Všechny naše deníky

V ZOO jsme viděly orangutana, jak sedí na vratech, hlavu typicky staženou mezi rameny a kouká ven. Po návratu domů jsme ještě musely nakoupit a po cestě z Delvity Aňa povídá: "Opička"... Vůbec jsem nechápala, kde opičku vidí. Ještě mi to párkrát zopakovala a pořád ukazovala k sousoší u stanice autobusu. A opravdu. Seděl tam jakýsi mladý muž, hlavu schovanou v kapuci, vtaženou mezi ramena. Zezadu naprosto totožná figura jako prapředek ze ZOO :-)

Andulka ví, že když byla menší, pila mlíčko ode mně z prsou. O víkendu zkoumala Petra, že má taky bradavky a usoudila, že tátovi z toho asi teče pivo :-).

Sobotní budíček v 7:00 hod. se dal snést zvlášť po té rozkoši z noci strávené v horizontální poloze a nataženýma nohama. Cestou na snídani jsme trošku omrkly kemp a v restauraci už čekaly prostřené stoly. Sice skromnější, nicméně naprosto vyhovující.

Stále je zima, fouká, místy prší. Uvidíme, jak zvládneme dnešní den, program je veskrze venkovní.

První cesta vedla do Haagu. Haag má 410 tis. obyvatel a je 3. největším "městem" v Nizozemí. Údajně je to vlastně největší vesnice na světě, protože nemá udělený statut města. Nicméně městský znak má - a to čápa s úhořem v zobáku. Je to na památku čápů žijících kdysi na ostrůvku, kteří se starali o zbytky po rybím trhu, takže se, patrně i z tohoto důvodu, Haagu vyhýbaly epidemie.

Prohlédli jsme si starou budovu parlamentu, starou radnici, zajímavý byl kostel sv. Jakuba, kde se konaly svatby holandských královen. Nyní je kostel odsvěcený a pořádají se v něm koncerty a bleší trhy. Je to trochu divné vzhledem k významnosti událostí, kterých byly tyhle zdi svědkem. Nicméně z venku je rozhodně impozantní se svými stometrovými věžemi a na korouhvi je samozřejmě čáp :-)

Fascinující je i srovnání staré architektury s moderní. Nizozemci klidně postaví vedle historické budovy hranatý skleněný skelet. Těžko říct, jestli je to pěkné nebo ne, já jsem asi těžká konzerva, protože se mi to moc nelíbí.

Zastavili jsme se na chvíli i v lázeňské části Haagu - Scheveningenu. Tam je promenáda a velké molo se spoustou obchodů a hlavně jsem konečně viděli Severní moře. Trošku nezvyk, po všech těch azurových barvách Středozemního a Černého može a Indického a Atlantského oceánu, co jsme zatím viděli.. :-)

Šíleně tam fučelo, takže spousta lidí na pláži pouštěla draky a minipadáky a našlo se i pár šílenců, kteří za pomoci padáků dokonce surfovali. Z věže na konci mola skákali další šílenci Bungee-jumping.

Po cestě do Madurodamu nám řidič zastavil na rychlé vyfocení Mírového paláce, kde byl souzen Miloševič.

Světově proslulé město zmenšenin Madurodam (www.madurodam.nl) ,  se nachází v těsné blízkosti Amsterdamu. V krásných květinových zahradách jsou umístěny všechny důležité holandské pamětihodnosti - sýrové trhy v Alkmaaru, Mírový palác v Haagu, Královský palác a Rijksmuseum v Amsterdamu a mnohé další, všechny zpracované do nejmenších detailů v měřítku 1:25. Madurodam je také velmi dynamický - větrné mlýny se otáčejí, lodě proplouvají kanály, požární technika hasí ohně v přístavu a moderní vlaky projíždějí městem na nejrozsáhlejší modelové železnici na světě.

Tady jsme si taky užívali vrchovatě a nadšeně jásali nad každým "domečkem", zvířátkem nebo třeba panáčkem jezdícím za člunem na vodních lyžích :-). Součástí je i Ledová expozice. Ta se prý koná každý rok a bývá o tom i reportáž v naší TV. Tentokrát to bylo na čínské téma, takže byly k vidění ledové pagody, draci a mimo čínské téma i třeba "zlatý" královnin kočár.

