Aninka dneska oslavila už 14. den života. Až to bude 14. rok, to bude asi něco J. To už s ní bude pěkně mlátit puberta. Já jsem se ale probudila jen horko těžko, abych jí nakojila a pak jsem to zas zalomila a nechala jí napospas Petrovi. Přepadla mně šílená únava a teplota mi zas vyskočila k 38 C. Celý den jsem proto pojala hodně odpočinkově a i s kočárem jsem je vyslala samotné.
1.máj jsme vůbec neoslavili podle mých představ. Ráno volal Petr, že ztratil klíče od auta a že prý to bude stát 6.000,- Kč. Myslela jsem, že mně omejou. Prý je všude hledá, ale nedaří se mu. Nakonec jsem mu sekla s telefonem, protože mi slíbil, že přijede brzo a půjdeme na tu první společnou procházku a zatím byl někde v Jirčanech a nemohl nastartovat. Měla jsem totálně zkažený den. Pak jsem se od mamky dozvěděla, že už je ve Skalici a že prý klíče našel – byly pod sedačkou…. No, co chce člověk od mužského, že? Nakonec přijel cca v 19.30 hod. Že prý se musel trochu prospat! To si dovolil říct mně, která by se potřebovala prospat jak sůl. Andulka je naštěstí hodná a vstává v noci tak kolem půl druhé a pak až kolem 6., ale ráno vyžaduje pozornost a taky se potřebuje po náročné noci dokrmit J.
Takže i na procházce jsem byla s kočárem sama a bylo mi hrozně líto vidět líbající se dvojice pod třešněmi. My, s Aňou, letos asi usneme. Nakonec jsem koupala taky sama a na to, že to bylo poprvé, už mi to docela šlo. Prostě se musím pochválit. J Petra jsem ignorovala až do rána. Náladu mi trochu zvedl Deník Bridget Jonesové.
Tak jsem zvědavá, kdy konečně vyrazíme s tím kočárem jako rodina… Musela jsem si nechat od tohohle zápisu trochu odstup, ale stejně mně to pořád ještě nepřešlo. Je fakt, že za „normální“ situace bych asi takhle nereagovala, ale opět se vymluvím na své oblíbené hormony.
Ráda bych dneska Aně udělala otisky ručiček a nožiček, tak čekám, kdy konečně zabere a usne. Petr jí musí ještě ostříhat nehtíky, protože jsem od ní podrápaná úplně neskutečně. Při kojení máchá ručičkami a já vypadám jak když jsem prolezla trním. Zas jí zlobily prdíky, takže usedavě plakala a pomohly až kapičky a další kojení. Je docela legrace, jak tak malinké miminko dokáže tak strašně nahlas prdět. Doufám, že se mi to někdy povede natočit na kameru, protože je sranda jí pozorovat. Vždycky se zatváří děsně soustředěně, pak nastřílí do plenek a nakonec se tomu blahosklonně usměje J.
A 2 týdny po porodu mám 71 kg – čili už mi zbývají jen 3 kg do původní váhy a přes pupík mám 96 cm, čili mínus 23 cm. Ale do džín se ještě nevejdu… L
|
