Všechny naše deníky

Už jsem psala, že jsme se pokoušely ulovit kešky nad Botanickou zahradou, ale nebyly jsme úspěšné. Doma jsem pak zjistila, že jsem kolem té jedné chodila, ba co víc, přímo jsem u ní stála a prostě jsem jí neviděla!!! Ale bylo to i tím, že jsem měla nějaký starší listing a nápověda byla špatná. Po konzultaci se satelitní mapou jsem věděla, že jsem byla na správném místě a musím se tam podívat znovu. Stejně tak u kamenného kruhu. Tam jsme zas nemohly hledat, protože přišla mudlí rodinka a jala se svačit přímo na kešce..

Správný okamžik k odlovu nastal 18.8.2009, kdy jsme si užívali náš Family Day. Nejdřív jsme vytáhli krabičku u Kamenného kruhu a ani jsem nemusela vytahovat GPS. Opět citace z listingu:

"Oblast Tróji má v tomto ohledu specifickou úlohu. Je korunou celého systému a presahuje jeho hranice. Díky úsilí ceských geomantu (geomantie – zpusob, jak císt mnohorozmernost míst, krajiny a zeme) pod vedením Jana Tajboše zde vznikly dva prostorové útvary sestavené z kamenných stél a kosmogramu. Pri vedomé práci se stávají prostorovými bránami, skrz které je možné se spojit se vzdálenými místy Evropy, sveta, ale i jinými rovinami bytí. Praha se tak stala jedním ze svetových center neviditelných premen soucasného sveta. Kamenný kruh, poblíž kterého je poklad umísten, má schopnost otevírat cloveku pri vedomé práci dosud netušené úrovnemi vedomí"

Stejně tak bez GPS jsem našla za chviličku kešku Trojanodon, ukrytou kousíček od plechových zvířátek. Předtím jsem jí nenašla proto, že jsem hledala omezeně jen dole a bylo potřeba zvednout hlavu.. Musím ale vyseknout pochvalu autorovi, jakou si s tím dal práci. Keška je naprosto úžasně maskovaná. To byla navíc naše jubilejní 20. a na oslavu tohoto jubilea jsem dovnitř vložila naše první GWC (to je takové dřevěné kolečko s naším logem). Je to nádherné místo, tak i proto jsem to naplánovala takhle 20.8. jsme ještě s holčičkama, při odjezdu z Aquaparku, odlovily 21. kešku u Dendrologické zahrady v Průhonicích.

Ve středu jsme se konečně pořádně viděly s Gabruškou. Malému Danečkovi už bylo pět měsíců a je to chlap jak hora. Sraz jsme měly v parku u Hlavního nádraží. Je tam krásné dětské hřiště a má i vlastního hlídače, aby se tam nestahovaly podivné živly. K dispozici je i TOI-TOI WC, což je paráda. Kromě různých prolízaček, houpaček a klouzeček je tu i oblíbená kladka :-). A ačkoliv bylo hodně vedro, dalo se to tam pěkně vydržet.

Z hřiště jsme se přesunuly na zmrzku a za stálého krafání pak do Palladia. Tam jsme se rozloučily a my jsme šly ještě s Áčkama pořídit nějaké věci na plavčo. Vzhledem k tomu, že obchodně je vlastně po sezóně, byla jsem ráda, že jsme sehnaly aspoň dva kruhy. Křidýlka ani náhodou. Ale byla jsem moc ráda, že jsme si Gabruškou mohly alespoň trošičku pokecat mezi běháním od houpačky k prolejzačce :-). I když je fakt, že se "vidíme" skoro denně přes ICQ, tak ani nemám pocit, že bysme ztratily kontakt. Miluju internet!!!!

Na čtvrtek jsme měly domluvené rande s chlapama :-). Když jsme byli na parníku, volala mi Cecelka, co děláme ve čtvrtek, že Martin by rád s klukama do Aquaparku do Čestlic a jestli nechceme jít s nima, že ona s Liduškou ještě ne a přece jen je lepší, když jsou aspoň dva dospělí. Měla jsem z toho trošku obavy, jak to zmákneme, navíc voda není můj oblíbený živel, ale přesto jsem kývla a domluvila rande na 10.15 v Čestlicích. Áčka se děsně těšily, já teda trošku méně :-).

