V pondělí jsem šla na kontrolu ke svému gynekologovi, abych mu dopřála to „právo první noci“. No.. nic moc… S Peťou na to budeme asi muset jít pěkně opatrně, i když už jsme se oba hodně těšili, až teda už J. Dle doktora jsem v pořádku, dostala jsem předepsané železo (měli mi ho prý předepsat už v porodnici) a ještě si mám pořídit nějaké multivitamíny. Já jsem mu ty multivitamíny nějak nerozuměla, jen jsem slyšela, jak říká něco o kyselině listové, tak jsem se inteligentně zeptala, jestli si mám tu kyselinu zeleninovou (!) taky koupit. Koukal na mně jak z jara… Ani se nedivím… Myslím, že oproti plodovce, to mléko šplouchá na mozku dvakrát tolik. Měla jsi opět pravdu, drahá Carol. To mi připomíná, že jsem se chtěla jít podívat s Andrejkou na záhonek s ředkvičkami, abychom vybraly velké a řekla jsem jí, že se jdeme podívat na to mlíko… achich ouvej… Nicméně, abych se vrátila k tématu – multivitamíny už jsem také koupila a naštěstí měli bez obsahu jódu. Ten mám v dostatečné míře obsažený v Letroxu, který beru kvůli štítné žláze. Další jód by mi už udělal pěknou paseku.
Andulku jsem vezla v kočárku na hlídání mamce, protože pracuje v centru a mám doktora kousek od ní. Jak je dobrým zvykem naší holčičky, než přes den usne, jezdíme s muzikou a nezajímá jí vůbec nic a dá se utišit jen přejezdem přes kořeny, což jí konečně uspí. Takže celou cestu autobusem vyřvávala, až na Stírce se mi jí podařilo uspat neustálým přejížděním hrbolaté stráňky. Skoro jsem si říkala, jestli na mně někdo nezavolá policajty, že jsem to dítě ukradla.
V tramvaji ale už pěkně pochrupávala a probudila se samozřejmě až u mamky v práci a chvíli na to spustila znovu. Zbaběle jsem prchla k doktorovi J. Mamka pak s ní brouzdala parkem na Karláku a Andulka řvala a řvala. Usnula přesně minutu před tím, než jsem se k nim zase připojila. Jestli si to náhodou ta babička nevymyslela a jen nepomlouvá tu naší hodnou holčičku J.
Potřebovala jsem nakojit, protože mi bylo jasné, že domů bychom jely s mnohem větším cirkusem a nejlepší mi připadal mekáč ve Vodičkové. Našly jsme si místo v rohu, dala jsem si za odměnu shake a nakrmila tu naší pijavičku. Mamka pak jela s námi domů a Aňulka byla výborně naladěná, celou cestu se smála na lidi v tramvaji a v autobuse. Pak s ní mamka ještě trajdala hodinu a půl po okolí a já mohla konečně pověsit prádlo a něco sníst. Tak to byl náš výlet do Velké Prahy J.
Nutno zkonstatovat, že kočár působí na lidi jako magnet – bohužel ne že by je přitahoval, spíš naopak. Jak se člověk někde objeví, nenápadně se začnou všichni na zastávkách přesouvat jinam, aby náhodou nemuseli pomoct. Stejně tak mají kyselé ksichty, když chci kočárek zaparkovat v dopravním prostředku na místě k tomu určeném a nedejbože, už tam jeden kočár je, případně přistoupí. Taky když jsme s mamkou vystupovaly u nás, přehnali se přes nás dva chlapi, kterým bylo úplně putna, že taky vystupujeme a že by třeba mohli pomoct. Ale oni asi strašně moc spěchali, takže nás málem z toho autobusu poslali rychleji, než se nám hodilo… Ve středu se chystám konečně na úřad kvůli porodnému |
