Den před Silvestrem k nám přišla Renča s Jirkou a s ultrazvukem. Nemohli jsme se s Peťou dočkat, až zas uvidíme to naše prtě. Je naprosto úžasné mít tu mašinku k dispozici ne na pár minut, jako u pana doktora, ale na víc jak dvě hodiny.
Skalátko si možná připadalo jako rybička v akvárku, ale my jsme tady každou chvilku nadšeně zajásali, když nám milostivě předvedlo nějakou svou kreaci.
Mělo asi 720 g (počítám, že za ten týden zase pěkně přibralo) a hrozně velká chodidla - 4 cm. Taky mám pocit, že má velkej nos po mně a naducané tváře po Petrovi :-))))
Jednu chvíli nám něco povídalo a pak vyplázlo jazyk, že už si asi máme trhnout nohou. Ba ne. To si asi zrovna pochutnávalo na plodové vodě řízlé čabajkou, kterou jsem před tím ochutnávala :-). Bylo to něco úžasného, jak se mu ten jazýček pohyboval....
Jirka ho sledoval spíše z odborného zájmu, takže pořád něco přeměřoval a zkoumal a my jsme zatím v těch šmouhách rozpoznávali naše robátko. Jednu chvíli leželo jakoby na boku, ručičku po hlavou a jakoby na nás koukalo. Vrcholem exhibice ale bylo cucání palečku. Skalátko si pěkně leželo na zádech, nožičky až u čela a paleček v pusince. Byla jsem z toho úplně hotová.
Moc Jirkovi a Renče děkujeme, že jsme si mohli takhle užívat prcka ještě před narozením.
Upozornili jsme je předem, že to opravdu nechceme vědět, i když jsme se neubránili a pořád mu, chudákovi, koukali mezi nožičky. A když už jsem si myslela, že vidím pinďourka, ujistil nás Jirka, že to fakt není ono a když se prtě kousek posunulo, byla to opravdu nějaká bublina nespojená s tělem :-)
Máme asi 25 fotek, ale ještě jsem se nedostala k tomu, abych je přihodila do galerie | 
