Všechny naše deníky

Andulku fascinuje lezení po skládacím žebříku (teda vlastně po každém, ale tenhle je momentálně doma kvůli oknům). Dala jsem ho na balkón, aby na něj nelezla, když jí nevidím, ale byla jsem tam věšet prádlo a to hned bylo lezeního nahoru a dolů. Pak mi začala házet imaginární míčky - MAMI, APOT!

Ani, s čím budeš jíst tu rejži?? NO PECE VIDIČKOU, MAMI! Myslela jsem samozřejmě jestli s nějakou omáčkou nebo jen se sýrem..

Dubňáčkovský megasrazík Duplo se tentokrát konal v rekreačním zařízení Jiskřička ve Sloupu v Čechách. Ubytování bylo jednodušší, ale našim potřebám naprosto vyhovující.. Jen z jídelny, která nám sloužila zároveň i jako společenská místnost, by Skaly proboural dveře na terasu :-)

V pátek jsme dorazili těsně před večeří a náš pokoj byl ozdoben Vílou Amálkou. To byl od organizačního týmu moc dobrý nápad, měly jasno nejen děti, ale i dospělí, kteří se vraceli nad ránem :-).

Večeří Aňa klasicky pohrdla a po ní šla s Peťou ještě ven za ostatními dětmi, abych mohla vybalit a povléct. Vojtík, Andrejka a Honzík objevili louži a důkladně se v ní vyráchali. Aňa už byla naštěstí na pokoji :-). Na druhou stranu mě to mrzí i za ní, že přišla o tak úžasnou zábavu, ale přece jen měla v úterý píchané ouško, tak by to nebylo asi ideální.

Pan správce měl asi pocit, že by to chtělo mít pěkně žhavou noc a tak vesele přikládal a přikládal, až jsme z toho byli všichni zpocení jak myši. Projevilo se to i na spánku Aňule - nemohla pořádně zabrat do 23 hod. Pak už konečně usnula a já mohla dorazit za ostatníma do jídelny. Tam to bylo takové velmi umírněné, spíš se hlavně popíjelo a testovalo přivezený proviant.

Aňa se ještě párkrát vzbudila, musela jsem jí dát lehčí oblečení na spaní a pak už byl celkem klid. Definitivně jsme se vrátili na pokoj kolem 4. hodiny ranní.. Kolem půl sedmé nás (teda jak koho - Andulka i Petr se ani nehnuli) vzbudily šílené zvuky z topení. To bylo fakt děsné. Naštěstí se mi pak zadařilo ještě usnout a kolem 8. začala Aňa povykovat, že chce vstávat, že je ráno a že chce za dětmi, které proháněly po chodbě motorky už minimálně hodinu :-). Rachot to byl pořádnej.

Po snídani a lehkém vzpamatování se jsme vyrazili na hrad Sloup. Nebylo to zrovna za rohem, nicméně dětičky poměrně statečně šlapaly. Plány na návštěvu kulturního zařízení nám lehounce hatily kolotoče umístěné v podhradí a hlavně koníci... Aňa samozřejmě hned chtěla na pouť a na koníky.. Naštěstí se nám jí podařilo přesvědčit - no.. nebylo to úplně mírumilovné, spíš ve stylu jámámvětšísílu - a hrad jsme si prohlédli. A fakt to stálo za to! Skaly prohlásil, že by se mu líbilo vlastnit takový hrad a že by nahoře schválně často griloval, aby ta vůně šla dolů do podhradí :-) Jen toho času, kdyby bylo víc. Oběd byl na 12.00 a cesta nám trvala hodinu.. Navíc se tam Aňa asi bála, nechtěla se jít nikam pořádně podívat, zavírala oči, celkově byla lehce protivná, ale řekla bych, že to bylo spíš z únavy a nevyspání.

