13.1.04
Konečně jsem se dostala na Pc a můžu do našeho deníčku o nás napsat.
Jmenuji se Jindřiška, v dubnu mi bude 30 let a manžel Karel a v únoru mu bude 34 let. Jsme spolu tři roky a po celou tu dobu se snažíme o mimčo. Jezdíme do Iscare v Praze.
Když jsem asi po roce našeho vztahu manželovi poprvé nadnesla téma adopce, bylo mi řečeno, že budeme mít vlastní děti, že se o tom nehodlá bavit. Bylo to jediné téma kvůli kterému bychom se pohádali a když jsme začali oba zvedat hlas(a to jsme se do té doby a vlastně do dneška nepohádali), tak jsem řekla, že nemá cenu se o tom bavit, že to není aktuální. Myšlenky na adopci jsem se nikdy nevzdala a k tomu mi i nahrávali občas pořady v televizi, kde bylo něco o adopcích a kojeňátcích a tak jsem vždycky srdceryvně konstatovala, jak ty dětičky smutně koukají a jaký jsou to chudáčci. Jinak jsem nechávala raději manžela na pokoji. Po několika měsících přijel z práce a sám začal, že o tom všem přemýšlel a že s adopcí souhlasí, ale že se nechce vzdát snahy mít vlastní dítě s čím jsem souhlasila i já. Radostí jsem se rozzářila jako sluníčko a dali jsme se také do předělávání bytu. Mezitím jsme jezdili do Iscaru, kde jsme prošli všechny testy a vyšetření a začali se připravovat na inseminaci(IUI). Prví pokus dopad špatně, nedozráli mi vajíčka, tak se léčba musela zastavit. Probrečela jsem celou cestu domů. A v ten večer jsme se rozhodli, že je nejvyšší čas podat žádost o adopci, než z nás budou úplný psychický trosky.
Druhý den jsem zavolala na patřičné místo a domluvila jsem si schůzku dnes už s „naší“ sociální pracovnicí. Můžu říct, že po telefonu se zdála velice přísná a odměřená. Úplně se mi vybavilo vyprávění kolegů, kteří měli děti a vyřizovali něco na sociálce. Byla jsem značně nervózní před naší schůzkou, která byla domluvená na 13.10.2003. Vše ze mě spadlo po chvilce rozhovoru a také vzezření paní bylo velice překvapivé. Žádná uhlazená úřednice, ale úplně normální ženská, která nás „odbourala“ hned na začátku, takže po chvilce jsme byli v družném hovoru jak kdybychom se znali léta. S úsměvem na rtech nám nandala spousty papírů na vyplnění a dohodli jsme se až budeme mít vše připravené, že se ozvu. Začátkem listopadu jsme měli všechny papíry připravené a tak jsem je dovezla ke kontrole, jest-li máme vše a dohodli jsme si návštěvu u nás doma na 12.11.2003. Někteří známí nás strašili jak nám prolezou každičký kout, skříň a já nevím co ještě. Na druhou stranu mě to donutilo, udělat razantní „výřad“ všech nepotřebných věcí, oblečení a tak. Také jsem měla obavy, že když nám právě předěláváme byt, že nám to rozmluví až to budeme mít hotové. Paní si jenom prošla byt a pak jsme uvařili kafe a povídali si. Z původně plánované hodinky až dvě bylo pět hodin. Asi za čtrnáct dní nám přišlo oznámení, že naše žádost byla předána ke krajskému úřadu.
Mezi tím jsme jezdili do Iscaru a připravovali se na další IUI. Zase to nevypadalo nadějně, opět nám nechtěli zrát vajíčka. Tak jsem mu pohrozila, že jest-li nepovyroste tak má smůlu a jde s těla ven. Jaké bylo naše překvapení když za tři dny vajíčko povyrostlo o 8 mm a tak se naplánovala na 5.12 inseminace, která také v ten den proběhla. Má ošetřující gynekoložka, protože dělám noční, mi hned od 5.12 napsala neschopenku, abych byla v klidu. Na 18.12 jsme se domluvili, že přijdu na krev jest-li jsem otěhotněla. Výsledky byli odpoledne. Když jsem pak zavolala, byla jsem překvapená po sdělení, že těhotenství tam je, ale že je to hrozně malinkaté, bylo to vlastně 13 den po IUI. Brečela jsem a šla jsem to říct manželovi, ten mě uklidňoval, že se nám to povede příště. Tak jsem mu řekla že jsem ale těhotná a on brečel se mnou. Byla jsem pozvána na 5.1.2004 na ultrazvuk. Na ultrazvuku byl vidět takový černý flek a to by měl být náš mrňous. Protože jsem s prvním manželem dvakrát potratila, hrozně se bojím, že se zase něco přihodí. Doufám, že nám pěkně pevně bude držet a že to dotáhneme až dokonce.
Adopce jsme se nevzdali. Nevím jest-li toto mimčo donosím a tak nechceme propást šanci. Myslíme si, že můžeme mít jak vlastní tak adoptované(vždyť budou také naše).
Teď řešíme problém, jest-li se máme svěřit s těhotenstvím naší sociální pracovnici. Chtěla bych se s ní podělit o naší radost, ale asi až bude vidět, že nám to roste, že tam je plůdek a srdíčko. Další ultrazvuk je naplánovaný na 19.1.2004. |