Bylo to naprosto úžasné! Jen ta děsná kosa! Mínus 10C je fakt dost a jak jsem pořád fotila, měla jsem naprosto zmrzlé ruce. Sice se tam fasují péřové vesty, ale i tak.. :-) Ale ta nádhera za to rozhodně stála. Na konci expozice byla vytvořená ledová skluzavka a mezi sjíždějící (pozor, nemyslím sjeté, ti asi byli dnes v Amsterdamu :-)) děti se "vecpala" i mamka. Docela jsem jí tu jízdu záviděla, ale odchytila mě taková už lehce mumifikovaná stařenka, jestli bych jí nevyfotila.

Nejdřív jsem si myslela, že chce taky vyfoti, jak frčí po ledu, ale naaranžovala se poze ke konci klouzačky. Bohužel tam byly nějaké krabice, což mi prostě v tom hledáčku neladilo, přesunula jsem jí proto radši k drakovi :-).

Po tomhle krásném zážitku jsme vyrazili vstříc další nádheře. Čekal nás park Keukenhof www.keukenhof.nl. Je to největší květinový park na světě, založený ve čtyřicátých letech devatenáctého století. Otevřeno má od konce března do konce května, kdy lze shlédnout odhadem na šest milionů květin, většinou cibulovitých, v jejich nejkrásnějším období během květu na dvaatřiceti hektarech pečlivě upravené plochy. Zajímavostí je, že cibuloviny jsou sázeny do země ve třech vrstvách podle období květu, a tak si můžete krokusy, narcisy, tulipány a hyacinty v propojení s různými trvalkami a kvetoucími keři a stromy vychutnat v jedinečných seskupencíh po celé jaro.

Je tu opravdu nepřeberné množství barev, tvarů a velikostí jarních cibulovin a člověk neví, které má obdivovat dřív. Holandsko ročně vyprodukuje 8,5 miliard cibulí ročně a ovládá 65 % trhu. Na počest Rembrandtových narozenin byl z cibulovin dokonale vytvořen jeho portrét.

Průvodkyně nám tu dala rozchod 4 hodiny, nakonec jsme se dohodli, že to o půl hodiny zkrátíme. Ve finále by stačilo i o hodinu  míň tulipánů, člověk je z toho pak už takový přemlsaný a unavený.

Tady jsem také ochutnala místní specialitu - herinka. Je to prý jako náš mates, ale musím přiznat, že to bylo celkem dobré a velmi jemné maso. Já tenhle typ "dobrot" moc nevyhledávám, takže nemůžu moc porovnávat. Nicméně by mi v tu chvíli asi stačil klidně poloviční kousek :-)

Po návratu z celodenního putování jsme se ještě vyběhly podívat na hráz - na bývalou součást moře, nyní už sladkovodní jezero Ijsselmeer. Rozhodně tam dnes tak nefoukalo jako včera, tak i vlny byl menší a mohly jsme se tam chvilku projít.

Pak už hupky dupky do teplíčka na čaj a užít is tu poslední noc na nizozemském území.

Počasí nakonec celkem ušlo, i když zima byla pořádná.Nicméně jsme ani jednou nezmokli, vždycky pršelo, když jsme nastoupili do autobusu.:-)

Prodloužený víkend byl poměrně náročný. V pátek měl Peťa po dlouhé době volno, abychom mohli vyrazit do Skalice. Byla jsem totiž objednaná ke kadeřnici na melír a to už na 14. hodinu. Po cestě jsme jeli ještě omrknout nějaká auta, koupit Andulce tenisky, zastavit se u bráchy na domečku, tak jsem to měla na autobus jen tak tak.. Nakonec měl stejně zpoždění 20 minut.. grrrrrr

Nicméně jsem ostříhaná, zmelírovaná a pak jsem ani nemusela čekat na bus zpátky, protože můj skvělý manžel mi zavolal, že pro mně dojede, což jsem velmi ocenila :-).