Domů jsme jí na střídačku nesli na ramenou, abychom stihli jídlo. Pak už to většina zalomila. Původně jsem také měla takový plán, ale bála jsem se, že bych pak nevstala a jako aktivní účastník Pohádkového lesa, bych se včas nedostavila na stanoviště. Tak jsem radši šla holkám pomoct s vytyčením trasy a vyhlídla jsem si pěkné místečko pro své stanoviště.

Kolem 16.00 hodiny vyrazily první děti do Pohádkového lesa. Nejdřív potkaly nádhernou Makovou Panenku - Ivanku. S tou kreslily obrázky křídama. V lese pomáhaly Cipískovi (Peg) hledat ovoce a už se z dálky ozývalo Brekeke (Aňa to pak vyprávěla, že tam byl Kekeke.. než si vzpomněla, že je to vlastně vodník :-). Hanka byla fakt dokonalá, měla i vodnické oči :-) U ní děti házely korunky do vody.. Od vodníka přišly k Ježibabě (to jsem byla já v celé své kráse, jen s "lehkým" make-upem*** Původně jsem totiž měla koupenou naprosto úžasnou masku, ale jak jsem si jí zkoušela, zahlédla mě Andrejka a dost se vyděsila, tak jsem to nechtěla lámat přes koleno). Lákala jsem je k sobě bublinkama a musely posbírat míčky -klubíčka a házet je zpátky do domečku. Na cestu pak dostaly svůj bublifuk a samolepky. Poslední úkol plnily u Křemílka (Jirka od Trolli) - jezdily okolo ohniště na odrážedle.

U ohniště Andulku fascinoval sloup Indiánů (totem), jak mi pak důležitě sdělovala :-).

Po skončení jsme se kvůli dešti přesunuli do jídelny, zafandili hokejistům a Renda s Peg předaly statečným dětem medaile a svítící medvídky :-)

Po vyhlášení vypukla diskotéka a hrály se takové hity jako Tancovala žížala, Utíkej, káčo, utíkej (což asi inspirovalo Andrejku, která sebrala míček Andělce a vychutnávala si, jak jí Andělka nemůže chytit) a jiné.. Děti tančily jak o život, válely se po zemi, prostě paráda! Do toho jsme jim nafoukli balónky, ale ty byly tak "kvalitní", že praskaly jak o život.. Zejména kluci to těžce nesli a většinou to obrečeli. Celkově bylo zajímavé, že holčičky byly tak nějak víc v pohodě, málokdy brečely a nevěšely se tolik na rodiče.

Tentokrát děti usnuly celkem brzo, byly totálně vorvané a mohl začít další mejdan, tentokrát pro nás :-). A že to bylo velké! Nachechtali jsme se do sytosti :-). Ještě předtím jsme se "sestrami v akci" Jaffi, Trolli a Uli předvedly naše nová exkluzivní trička, jen domečky v uších nám chyběly, tak jsem vyzkoušela aspoň Pendulčin chleba.. :-)). Kikuška přivezla naprosto úžasnou diskotéku a samozřejmě jsem neodolala, když jsem uslyšela Poupata. Předvedla jsem ten zbytek skladby, co jsem si pamatovala, dokonce se ke mně pak přidaly i holky, takže atmosféra roku 1985 jak vyšitá! :-). Zbytek znám spíš z vyprávění :-)). Ne že bych byla tak na hadry, že bych o sobě nevěděla, spíš jsem si to prostě užívala a nějak nic neřešila.. :-) Až z bonzbločku Bulika jsem se dozvěděla, že Skaly komentoval moje řádění slovy - A pak se mi divte, že chci jet na celý víkend na ryby.. :-)

Večer jsme také chtěli grilovat maso, když už děti nedostaly slíbené buřty kvůli dešti, jenomže po "slavnostním" zapálení ohně opět začalo poprchávat.. U ohně zůstalo pár voděodolných jednotlivců, kterým prý nějaká ta kapka nevadí a statečně opékali buřty i pro ostatní, protože maso bychom fakt ogrilovat nezvládli za těchto meterologických podmínek. Nicméně pár kapek se ve chvíli změnilo v bouřku s vichřicí a voda lítala ze všech směrů. Když opékači dorazili úplně promoklí do jídelny, komentoval to Kikušák slovy, že opečené buřty nenesou, tak aspoň utopence :-)

