládám, že byly místní rozdíly, někde seděla větší, jinde menší žába na prameni. Dost často se to s devizovými přísliby dělalo tak, že ho dostali rodiče, ale ne děti, nebo prostě jen část rodiny, taková účinná "prevence", aby tam nezůstali všichni. A, upřímně, moc nerozumím tomu, co píšeš o někom s depresí, jak to souvisí s tématem? Když tedy pominu to, že reaktivní depresi v tom socialismu mělo docela dost lidí už jen z toho skrývání, co si doopravdy o tom režimu mysleli. Mít "něco v patě" jistě šlo u nepodstatných věcí, ale pokud už člověk měl děti a nebo mu na něčem extrémně záleželo, tak najít si na něj páku bylo dost snadné. Například kdo by nechtěl, aby se jeho děti dostaly na slušnou střední školu, že?

Ja si vezla lyze, vyplnila celni prohlaseni a desne se bala, ze mi je vezmou.
Takova blbost…
Celnici, pohranicnici, psi, desna atmosfera.

Já jsem v Německu dostala spoustu kazet, s hudbou. Všechno mi to prohrabávali,dívali se mi i do spodního prádla na sobě, všechno mi vyházeli.
A pak si mě asi třikrát zvali na policii, bylo mi 18 a všechno bylo děsně otravný.

No pár let před 89 ti mohl někdo složit valutovej dar v bance, určitou částku na den a napsat pozvání a výjezdní doložku jsi dostala. Ale vopruz byl,žes to tak vůbec musela dělat. A pak tě ve vlaku prohlíželi tam i zpátky tak, jako bys byla zločinec.

Do Kaprovky , do knihkupectví jsem taky chodila-protože vedle do školy a byla dobře zásobená.
Ale dneska všechny ty knížky koupíš online, bez shánění.
Já z té doby vzpomínám na spoustu dobrých věcí, ale byla to prostě nesvoboda, falešná doba.