Bylo zas příšerné vedro, tak jsem předpokládala, že by mohli lidi vyrazit spíš na přírodní koupaliště. Ale krize-nekrize, bylo tam docela dost lidí i tak, nicméně kapacitu to má 2.100 lidí, takže to celkem šlo. Původně jsme si mysleli, že nějak po o pojedeme domů, ale bylo to tam tak fajn, že jsme holčičky lámala k odchodu v půl šesté a to ještě se scénkama. Dokonce jsme tu koupily i rukávky, takže pro ně bylo fajn, že je pomalá řeka unášela vpřed a nezůstávaly jsme na jednom místě. Navíc je nadchla teplounká vířivka a jeskyně s žraloky. Tam byla taky nádherně teploučká voda :-).

Jediný úlet, který se moc nepovedl, byla Divoká řeka. "Doplavali" jsme tam zevnitř a Martin říkal, že je to v pohodě, že to s klukama minule jel. Výjimečně jsem neposlechla svojí opatrnou Báru a uvěřila.. No.. kapánek nás to semlelo, sice to nebylo až tak dramatické, ale jak jsem držela obě dvě holčičky, nebylo to ideální. V jednom bodě nás zachytil Martin, ale pak zas pokračoval za klukama, kteří už byli kdovíkde.. My zůstaly "na mělčině", nějak jsem si už netroufla pustit se dál. Pořád jsem špekulovala, jak holčičky vyndat, ale nemohla jsem se dostat k druhému břehu, protože pořád někdo jezdil a sejmul by nás. Naštěstí tam šli dva plavčíci něco kontrolovat, takže jsem je požádala o pomoc. Oni to obešli a holčičky vzali do náručí a odnesli do cíle suchou nohou. Já to sjela za nimi. Hned jsem se omlouvala, že je to moje chyba, že si to moc dobře uvědomuju, no prostě zafungovala blbá blondýna :-(. Oni mě nakonec ani nesprdli.. Takže až na tuhle vypjatou chvilku, jsme si to nádherně užili všichni. A holčičky mají aspoň o čem vypravovat :-). Příště se spolehnu jen a jen na sebe a na svůj názor a všechno si dopředu prohlídnu.

To jsem potom udělala u tobogánu. Je jich tam hned několik, některé naprosto příšerné, ale jeden akorát tak pro nás. Nejdřív jsem ho tedy projela s Andulkou, jenže Adélka chtěla taky a Andulce se nechtělo čekat a navíc už věděla, jak to vypadá, tak nakonec jezdila sama a byla na to i parádně hrdá. :-) 

Zážitkem bylo i koukání na ponor. Je to prosklené, takže je pěkně vidět odspodu, jak to někdo zkouší. Jedinou výtku bych měla, a to k jídlu. Je tam v podstatě jen jedna restaurace na oběd a člověk v té frontě fakt stráví věčnost. I když je to jídelní systém, přesto to trvalo dlouho.

Každopádně musím pochválit holčičky, byly naprosto vzorné, držely se mě jako klíště a až na dvě drobné výjimky se to obešlo bez nějakých scének. Ale chápu, že Adél byla unavená, jak z vody, tak z toho, že nespala, takže kdyby si nezaječela, asi by to ani nebylo normální :-).

Po cestě domů jsme ještě ulovily kešku a večer padly vyčerpáním :-).

Nicméně Adél od té doby vyžaduje "jet tam dozadu, do Aquaparku" :-)

V pátek jsem si dopoledne "odskočila" do Hair Arey na vlásky a pak jsme zamířily zas do Skalice. Cesta příšerná, zablokovaly nás dvě bouračky, z toho jedna opravdu hnusná, že dokonce odklonili provoz. V sobotu jsme chtěli jet na Hasičský den do Samechova, ale po dlouhé době pršelo, tak z toho nebylo nic. Ale večer se počasí uklidnilo a děti mohly mít noční bojovku. Tentokrát šly po světýlkách (vybrala jsem Petrovi tyčinky na rybaření) a pokladem byl lampion štěstí a placky I love vlaky od Irči :-). Lampion jsme pak slavnostně vypustili a děti si to jakž takž užily, samozřejmě jsem pak slyšela pindání, že chtěly najít poklad v bedně :-D