Kupodivu jsme zase zavírali my, tentokrát "už" kolem druhé.. :-)

Nedělní dopoledne bylo ve znamení focení. "Nutně" musí dojít zejména k tomu hromadnému. :-) počasí bylo o trošku lepší než loni, nesněžilo ani nepršelo, ale zima byla a fučelo stejně. Nicméně - aspoň jsme se nemuseli šklebit do sluníčka :-) Měla jsem foťák klasicky na stativu a když jsem viděla, jak děti pěkně sedí, napadlo mě vyhnat rodiče a vyfotit jen samotné dubňáčky. Ta fotka je tak krásná! Pořád se všichni kocháme :-). Škoda, že nelze přihodit i to, co předváděli rodiče.. Stojící před dětmi, máchali různě končetinami a navzájem se překřikovali v domnění, že se zrovna to jejich dítko podívá a usměje do objektivu a hlavně nezdrhne :-). Některé děti to psychicky neunesly a ve finále se rozbrečely :-). Vůbec se jim nedivím, musel to být děsivý pohled :-))

Ještě jsme zaranžovali motorkářskou fotku, ta je taky úchvatná a Andulka za odměnu dala dětem další razítka na ruce. :-) A pak už jen zabalit, nanosit ty hromady věcí do auta, nacpat si bříška a tradá zase zpátky na Prahu... Aňa v autě vůbec neměla čas spát, protože jsme opět jeli kolem hradu, který jí fascinoval a pak vyprávěla o tetě Tolli, tetě Peg a dalších tetách a dětech.. A hlavně vzpomínala na Vodníka - Kekeke. :-)

Aby tedy neusnula, vzala jsem jí ještě ven na procházku na motorce a pak už šupajdila do vany, kde chvílema vypadala, že vytuhne. Stěží vypila mléko a v půl sedmé byla naprosto tuhá a spala krásně až do rána :-)

Každopádně to bylo naprosto super a úžasně jsme si to užili úplně všichni :-)

Když něco vysvětluje, dodává: VÍŠ, MAMI, příp. TATI??

Strávila 9 dnů ve Skalici a byla prý moc hodná a v pohodě. Petr s ní byl o víkendu a pak ještě asi 2x v týdnu.

A poprvé Andulce píchali ouško. Průběh byl naštěstí velmi rychlý. V neděli se jí spustila rýma a měla večer 37,8 C, v pondělí už měla "jen" rýmu. V úterý ráno si po probuzení stěžovala, že jí bolí ouško, tak nás naše doktorka poslala rovnou na ORL a tam paní doktorka po vyšetření zjistila, že je tam zánět. Ouško píchla a ve čtvrtek na kontrole už to prý bylo v podstatě zahojené.. Ufff. aspoň, že tak.. Andulka při píchání plakala, ale spíš bych řekla, že jí to bylo nepříjemné, protože ten pláč nebyl na moc dlouho. Doktorka jí to umrtvila nějakými kapičkami.

Oblíbená hra je na narozeniny. Andulka každému stále dokola potřásá rukou - GATULUJU,VŠECKO NEJEPŠÍ a k tomu přidává polibek a nějaký imaginární dárek. Samozřejmě musíme patřičně jásat :-). Zajímavé je, že ona obdarovává, ne že by dárky vyžadovala..

Velmi často používá - NEUMÍM.. Prostě když se jí do něčeho nechce, je lepší říct neumím a hotovo! :-)

Přišla za námi mamka a Aňa hned ve dveřích, jako správná hostitelka, položila dotaz - Babi, dáš si kafe???

V pátek večer jsem vzala Andulku, že se jdeme mýt. Aňa se hned ptala, jestli půjde do vany. Vysvětlila jsem jí, že tady vana není, což komentovala slovy - MUSÍME JET DOMŮ!