V neděli jsme měli naplánovaný Den pro rodinu v Hoffmanově dvoře, byl tam jakýsi program a mimo jiné i klasické pouťové atrakce a Andulínu jsme nemohli dostat z mašinky. Malý řetízkový kolotoč měl taky obrovský úspěch.A protože bylo celkem pěkné počasí a už jsme negrilovali ani nepamatuju, zajeli jsme ještě do Globusu pro nějaké to maso. Po cestě Aňa zahlásila, že chce dělat bobek, tak jsem zastavili u nějakého pole. Aňule se spořádaně vyčůrala a mezi pozorováním letadel z Kbelského letiště udělala i tři králičí bobky..

Ten pravý "nářez" přišel až na cestě domů. Aňa si vzpomněla, že chce ještě kakat a zahlásila to: "Já chci dělat bobek".. Což je velký posun, nejen dobře postavenou větou, ale i tím, že tento víkend se naučila používat zájmeno "já".Nejlíp jí jde samozřejmě ve spojení "Já ci (chci) ...". Musela vydržet na benzínku, kterou uvítala radostným: "Avoj, bensinko!". Zastavili jsme na parkovišti a v domnění, že bude třeba fakt jen čůrat jsem si s Andulínou přidřepla a začalo to.. Andulka zahlásila s mohutným tlačením: "BOBEK!" a vzápětí komentovala provoz na dálnici: "KAMIÓN!" a zase "BOBEK!", "KAMIÓN" a tak stále dokola.. Chechtali jsme se s Peťou jak blázni a je jen škoda, že písmenka neumí zachytit tu intonaci jejího hlásku.. Spořádaně jsme to nadělení posbírali a už zas frčeli nach Skalice.

Večer se konal ve Skalici lampiónový průvod. Vymysleli to kluci v hospodě a byla to takové lehce recesistická akce. Nicméně Lukajda ani Andrejka nepatří mezi pamětníky a ani ostatní děti, takže si to nadmíru užili. My jsme si to pak ještě užili s Peťou u nejlepšího HBO programu - u ohniště s grilem. V klidu a pohodě jsme pojedli, popili, poklábosili, do toho pozorovali hvězdy, no prostě idylka na entou.

Peťa zůstal ve Skalici do úterka, bude převážet nějaký velký žebřík, tak nás hodil do Mnichovica my jely s Aňou do Prahy vlakem. Byla moc hodná, všechno jsme pozorovaly a to úžasné milé chování jí vydrželo až do spánku. Pořád mě tu objímala, případně dělala ČEŠU, ČEŠU, ČÍCH, ČÍCH, ČÍCH.... asi měla pocit, že mi to kadeřnice ostříhala málo :-)

Nejprve jsme se zastavili u Rubensova domu a zároveň i jeho muzea (Rubens je letos hodně v kurzu, celý kulturní svět slaví 400 let od jeho narození). Hned za rohem je budova radnice, ve které jsem si prohlédli jakýsi nultý bod nadmořské výšky a u něj jsou průhledné roury s vodou ukazující momentální hladinu Severního moře a potom ještě výšku hladiny při jedněch nejhorších záplavách v roce 1953. Na stěně mají plastiku znázorňující o kolik jsou některé budovy Amsterodamu níž pod zmiňovaným bodem, např. letiště je cca 5 metrů pod "hladinou moře".

U Mincovní věže jsme dostali rozchod a šly jsme se kochat na květinový trh. Bylo to naprosto fascinující. Tulipány nevídaných barev a cibule amarylis nevídaných rozměrů. A hlavně ty ceny.. Ach jo, proč jsou u nás kytky tak drahé??? Krom jiného se tu naprosto legálně prodávají Starter Kity na pěstování marihuany :-)

Odtamtud jsme se šly ohřát do obchodního centra - některé na kávu, já na "pravou" holandskou čokoládu.. Popíjela jsem jí z širokého hrnečku a bylo to jak v Angelice :-).

Následoval opět sraz s průvodkyní a prohlídka města. Ve velmi zajímavé čtvrti Červených luceren se z bezpečnostních důvodů nedalo fotit, ale je fakt, že si tam vybere asi každý.. Teda myslím z těch, co vyhledávají ženy tohoto druhu :-). Mladé, staré, krásné, ošklivé, světlé, tmavé, opravdu tu bylo k vidění všechno možné :-). Mimo jiné je zde i muzeum konopí a spousta coffee shopů, kde se dá kouřit tráva naprosto legálně.