Dnes trošku neobvyklý zápis -

V sobotu navečer jsem jela opět do Prahy a opět sama. Mamka se vracela od ségry z Malty, tak jsem jí měla vyzvednout. Málem to neklaplo, jaksi jsem si spletla dny - věděla jsem, že se vrátí v neděli ráno a nevím z jakého důvodu jsem si myslela, že je to tímpádem pondělní ráno :-D. Naštěstí fungují mobily, takže vše se nakonec v dobré obrátilo. V noci mi ještě přišla smska, že mají 3 hodiny zpoždění, takže jsem jela na letiště místo na 3:30 až na 6:30. Bylo krásné ráno, sluníčko se probouzelo, tak mi to vůbec nevadilo.

Čekání jsem si zpříjemnila lovem kešek, stavila jsem se pro snídani v Mekáči a pak už jsme se jen s mamkou naháněly po Ruzyni :-D. Odvezla jsem jí domů, prohlídla si ještě teplé fotky, posnídaly jsme a já zas frčela do Skalice. Ale jak bylo vedro a přece jen jsem vstávala brzy, odpadla jsem a spala až do odpoledne :-D. Večer jsme ugrilovali něco masa a v pondělí odpoledne se definitivně vrátili do Prahy.

V úterý ráno šla Andulka s Petrem na kardio - pravidelná kontrola srdíčka kvůli šelestu. Všechno je v pořádku, může dělat co chce bez omezení a na kontrolu zas za 10 let. Holčičky měly už dlouho slíbený výlet parníkem, proto jsme se s Petrem dohodli, že nepůjde do práce a užijeme si Family Day. S Adélkou jsme dojely za Petrem a Andulkou ke Krakovu, nakoupili si nějaké dobroty a přes Botanickou zahradu jsme zamířili k řece. Po cestě jsme ulovili dvě kešky, které se nám minule nepovedly, udělali jsme si piknik a zbodli dobrůtky a přes Trojský zámek, kde si holčičky děsně užily probíhání v labyrintech, jsme se pomalu sunuli k řece. Rychlost jsme nabrali poté, co jsme zjistili, že sice Paroplavba píše, že parník jede do ZOO, ale od ZOO je to víc jak kilometr a vlastně přesně nevíme, kde to přístaviště přesně je. Ve finále jsme to stihli tak akorát.

Schválně jsem vybrala trasu ze ZOO, abysme se vyhnuli návalu a bylo to moudré rozhodnutí.. no však jsem taky moudrá žena, ne? :-D.. z parníku se valily neuvěřitelné davy. Nás nastoupilo asi 20, takže jsme se mohli volně procházet, fotit z různých úhlů a prostě si to pěkně užít. Plavba trvala 75 minut a ve zdymadlech to bylo v pohodě, čekala jsem, že tam strávíme moře času, ale byl to fofr a zážitek.

Když jsme připluli na Rašínovo nábřeží, byl čas oběda. I zapluli jsme do vyhlášené Rybí restaurace - pamatuju si, že jsem tam kdysi kdysi byla a bylo to tam příííšerně drahé a rezervačky na dlouho dopředu - objednali si jídlo a pití a užívali si výhledu na Vltavu, parníky, Pražský hrad a připadali jsme si jak na dovolené. Musím podotknout, že ceny nejsou až tak příšerné, jsou klasicky pražské. Odtud jsme pěšky přešli přes Újezd k lanovce na Petřín. Nahoře, přímo u výlezu, jsou k dispozici koníci. Andulka samozřejmě chtěla jet. Jenže nám se nechtělo čekat, až objede trapné okruhy, tak jsem se domluvila, že Andulínu odvezou k rozhledně :-). Docela jsem jí záviděla, musel to být moc pěkný zážitek. Všichni koukali, fotili si jí, prostě hvězda :-D.

