POHÁDKA O CHYTRÉM BUDULÍNKOVI

Budulínek na okýnku

sedí, čeká na maminku,

z lesa liška ryšavá

pod okýnkem postává,

lichotí se, lichotí:

“Proč bys, milý Budulínku,

proč bys čekal na maminku,

pojedem jí naproti,

sedni si mi na ocásek,

“Liško, liško, ty jsi mluvka,

nevěřím ti ani slůvka.”

“I mlč! Žes tak hodný klouček,

zavezu tě na palouček,

celý rok tam slunce svítí,

celý rok tam voní kvítí,

tam si jistě, Budulínku,

nevzpomeneš na maminku!”

Liška už se tlapkami

o okýnko opírá.

Budulínek bez mámy

strachy, strachy umírá.

Neví, jak se lišky zbaví.

A tu dostal nápad. Praví:

“Povezu se s tebou rád,

chci však ještě ochutnat

ze zahrádky jablíčko.

Přines mi je, lištičko!”

“Pojedeš pak?”

“Ano, liško,

V zahrádce je liška hned:

“Dej, jablíčko, jabloni!”

Jabloň, samý bílý květ,

k lišce větve nakloní:

“Jestli, liško, čekat chceš,

pak jablíčko dostaneš;

jen co květy na zem shodím,

jen co zelenáčky zrodím,

jen co svoje mladé plody

na sluníčku vychovám,

a pak jablíčko ti dám;

čekej, rostou jako z vody!”

“Dobrá, čekám, pospěš si!”

Čeká hloupá liška, čeká,

čeká, slunce za lesy

už se pomaloučku smeká,

hloupá liška čeká, čeká...

Už se milá maminka

těší na Budulínka,

spěchá lesem, už je tady,

Budulínek zakývá,

maminka se do zahrady

přes plot honem podívá.

Šeptá: “Nepoj se, můj kloučku!”

Vezme koště, polehoučku

za liškou jde - a co dál,

všichni lehce uhádnete:

nyní nastal pěkný bál,

máma lišce kožich mete,

s liškou celý les se točí.

Budulínek pod jabloní

vesele se prohání,

jabloň kvete, jabloň voní,

větve k němu naklání:

“Jen co květy na zem shodím,

jen co zelenáčky zrodím,

jen co svoje mladé plody

na sluníčku vychovám,

budete mít dobré hody,

nůši jablíček vám dám.”

že jsi čekal na maminku

vidíš, vyzráls na lišku,

liška sem tam běhá v lese,

ještě teď se strachy třese,

kouří se jí z kožíšku.