Čínská čtvrť je také velmi zajímavá, dostaly mě třeba vykuchané kachny visící za výlohou. Viděli jsme i jeden z nejužších domů ve městě, který má na šířku něco málo přes 2 metry. Docela by mě zajímalo, jak se tam bydlí. Odtud vedla naše cesta na prohlídku nádherného průčelí Hlavního nádraží, omrkli jsme rychle přístav a konečně už zpátky do teplého autobusu, vstříc sprše, WC bez poplatku a stojící fronty a hlavně vstříc horizontální poloze :-)

Ubytováni jsme severně od Amsterdamu v městečku Andijk v krásném kempu - www.andijkvakanties.nl. Je to tu fakt moc pěkné a náš apartmán je velmi slušně vybavený včetně TV a krbu. Nicméně jsme všichni grogy, takže po zdravotní lahvince červeného usínáme záhy spánkem spravedlivých...

S Andulkou jsme si povídaly o zvířátkách, mimo jiné proběhla debata o užitečnosti krávy a Andulka mi to vysvětlila - "Kavička dájá míčko, mamika taky!" A hned správně dodala: Sýr, Pibikákek (Pribiňáček), Kiri Kiri - jakože co všechno se z mléka dělá :-)

Ráno se Andulka probudila, vyhrabala se z pelíšku, očíčka ještě zalepená, každý vlásek jinam a s úsměvem mi popřála - Dobou noc, mamiko :-)

Andulka původně odjela s Petrem na víkend do Skalice s tím, že tam pak bude spinkat jednu noc sama a v úterý jí zase táta přiveze. Já jsem jela na bříškotančení a pak byli objednaní oknaři.

Bohužel se všechno kapánek zkomplikovalo. Pánové mi měli během dopoledne zavolat kdy po obědě dorazí. V půl třetí jsem to už nevydržela a začala prudit.. No.. Dojeli v půl páté, takže u nás byli do devíti do večera. To opravdu nemělo smysl, aby Andulka jela do Prahy, protože byl všude prach a věci přestěhované do jejího pokojíčka. Jenomže ve čtvrtek už jsem zas odjížděla za dalším naprosto úžasným dárkem k narozeninám - na prodloužený výlet do Holandska (mami, ještě jednou moc děkuju, bylo to naprosto super) a tak jsem, ač nerada, souhlasila, že pro ní bude lepší, když zůstane u babičky. Já jsem mezitím aspoň trochu zpacifikovala byt a holčička mohla být pro změnu od rána do večera venku. Evidentně si to užívala, protože ani neměla moc času se mnou telefonovat. Ale jak mně se stýskalo...

Nakonec jsme se uviděly po dlouhých devíti dnech a shledání bylo tradičně vlažné ze strany juniorky, ale pak už to bylo lepší. :-) Šli jsme na rodinnou procházku a pak ještě dlouho řádili v posteli. Andulka si užívá, že už jsme zase všichni spolu a kupodivu na mně ani není moc naštvaná, že jsem jí takhle vyšupajdila z domova...

Víkend bez ní jde, ale tohle už bylo opravdu moc..

Správný zkrácený název pro tuhle krásnou zem je Nizozemí. Holandsko jsou jen 2 největší provincie.

Pevnina vzniká vysoušením moře a je to tzv. poldr. Dělá se to tak, že se ohradí část moře a vysuší. Poté se zoře, natáhnou se sítě a letadlem naseje rákos. Má velmi silné kořeny, které narušují půdu a navíc jí ještě odvodní. Po dvou letech se rákos zapálí, popel obohatí půdu, znovu se to zaryje a zasadí zelí. po sklizni je půda připravena na jakoukoliv další zemědělskou činnost.

