Lukajda a Andrejka mně zase pobavili. S Lukajdou jsem byla v lese a sbírala jsem houby. Jenomže jsem měla chvílema Andulku na ruce, tak jsem si z něj udělala jakousi prodlouženou ruku a on je sbíral, jak jsem mu ukazovala a podával mi je. Bylo to pro něj velké sebezapření, protože mu to připadá hnusný, takhle šahat na houby. Je to prostě estét od malička. J Nejvíc mně pobavil, když se mně ptal, proč těm houbám okrajuju ty stojánky… J
Andrejce zas povídám: „Koukám, že sis vyrazila v sukni…“ a ona na to: „Koukám, že ty sis vyrazila v teplákách…“ A já říkám: „No jo, ale mám je posraný, koukej.“ (Andulka totiž chviličku předtím udělala absolutní káďo a nezadržela to ani plenka, ani bodíčko ani dupačky J) „Hm…“, znalecky mně obhlédla Andrejka, „to JÁ posraný věci nenosím. My totiž doma nemáme žádný dítě.“ Udržet v sobě vždycky ten výbuch smíchu je za takových situací poměrně komplikované… J
On ale perlil i tchán, když jsem mu poslala sms s váhami a mírami Andulky a s informací, že dostala zase 4 vakcíny. Kouknul na mobil, vidí sms od B, tak si myslel, že to je od Bradáče, protože já mu v týdnu většinou nepíšu a čte: „Hokejky, 7640 g, 4 vakcíny…“ A prý, co to ten Bradáč píše za kraviny?? Jaké hokejky, které mají přes 7 kilo? A co má s vakcínami, když už se dávno nevakcínuje (je totiž myslivec a dávají vakcíny proti vzteklině). Až Dana mu vysvětlila, že mu to nepíše Bradáč, ale Bára, že tam není hokejky, ale ahojky a že píšu o Andulce a jejím očkování…
O víkendu jsem pokřtila tištěnou verzi deníčku skalátka. Je to docela bichle a mám 4 výtisky – 1 pro mě, 1 pro Andulku a 2 putovní, které už se vydaly na cestu světem J. Jsem zvědavá, jestli to Andulka jednou ocení…J A když ne ona, tak já určitě, protože schopnost zapomínat je mi více než vlastní.
|