Na rozhlednu jsme vystoupali všichni, Adél vyšlápla těch 299 schodů a pořád hlásila, že to zvládla :-). Andulína se nahoře, dle předpokladů, bála, takže šli s Petrem dolů rychleji než my s Áďou. Z rozhledny jsme se vrátili na lanovku, ale akorát nám ujela, tak jsme se rozhodli pro pěší sestup Petřína. Domů jsme přijeli asi kolem 17.00 hodiny, já musela ještě na poštu a do Delvity a krásný rodinný den jsme zakončili v Chýši. Ve 21 hod. jsme holčičky násilím odtrhávali z barových židliček :-D. O tom, jak nás druhý den bolely svaly na nohou, snad ani psát nemusím :-).

Těšila jsem se, jak si odpočinu od holčiček (a ony ode mne). Odjela jsem ze Skalice v pondělí v poledne, že si užiju trošku volna. Naplánovala jsem si pondělní večer akcičku, která, bohužel, nevyšla, tak jsem si aspoň užila péče o nehty na nohách i rukách. Dvě hoďky péče jen o sebe.. nádhera. Sice byla se slečnou trošku horší domluva, moc česky neuměla, ale k pedikúře mi pustila masážní křeslo, z kterého mě ve finále bolely lopatky ještě tři dny, jak když mi někdo nabančil :-).

Večer jsem si rozdělala práci s vidinou, že mám celé úterý na to, abych to dodělala (v plánu byla hlavně probírka oblečení, což se mi s holčičkama dělá fakt špatně). V úterý ráno v 7:00 hod. telefon z Vojkova a že prý babičku vezou na kontrolu do Vinohradské a je potřeba, aby tam u ní někdo počkal. Vzhledem k tomu neuvěřitelnému předstihu (babičku měli dovézt v 8:00 hod.) jsem vyhrála konkurz já. Stejně nikdo v Praze nebyl a když Áčka zůstaly ve Skalici, tak to bylo jedno. Říkala jsem si, že když jede babička na kontrolu, tak to bych tak v 10 mohla vypadnout a hlavně je to minimum, co pro ní můžu udělat. Ajajaj.. jak hluboce jsem se mýlila..

Vybičovala jsem se k neuvěřitelnému výkonu, takže jsem byla v 7:50 v nemocnici. Babičku přivezli až v 8:45.. V čekárně asi milión osm lidí, včetně chlapíka, který byl zjevně po úraze a byl jen základně ošetřen. Babička byla evidentně nadopovaná, takže v podstatě to celou dobu prospala. Naštěstí. Na řadu jsme přišly těsně před 12.. Začal se nám věnovat nádhernej pan doktor - takovej koloušek k sežrání :-) - jenže se ozvalo zabouchání na dveře a saniťák, přivezl chapa, na kterého spadl strom. Následoval přesun do sádrovny a stísněné podmínky. Převzal nás jiný pan doktor, taky koloušek, ale asi nějakej tupější, sestra mu musela všechno nadiktovat a radit, kam má co zapsat. V každém připadě se řešila babiččina hospitalizace. No koukala jsem na ně jak zjara, protože mi z Vojkova dali pokyn, že jde babička JEN na kontrolu a saniťák mi nechal číslo, ať mu cinknu, až budeme hotové. A pan doktor chtěl po mně papíry z předoperačního vyšetření, informace, na co je nebo není babička alergická, kolik váží, měří, co bere za léky, co jsme jí dávali na uklidnění.. a já jen zírala a zírala a nebyla jsem schopná odpověděd lautr na nic, protože jsem na to prostě nebyla připravená.

Sestřička tedy, že nabere krev. Jenže v těch podmínkách sádrovny to bylo kapánek složitější, tak mě požádala o pomoc, pokud to prý zvládnu. Na odběry krve jsem jakožto štítnožláznice a navíc dárce krve zvyklá, takže fakt se nekácím, ač to bylo na lačno. Vysloužila jsem si tedy pochvalu a pozvánku k náborovému řízení, že bych mohla jít taky dělat sestru :-D. No.. děkuju.. to fakt ne! Probraly jsme spolu, jak jsou sestřičky mizerně placené a přitom to opravdu nemůže dělat každý.

