Odpoledne jsme s Andulinou vyrazily zase do centra. Měly jsme sraz s mamkou a já pak schůzku kvůli stavebnímu spoření pro holčičku. Domluvený sraz byl v parku vedle Národního muzea. Přijely jsme trošku dřív a čekaly na mamku. Musím říct, že Andulka byla naprosto skvělá a jely jsme bez tradičního pláče, naopak se chechtala a vyprávěla a občas si i zavýskla. V tom parku to ale nebylo nic moc a pořád jsem sledovala okolí, protože je to tam plné všelijaké pakáže – v křoví si absolutně bez nějakých štráchů píchali drogy a do toho tam pobíhali jejich čoklové. Byla jsem ráda, že mamka konečně dorazila a mohly jsme jít pryč.
V metru si mně a Andulku prohlížel jeden takový prastarý pán a protože také vystupoval na Hlaváku, vystupoval stejnými dveřmi jako my. Než se dveře otevřely, ten pán koukal na Andulku a říkal, jak je hezká a ještě něco jí tam vyprávěl. Pak nám popřál ať se máme hezky a my šupajdily na druhou stranu než on. Než jsem ale přešla perón k jezdícím schodům, přišlo mi najednou hrozně líto, že ten můj dědeček umřel tak strašně moc brzo a že je to tak nespravedlivé, že ho Andulka nikdy nepozná. Byl to totiž ten nejlaskavější, nejtrpělivější a nejúžasnější člověk pod sluncem a připadá mi neuvěřitelné, že už je to 17 let co nás tu nechal samotné, protože ho zabily cigarety… Hrozně mi chybí.. Myslím, že i proto jsem si nakonec vybrala Petra jako svého partnera, protože mi ho v lecčems hodně připomíná…
Stejně jako odpoledne, tak i ještě teď polykám slzy, aby to Peťa neviděl. Momentálně nejsem schopná mu vysvětlit proč brečím, i když on moc dobře ví, co pro mě dědeček znamenal. Moc bych ti přála, Andulko, aby sis co nejdéle užívala ty tvoje dědečky a abys je měla stejně ráda jako já toho svého…
Zase jsem podcenila svého miláčka… Odhalil mně a chtěl vědět, co se děje… Tak jsem mu to dala přečíst, protože jsem nebyla schopná to říct a on mi přinesl krabici s kapesníčkama a nechal mně u sebe vybrečet. Ještě mi řekl, že by určitě měli z naší holčičky radost jak můj dědeček tak i ten jeho…. Miluju tě, Peťo… |