V tom šrumci, jak děti různě pobíhaly jídelnou někdo zavolal na svého potomka - Kde jsi? A Aňa se pohotově ozvala: TADY SEM!

Stejně tak při snídani, když zas kdosi odvolával z hrátek dítě, aby se najedlo - Pojď si kousnout! A kupodivu tam doběhla Andulka .-)

Moc děkuju mamce za tenhle nádherný narozeninový dárek. Naprosto to předčilo moje očekávání. :-)

V neděli po snídani definitivně opouštíme naše krásné ubytování v Andijku. Ještě jsme s mamkou nakrmily kozy zbytky českého hnusného chleba (tenhle byl fakt hnusnej, jinak na náš chleba nedám dopustit) a už máváme na rozloučenou.

Asi po 1/2 hodině putování na jih zastavujeme ve Volendamu na sýrové farmě. Výklad nám podává dcera majitele a to dokonce v češtině. Je to úžasný zážitek, takže se třeba dozvídáme, že sýr je v ožralé, místo ochranné vrstvě a ještě spoustu dalších perliček :-)

Shlédli jsme i tradiční výrobu dřeváků, prý se jich ročně vyrobí 3 miliony párů. Nosí se stále třeba na zahradu, ale i v továrnách, protože dobře izolují teplo a vlhko. Existuje několik druhů dřeváků - špičaté pro rybáře, aby nakopávali sítě a naopak třeba kulaté pro farmáře, aby je dobytek neožíral. Ženiši vyřezávají dřeváky pro své nastávající a vyrábějí se i dřeváčky ke křtu.

Volendam přístav funguje tak trochu jako skanzen a leží na břehu Markermeer, které je opět sladké. Mamka ochutnala :-) Městečko je naprosto úžasné, krásné, malebné a útulné. Zase jsem nevěděla co dřív fotit. Všude samozřejmě i klasické kanály, což jen podtrhovalo půvab staveb.

Zaanse Schans je opravdu holandský skanzen. Musím ale říct, že Volendam je mnohem hezčí svou autentičností. Tady to bylo hodně komerční a hlavně tisíce turistů z celého světa. Zlatý skanzen v Rožnově! :-)

Naše poslední zastávka patří opět Amsterdamu.

Nejprve trochu reálií.

Název města je složen ze jména řeky Amstel, na níž město stojí, a slova DAM, což je hráz přes řeku. Ještě mají Dyjck (snad je to dobře napsané) a to je podélná hráz. Proto také spousta měst v Holandsku končí na tahle dvě slova.. Kupodivu je to tu samá hráz :-)

Amsterdamu se říká Benátky severu,protože je to město postavené na vodě a na zdejších kanálech - grachtech - lze najít víc jak 2000 obytných lodí a hausbótů. První zmínka o Amsterdamu pochází z konce 13. století. V roce 1421 město vyhořelo a 17. století naopak bývá nazýváno zlatým. Byla založena Východoindická společnost pro obchod s Indií a poté i Západoindická pro americký kontinent. Obchod kvetl a tímpádem vzkvétalo i město. Impérium upadlo s rozkvětem Anglie a Francie.

V Amsterdamu žije 735.000 obyvatel a lze tu potkat přes 100 národností. Nizozemci jsou všeobecně známí svou tolerantností.

Amsterdam a celkově i Nizozemí je nádherná zelená země. Znečištění je minimální, protože hlavním dopravním prostředkem jsou kola a průmysl také není zrovna stěžejním budovatelem hrubého domácího produktu.

Kol parkuje denně u Hlavního nádraží přes 2.000. Jsou naskládané ve 4 patrech. Vůbec tu není problém vidět načančanou maminku v podpatkách vezoucí vpředu košík s nákupem, jedno dítko u řídítek, druhé na nosiči, vzadu skládací kočárek a ještě si u toho vesele pokuřuje. Je fakt, že jsem neviděla jediné dítě s helmou a i ty sedačky jsou spíš jen svařené dráty.. Když si představím, jak my tu řešíme bezpečnostní pásy a různé vychytávky.. :-)

Zajímavostí Amsterdamu jsou háky ve štítech domů. Domy jsou stavěny s velmi úzkým schodištěm, proto se všechno stěhuje venkem právě pomocí těchto háků. Okna mají veliká, takže je to nejjednodušší způsob přemisťování věcí :-).