Babičku tedy nakonec opravdu hospitalizovali, že je to k operaci, ačkoliv původně měla být na Vojkově 6 týdnů, odvezli jí na jedno oddělení, kde koukali taky kapánek vyjeveně, že s příjmem nepočítali, ale jedna sestřička si babičku pamatovala. Já jsem konečně, něco po poledni, odešla naprosto šokovaná, jak funguje naše zdravotnictví. Už se vůůůbec nedivím, že v něm neustále chybějí peníze, když se dělají vyšetření duplicitně a zbytečně. Volala jsem to strejdovi, tomu to nedalo a povedlo se mu sehnat na telefon doktora, který babičku předtím ošetřoval. Ten evidentně vařil z vody, začal tvrdit, že babička na Vojkově spadla, že prý vstala a zamotala se jí hlava. No kraviny na entou! Babička těžko mohla vstát, protože toho prostě není schopná. Pan doktor si sice přečetl zprávu, ale tu původní, přijímací.. Každopádně ještě během toho odpoledne babičku převezli zas na jiné oddělení.

Domů jsem dorazila kolem 15.00 hodiny, uklidila kus skříně a z víru událostí jsem úplně zapomněla jít na kontrolu té mé úžasné sloní nohy. Naštěstí to splasklo a snad to bude už OK.

Ve středu jsem po o vyrazila zase na Vinohrady, babička byla na pokoji sama, byla bez silných opiátů, takže se mnou i jakž takž komunikovala. Odtud jsem jela na Vojkov, abych vyzvedla věci. Ti se mi omlouvali, že netušili, že babičku budou hospitalizovat, jinak by jí ty věci vzali. Ještě mi paní doktorka četla zprávu, kde bylo jasně napsané, že má babička dojet na KONTROLU, aby se poté rozhodlo, co dál.. Tak nevím, kde udělali soudruzi z NDR chybu..

Potřebovala jsem si kapánek vyčistit hlavu, tak jsem si za Vojkovem ulovila jednu kešku a tradá do Skalice za holčičkama, ačkoliv jsem z předsevzatých cílů splnila jen minimum.

Ve čtvrtek jsme jeli na lov kešek do Sázavy i s Maruškou, Míšou a Lenkou. Více v kačerském deníčku.

V pátek jsem jela na otočku mrknout na babičku - už nebyla na pokoji sama, byly s ní i dvě paní - jedna Květuška :-) - které byly strašně zvědavé. No něco pro mě :-D. Ale prý se o babičku sestřičky hezky starají, snaží se jí dávat pít a jsou k ní laskavé. To mě hodně potěšilo. Šla jsem se i zeptat co a jak a bohužel tam byl opět natvrdlý koloušek - doktor, který opět nevěděl, která bije. Prý, že si pamatuje, že se to řešilo, ale neví, jestli o víkendu "přijde někdo přes páteře, to by kdyžtak babičku operovali".  Tomu říkám plánování, když se neví, jestli někdo přijde nebo nepřijde do práce.. Babička zase docela komunikovala a chtěla pořád pusy :-).

V sobotu jsme jely za Petrem do Sadské na závody, byl poměrně dost pařák a nechápu závodníky, kteří nemají deštník, museli to dost šeredně odskákat. Skaly byl nakonec 12., což je opravdu úspěch! Opět chytal proti profíkům. Než dochytal, šly jsme se s Áčkama vykoupat do jezera. Sadská je poměrně vyhlášená čistou vodou a je fakt, že se to dalo. Musím se teda přiznat, že ve vodní nádrži podobného typu jsem byla naposledy snad před 20-25 lety.. Fakt tyhle záležitosti nevyhledávám a pokud to nemá 35C, tak se těmhle radovánkám vyhýbám jak čert kříži. Nicméně bylo hoodně vedro a holčičky to měly slíbené a na rozdíl ode mne jim mokrá voda nevadí, takže jsme se cachtaly asi hoďku. Dost mi tam ale vadilo, jak tam lidi zároveň koupou i psy, nehledě na kuřáky, co čudí pod nos. Naštěstí se na nás začaly slétávat vosy, tak jsem měla důvod zavelet k odchodu :-).