Už jsem psala, že v NL se ročně vypěstuje 8,5 miliardy cibulovin a Nizozemci ovládají 65 % světového trhu. Fascinující jsou právě rozkvetlá pole tulipánů, narcisů, hyacintů a dalších cibulovin. Pěstují je právě pro ty cibule, takže je nechají vykvést, aby bylo zajištěno, že je to jen ten jeden konkrétní a požadovaný druh a poté květy strojově seřežou a nechají na hromadě u pole zetlít. Ach jo.. a u nás jsou květiny tak drahé.. Tam stojí svazek 50 ks tulipánů 5 euro.

Největší dojmy a zážitky

Svěží zeleň a všude pasoucí se ovce, koně a krávy. Farmy jsou čisté a nikde se nic zbytečně neválí. Vládne tu opravdu pořádek

Tulipány, hyacinty, narcisy - barvy, tvary, vůně, druhy - jedním slovem nádhera

Přívětiví a ochotní lidé

Ubytování - úžasné

Grafty nebo-li kanály

Lodě zaparkované jakoby uprostřed louky - samozřejmě byly na kanálech

Madurodam - člověk si připadal jak Guliver a vrátil se do dětství

Magický ledový svět - úžas, co se dá vytvořit z ledu

Celkově krásná architektura

A tak bych mohla pokračovat až do nekonečna.. Prostě celkový dojem je fakt výborný :-))

V cca 8:00 hod. jsme v Alkmaaru. Alkmaar je starobylé, malebné městečko, které původně bylo rybářskou vesnicí a městská práva získalo v roce 1254. Dnes je známo především díky sýrovým trhům, které se konají každý pátek. Není to jen turistická atrakce, ale týdně se tu prodá opravdu kvantum Goudy a Edamu.

Všude je ještě klid, tak si můžeme vyfotit i místní turistické zajímavosti celkem bez lidí. Je to hlavně městská věž s váhou a orlojem, mlýn Molen van Piet, radnice, případně údajná dělová koule z obléhání Švédy. Obešli jsme náměstí s úzkými uličkami a s domečky jak z cukru. Vzhledem k tomu, že domy v NL jsou postaveny na pískovém podloží, mají místo základů piloty a občas se "lehce" hroutí anebo aspoň pokřiví. Vypadá to zajímavě :-).

U stánků jsme ochutnaly a nakoupily sýry a suvenýry a už jsem hledala místo odkud bych mohla dobře vidět na "sýrový akt obchodu". Povedlo se, ač jsem v podstatě stála jen na jedné noze a kdoví, jestli vůbec na vlastní.

Na náměstí jsou poskládány kotouče sýra - Gouda má většinu tvar kola se zaoblenými okraji a váží mezi 4 a 20 kg a pro Edam je typický tvar koule o maximální hmotnosti 1,7 kg. Gouda je tučnější a měkčí než Edam a do obou sýrů se přidávají samozřejmě i různé příměsy - česnek, bylinky, pepř atd. atd.

Přesně v 10:00 hod. bylo zahájeno obchodování. Vybraní pánové zkoumali pomocí jakési pseudovývrtky kvalitu sýru a domlouvali se na ceně. Poté byly přineseny jakési sáňky, na ty naložili pomocníci sýry a speciálně určení členové cechů odběhli do vážnice a odtud k dřevěným povozům. Z těch se to, mimo zvědavé objektivy kamer a foťáků, překládalo naprosto prozaicky na normální zásobovací vozy.

Vydržela jsem to asi hodinu včetně půlhodinové okupace výhodného místa. Myslím, že jsem nafotila vše zásadní :-). Pak už tam stejně jen nakládali a běhali sem a tam. Navíc vysvitlo na chvíli sluníčko, tak bylo moc příjemné se na chviličku trochu ohřát. Do té doby jsem byla vesmírně vděčná za svou zimní bundu..

Chvíli jsme tedy s mamkou a Mílou landaly po městě, abychom poté mohly velmi nedočkavě vyhlížet autobus, protože už se zas zatáhlo a ochladilo. Nejhorší je ten studený vítr. Konečně přijel, rychle jsme naskákali dovnitř a usazeni pěkně v teple, začali v tu ránu všichni poklimbávat a už jsme zas vystupovali, tentokrát v Amsterdamu na první část plánované prohlídky.