První amsterdamská cesta vedla z autobusu rovnou na vyhlídkovou loď. Dostali jsme super množstevní slevu - místo 7,50 euro jsme platili 4,-. Klasicky nás před nástupem na loď vyfotili a je to první fotka, kterou jsem si, navzdory ceně 3,- Euro, vzala :-). A takových nás byla většina.

Bylo zajímavé vidět Amsterdam z grachtu, je to prostě jiná perspektiva.Součástí plavby je i výjezd do přístavu, takže jsme viděli i obrovské zaoceánské lodi a zhoupli se na mořských vlnách :-).

Minule, když jsme byli v Amsterdamu, byl ve městě celkem klid. Málo lidí, pohoda, klídek. Dnes to bylo všechno jinak. Davy lidí se sunuly sem a tam a všude rachot a zmatek.Měli jsme pocit, že jsme přijeli z nějaké Tvarožné lhoty a ne z Prahy :-)). Minule totiž všichni z města odjeli, protože se chystaly oslav Dne královny.

Den královny se slaví vždy 29. dubna na počest narozenin předchozí vládkyně - královny Juliany. Současná královna Beatrix se narodila 31. ledna, ale rozhodla, že se nic přesouvat nebude a oslavy zůstanou na počest Juliany. Vždy se to ale zvrhne v šílenou kalbu, jejíž potácející se zhulené pozůstatky jsme měli možnost potkávat ještě v pozdním odpoledni :-).

Z lodi jsme se šli podívat na Královský palác, před kterým je ale neustále jakási pouť. To je docela síla a vůbec si neumím představit, že by třeba Matějskou přestěhovali na Staromák. Hned naproti je Muzeum Madam Tussaud. Vstupné vskutku lidové. "Pouhých" 20 euro.. Už si nepamatuju, kolik chtěli v Londýně, ale taky to bylo pěkně drahé.

Prodrali jsme se davem k Begijnhof, nebo-li ke Dvoru Bekyní. Je to krásný dvůr z roku 1346, naprostá oáza klidu v centru města. Štítové domy jsou převážně ze 17. století a přebývaly zde členky zbožného řádu Bekyní. Nyní je využíván jako sociální komplex a žijí v něm hlavně staré ženy bez partnerů. Prý je v Nizozemí obvyklé, že "starobince" jsou v centrech měst a velmi dobře vybavené.

Následoval rozchod, tak jsme ještě nakoupily nějaké ty cibulky, daly si něco dobrého a v 17:35 jsme definitivně opouštěli Amsterdam.

Nizozemí jsme zamávali o dvě hodiny později a v 6 ráno jsme už zase dýchali pražský vzduch. :-)

Mám pocit, že v poslední době se to u nás hemží zoologickou průpravou. Minulý týden jsme byly v Toulcově dvoře, kde to bylo naprosto úchvatné. Ještě kvetly třešně, svítilo sluníčko, tráva zelená a na ní pasoucí se kráva s telátkem, kozy s kůzlaty, králíci, slepice a další havěť. Mimo jiné teda i včely a to bylo celkem nepříjemné, protože jedna si vybrala Andulku a vlétla jí do vlásků. Absolutně jsem jí nemohla z té hlavičky vymotat, Aňa ječela, já byla nervózní, že mi to nejde.. Nakonec se zadařilo a evidentně byla nervózní a hysterická i ta včela, takže nakonec jsem dostala první letošní "očkování" já.. A pěkně do ramene...

Po téhle příhodičce už probíhala návštěva v poklidu a za radostného pobíhání holčiček. Viděly jsme i žáby, přešly přes dřevěné mostky a zase zpátky na svačinku pod třešně :-).