Ve Skalici jsem pak stihla ještě posekat na chatě trávu a štípla mě nějaká mrcha do kotníku. Docela to bolelo, jenže jsem nechtěla pustit sekačku, tak jsem se ohnala až pozdě. V pondělí už jsem měla nohu dost nateklou a i mě bolelo chodit. Do rána to trochu polevilo, ale odpoledne se to zas zhoršilo, že mi nezbylo než dojít k doktorce. Sice jsem teda přemýšlela docela dlouho kam a k jakému odPorníkovi se vlastně vypravit a nakonec mi došlo, že můžu jít tady do našeho kožního sanatoria. Paní doktorka to okoukla, vyptala se na všechno možné a doporučila mastičku a hlídat, abych nedostala třeba horečku. Kontrola za týden. A když už jsem tam byla, že mi zkontroluje znamínka. Sice jsem teda původně nepočítala s tím, že budu exhibovat, ale oholená jsem jakž takž byla, občas se i umyju :-), tak jsem si snad ostudu nevyšvihla. Znamínka mám v pohodě, jen se mě paní doktorka ptala, jestli mě náhodou někdo netýrá.. Holt se ukázaly všechny ty modřiny z dětských hřišť.. No... je pravda, že to asi vypadá nestandardně, když má někdo v mém požehnaném věku na čele krvavej šrám, sjetej prst, u palců na rukou stržené puchýře od hrábí, které vypadají jak spáleniny od cigár a k tomu modřiny přes celé nohy.. Ale ne, nikdo mě netýrá, jen někdy dětičky svým řevem a to asi modřiny nedělá :-).

Večer jsem ale udělala zásadní chybu - holčičky chtěly, ať s nima vlezu do vany. A jak jsem vlezla do té teplé vody, málem jsem už nevylezla.. No..fakt jsem rodila ježky celou noc a zvažovala, co s tím. Nakonec se to ustálilo a ráno jsem zas mohla relativně chodit jako dvojnožec.

Nicméně nejsem matka-sobec, takže jsem odborné vyšetření dopřála i Adélce - má na zádíčkách pihu, která se jí zvětšuje. Jenže jak na potvoru Adél spala dvě a půl hoďky nemínila vstát, takže jsem jí musela vzbudit a ztropila v ordinaci naprosto příšernou scénku. Důležité ale je, že je to v pořádku, jen to máme hlídat.

V ZOO jsem koukaly s Adélkou, jak tam jakási divoká kočka pořádá myš. Přešly jsme kousek dál, k tygrům a těm se válela ve výběhu kost jak z mamuta. Adél hned volala: Mami, koukej! Tyg už zbaštil myšku, je tam jen kost!

No nechtěla bych potkat myšku s takovou stehenní kostí :-).

Poslední červencový týden trávila s mamkou v Praze Andrejka. Naše holčičky nechtěly zůstat pozadu a chtěly si jí užít, tak se k mamce taky nakvartýrovaly :-). Na úterý jsme měly naplánovanou ZOO, ale ráno naprosto příšerně pršelo, tak jsme program přehodnotily a já Áčka odvezla na Smíchov, kde si je mamka převzala. Do ZOO jsme šly nakonec ve středu. Byl celkem pařák, bylo tam i poměrně dost lidí, ale celkově to bylo moc fajn. Konečně jsme se zastavily i v té nové horní kavárně s krásným výhledem na Prahu, ZOO a Vltavu. Navíc je tu dětské hřiště a na něm "sprcha". Ona z toho voda přímo neteče, spíš jen tak mlží, o to víc jsou z toho děti nadšené. Adélku jsme odtud nemohly dostat. Jen jí vadilo, že nedosáhne na ten spínací čudlík a protože je to opice chytrá, našla si klacík a mačkala to tím. Byly jsme z toho s mamkou docela v šoku, že je schopná už takhle přemýšlet.

Lanovku jsem si dala hnedle 2x naohoru a dolů - jednou s Andulkou a posléze i s Adélkou. Akorát teda podražila - už to není jedna jízda za 15,- Kč, ale rovnou za dvacku.. Mezitím se k nám připojila Uli s Terezkou. Myslela jsem, že bude Andulka ráda, že se s Terkou vidí, ale měla jednu ze svých úžasných nálad z poslední doby, kdy se s každým jen hádá, dohaduje a uráží, takže Terka byla celkem nešťastná.

