Tak tohle bude asi hodně dlouhej deník. A to protože, jsme spolu letos už 19 let. Vlastně ne 19 let, ale letos v září to bude 23 let co jsme spolu začali chodit. Já nějak nemůžu pochopit ten čas. Nějak se mi zdá, že to není 23 let, ale jen malá chvilka. Letos se nám narodilo čtvrté miminko a já často vzpomínám na ten den, kdy jsme se seznámili. Vídali jsme se mnohem dřív než v roce 1983, dokonce jsme spolu jezdili na tábory. Ale to když mi bylo 10 let a Romčovi 12 jsme určitě nevěděli, že jednou budeme manželé.. Jednou v létě jsem ale šla taťkovi pro pivo a musela jsem jít kolem věžáků tady v Brně na Lesné. Byli tam děcka od nás ze třídy, ale taky tam byl moc hezkej a milej kluk. Jmenoval se Romča. Koukali jsme se na sebe prohodili pár slov a já bohužel musela utíkat domů aby neslehla pěna na pivu. Když jsem přišla domů stále jsem na něj musela myslet. Přemýšlela jsem kdo to je a taky jsem přemýšlela o tom jak se s ním znovu potkat. Moje dcera by nám dnes samozřejmě oponovala, protože se nyní nacházíme v době internetů a mobilů. Musím samozřejmě podotknout, že nic takového tenkrát neexistovalo. A tak mi nezbylo než doufat. Každý den jsem na něj myslela. Ani nevím proč, když si teď uvědomuju zpětně, tak mě k němu přitahovala jakási vnitřní síla. Nepopsatelný magnet, kterému jsem nemohla odolat. A tak jsem čekala a doufala, až se 23.9.1983 stalo. Šla jsem na zahajovací schůzku pionýrských vedoucích tady ve škole a tam jsem Romču potkala. Stál tam a já úplně zapomněla co jsem chtěla. Celý tělo jsem měla stažený a srdíčko mi zběsile bubnovalo. Nevěděla jsem jak udělat aby neodešel jen tak. Nechtěla jsem už být bez kontaktu s ním. Už si přesně nepamatuji, jestli jsem čekala já až bude odcházet anebo on čekal až budu odcházet, ale vím jistě, že ze školy jsme vycházeli spolu. Jen tak jsme si povídali a povídali a zabočili jsme směrem k mému bydlišti a povídali si. Jen jsem bydlela (a stále teď už spolu bydlíme)asi 100m od školy a tak jsme povídali před barákem. Byl opravdu moc milej. Nechtěla jsem, aby odešel.A tak jsem Romčovi řekla, že ho doprovodím. Náhodou bydlel hodně daleko asi 1 km J od nás na stejným sídlišti. A tak jsme se courali a povídali. Teď si nevzpomenu o čem, ale to asi všichni znáte. Mě bylo skoro 15let a Romčovi čerstvých 17let.Když jsme asi za hodinu courání dorazili před jeho barák tak jsme se zase bavili a já doufala, že ten večer nikdy neskončí. Už jsem ale věděla, kde bydlí a to mě trošinku jako pravou puberťačku uklidňovalo. Ani nevím jak se to stalo, ale najednou zase Romča doprovázel mě domů a tak jsme se courali a povídali. Až jsme dorazili k našemu baráku. Tam jsme se ale loučili až do 1h v noci. Nakonec stejně noc pokročila a my se rozloučili. Dorazila jsem domů a moje mamka byla hrůzou bez sebe. V době, kdy mobil byl vzdálená sci-fi se není čemu divit, ale tenkrát jsem to viděla jinak. Dnes to vím,že jsem se zamilovala na první pohled. Odemkla jsem doma a tam mě přivítala moje maminka. Nebylo to moc milé přivítání, to je jasný, ale mě bylo všechno jedno. Srdíčko jsem měla až v žaludku a výtky mojí maminky jsem přežila v totálním lásky opojení.
Tak takhle jsme se seznámili. Teď jdu do hajan, protože za chvilinku se možná vzbudí naše Hanička poslední z našich 4 dětí. Ale tento týden budu zase dál pokračovat a napíšu něco víc,jak jsme oslavili v Lužánkách moje 15té narozeniny. A proč to vlastně píšu? Protože mi připadá, že je to celý zázrak , že tady leží naše čtvrtá dcera a spinká si v košíku. A my jsme stále spolu. Taky přemýšlím nad tím jaký by to bylo, kdyby tenkrát byl mobil anebo internet? Možná by to bylo všechno jinak. Kdoví. Když vidím naši nejstarší dceru jak si stále s někým smskuje a chatuje tak je mi líto, že nemůže zažít něco takového jako my. Nemůže zažít to napětí, jestli se potkají, protože jiná možnost tenkrát nebyla. A tak děkuji za to, že jsem svoji velkou lásku potkala v době, kdy nic takového neexistovalo. |
