Diskuze : Peníze a bydlení : Zaměstnání

"ten pocit, že na tebe hledí neznámý počet lidí, kteří - jak už to ve školství známe - mnohem líp ví, jak se to má dělat a neváhají to kdykoliv vytáhnout, to fakt nebyla příjemná představa."

teda Yuki, já tě mám ráda, ale tohle je mimo moje chápání, promiň

tohle přece byla přesně ta doba, kdy se lidi nad obvyklé konflikty měli povznést, blbí rodiče zůstanou blbí, to není trestné, ale ty děti si fakt zasloužily, aby se na ně učitel nevykašlal

Yuki, v práci v open space má xy očí dojem, že bys něco měla dělat jinak, a musíš se nad to povznést, to je život

říct si "já nejsem herec" je dost nepěknej alibismus, nikdo nemá právo si myslet, že prostě zůstane výsostný solitér

slyšela jsem několik hezkých online hodin a synovi (vrchol puberty ve 14 letech) jsem nedovolila proti učiteli ani pípnout, protože bylo vidět, že se fakt snaží, xkrát jsem synovi domlouvala, ať si to neoškliví, že je to těžký, ale zvládnout se to dá - co nedal, to jsem mu dovysvětlila já
taky jsem ale taky konečně slyšela, jak matikářka jízlivě mluví s mým synem, a viděla jsem, že brečí a klepou se mu ruce, roztrhla bych matikářku jako hada Ještě že to už máme za sebou

TaJ, já už jsem na to zapomněla, moje dcera neviděla nikoho ze školy skoro rok, jen jednou za týden krátký mail - str.xx, cv.yy. Teď se mi to připomnělo, jak si povídáme o šéfech.

Chápala jsem, že je to strašně těžké (hlavně pro chronicky nemocné, personál v pečovácích a pro doktory), ale některé učitelky skutečně neudělaly ani minutovou akci navíc... Jiné překročily svůj stín a dělaly i nemožné, klobouk před nimi dolů... Najednou bylo vidět, kdo má ty děcka rád a kdo myslí hlavně na klasifikaci (největší průser - co dám dětem na výzo)

Hnusná doba to byla, učila jsem si dceru x měsíců úplně sama, na některé úkoly ze školy jsme se vykašlaly, protože jinou hravou formou jsem to dceru naučila mnohem líp...

Čumčo, kolega kvůli online výuce odešel ze školství.
A spousta z nás to zvažovala. Protože my nejsme herci, abysme najednou byli u několika rodin v domácnosti. A že si tím krátila dobu široká rodina. Někde byli rodiče, jinde mladší sourozenci, babičky. Fakt jsme z toho nebyli nadšení. Nejde o (ne)zvládnutí techniky, to není problém, zvlášť když je podpora, ve škole nebo doma, ale ten pocit, že na tebe hledí neznámý počet lidí, kteří - jak už to ve školství známe - mnohem líp ví, jak se to má dělat a neváhají to kdykoliv vytáhnout, to fakt nebyla příjemná představa.

Snad půl roku po covidu mi jedna maminka říkala, jak mě litovala, že jsem kašlala a bylo slyšet, že mi ještě není dobře - kluk byl v 7. nebo 8. třídě, rodiče to fakt brali jako zábavu místo televize, a my jsme dělali, co bylo v našich silách, ale nejsme vyškolení herci

Čumčo, podobné případy učitelek taky znám, šlo tedy většinou o osoby v důchodovém věku, které šly okamžitě na neschopenku a podaly výpověď. Ale vím i o učitelce, která před covidem odmítala komunikovat s rodiči e-mailem a myslím, že i telefonicky, (nikdo ji nemůže donutit to dělat), když děti onemocněly, bylo třeba volat kvůli omluvě sekretářce a pro "úkoly" se dostavit osobně přesně v 8.05 hod (vyučování začíná v 8.15), ale tu během covidu k on-line výuce ředitelka donutila.
Stejné vztekání se ovšem dělo ze strany mnohých lékařů před zavedením el. receptu a ejhle, jak se jim to nakonec pri covidu hodilo, když se pacientů štítili - najednou o námitkách nebylo slyšet a zároveň se konečně někteří uvolili objednávat pacienty na konkrétní čas ...

no právě, za ty odsloužené roky mají plat jak víno, přitom nový mladý člověk je kvalifikací někde jinde (výš) má plat, ze kterého nezvládne platit běžný nájem

to je stařecká umanutost - neposílejte to datovkou, přijďte jako ostatní slušný lidi - strašný, jak si tohle může dovolit

vzpomněla jsem si, jak mi kamarádka vyprávěla, že když nastupovala za covidu online výuka, starší kolegyně utvořily na velké škole frakci, která odmítala mít cokoli společného s online komunikací s dětmi - všechno jim připravili, veškeré možné zařízení - kompletně zařízenou online třídu, všechno jim zapnuli, doladili, měli tam 10 dětí na obrazovce, a pro začátek si s nimi měly jen povídat "jak to děti doma zvládáte? atd.". Záchvaty, hysteráky, regulérní pláč "my to prostě dělat nebudeme!".

To samé se stalo v místní malotřídce, učitelka si postavila hlavu, že jenom jednou týdně pošle dětem mailem látku, a vybrané papíry opraví, ale nic víc...Brečela, hroutila, když ji snažně prosili, ať se svou třídou (6 dětí) pro začátek jen promluví, povzbudí je. Vůbec jim nedocházelo, že přeci berou plat, tak je záhodno podat nějaký pracovní výkon.