Dalším výletem za zvířátky byla středeční návštěva ZOO společně s Naďou a Františkem, které známe z porodnice. Nejvíc děti nadchla tramvaj, Andulína vyzkoušela i jízdu na oslíkovi a na závěr jsme se svezli i vyhlídkovým vláčkem - to byla celkem šupárna, protože se platí už i za prcky a jede se jen z Dětské ZOO ke vchodu, což je kousek.. Původně měl ten vláček objet většinu ZOO.. Nejhorší vždycky bylo sundat ty dva malé caparty z nějaké atrakce. V tu ránu se změnili v ječící a zmítající se chobotnice a sápali se zpátky :-)

A zvířátkové dny jsme prozatím uzavřely výletem do Berouna za medvědy z Večerníčka.To byla taky výrazně povedená akce, protože jsme jeli vlakem společně s Hankou a Honzíkem a Annou, Milánkem a Honzíkem. Aňa si užívala, že je jediná holčička (naprosto výjimečná situace :-)) a ač se jí snažil ulovit malý Honzík, dala přednost tomu většímu :-).

Tentokrát jsme nasedli do správného vlaku a v pořádku se dopravili do Berouna. Na nádraží už na nás čekala Sapinka s Ondráškem a chvíli po nás přijel vlak "ze z Plzně" a přivezl Pavlindu s Andělkou, Kikušku s Viktorkou a Džuli s Adámkem. Abychom se posíli na cestu za medvědy, obsadili jsme zahrádku jedné pizzerie. Asi z nás měli radost :-). Nicméně obsluha byla velmi vstřícná a jídlo bylo rychle, takže to děti jakž takž zvládly. Tam už jsme byli komplet, protože se přidala i Trolli s Andrejkou.

Po obědě vyrazila naše kočárková kolona na Městskou horu. Jedině Aňa byla bez kočárku, jela jsem s krosnou. Ona stejně radši dělá Ťapity.. :-). U medvědů je veliké hřiště s klouzačkama, houpačkama a různýma prolejzačkama, takže děti měly o zábavu postaráno. Občas mrkly na medvědy, ale ti byli jen tak jako kulisa :-). Trochu nás udivil a hlavně otrávil přístup berounských maminek. Obsadily pískoviště a žádné další dítě tam nesmělo a když si Adámek půjčil po několika zeptání se lopatičku, tvrdě se ohradily, že to není žádný erár.. No.. fakt kravky k pohledání.. Drobných střetů tam bylo víc, do toho přišly dvě třídy dětí z družiny, takže už tam bylo opravdu hodně rušno a hlavně ohlídat, aby ty větší děti neporazily ty menší, bylo také náročnější.

Trolli proto zavelela k ústupu a že se mrkneme na rozhlednu :-). Výhled parádní, výšlap ale děsnej. Ani ne tak, že by se to nedalo zvládnout fyzicky - Aňu jsem měla v krosně - ale parádně se mi dělalo zle, protože jsem viděla dolů :-). Vůbec nechápu, kde jsem tenhle strach z výšek sebrala. Dřív mi to vůbec nevadilo :-).

Máme to ale i zdokumentované - ještě si musíme s holkama povyměňovat fotky :-)

Cesta domů, ač pomalíkem, také proběhla naprosto v pohodě,vlak byl téměř prázdný. Aňa byla celou dobu moc hodná, nespala a pořád pobíhala. Únava se začala projevovat v metru, kdy spustila vyrvál, že jí nechápající matka nenechá běhat po vagónu. Pak se mi povedlo jí zklidnit až domů a doma dostala téměř hysterák, že nechce tohle ani támhleto a přitom chtěla spát.. "Lehce" jsme zabojovaly se sprchou a oblékáním a pak jsem jí malou lstí vnutila mlíko a konečně se uklidnila. Po nezbytném vyčištění zoubků zaplula do postýlky a v 18:45 už spala naprosto tvrdě..