Absolvovaly jsme i výstup na novou rozhlednu. To je teda fakt nádhera! Jen kdyby návštěvníci používali mozek a pochopili základní pravidlo, že nejdřív je potřeba prostor vyprázdnit, aby se posléze mohl znovu naplnit. Vzhledem k tomu, že do posledních dvou pater se leze jen po mlynářském žebříku, je to víc než nutné. Nahoře chytila Andulka klasicky rapla a začala hysterčit, že se bojí dolů. Takže jsem měla Aňu na zádech, Adélu pod pazuchou a zpocená až na jablečníkách jsem pomaličku slejzala dolů. Andulína mi do toho hystericky řvala do uší, slintala do vlasů a průběžně mě přiškrcovala :-). Prostě idylka.. dělá to vždycky a přesto chce znovu a znovu nahoru kdekoliv "nahoru".

Jak přijela mamka s holčičkama autobusem, nebrala jsem kočárek, jen jsem si půjčovala vozík. Vzala jsem malej a to byla kardinální chyba, páč všechny holčičky se chtěly vézt.. Vozík sám o sobě je těžký jako býkova partnerka, natož plně naložený. Před odchodem jsme ještě zašly do restaurace na jídlo a Adélka se rozhodla, že chce jet domů s maminkou. Poprvé jsme tedy vyzkoušely autobus, který spojuje ZOO a Bohnice, což je velmi příjemné, že to nemusíme objíždět, případně šlapat do toho příšernýho krpálu. Sice to teda jezdí poměrně zvláštně, že jsem skoro až nevěřila, že nás to opravdu vyveze na kopec, ale zadařilo se :-).

Ve čtvrtek přijel do Prahy i brácha s Lukajdou, tak domluvili, že půjdou na Dobu ledouvou 3 do IMAXu a že s nima půjde i Andrejka, Andulka a mamka. A když už byli v těhle končinách, domluvily jsme si s mamkou sraz zase na Gutovce, kam jsme dorazily my s Adélkou.Všem Áčkům se tam moc líbilo, mně teda už méněji, protože jsem si hned při příchodu stihla pěkně rozbít čelo o ulomenou větev. Naštěstí jsem měla v kabelce Tea Tree olejíček od Justu, takže jsem se hned ošetřila, ale vypadala jsem jak po bitvě.. Adélka pak pro změnu zas jela s holkama a s mamkou do Braníka a já šla večer do Chýše na setkání s holkama z Eurony :-). Skaly chtěl taky přijít na večeři, ale jaksi zaspal, takže dorazil až později a pak, když holky odešly, popařili jsme spolu.

V pátek jsem si užila volnosti a šla trochu provětrat kartu do výprodejů. Byla jsem poměrně úspěšná, což mám radost. Z Letňan jsem se přesunula opět na Smíchov, mamka už byla s Áčkama v parku Sacre Coeur a řádily tam na hřištích. Je tam ta veliká skluzavka, trochu jako tobogán. Adélka chtěla jet taky, tak jsem jí to dovolila, že s Andrejkou může. Jenže Andrejka jí neudržela, takže se Adél binkla do hlavy. To jí přesto neodradilo a chtěla znovu. Jako správná matka jsem se rozhodla obětovat, že teda spolu pojedeme. Ale nejdřív jsem to chtěla vyzkoušet na vlastní kůži. No jela jsem jak namydlenej blesk a jak jsem to chtěla trochu zbrzdit, použila jsem vlastní končetinu a seřízla si o nějakej šutr bříško prstu a poměrně dost narazila malíček. Tím bylo rozhodnuto, že se Adél už nesveze..

Naše druhá Earthcache (celkově číslo 13) odlovená při cestě za Petrem na rybářské závody. Andulka byla z tak obrovského pískoviště úplně hotová a nechtěla odsud odejít. Navíc se snažila najít v písku mušličky :-D.

"Hned za vesnici Pisty muzeme najit krasny pozustatek polabske duny. Nachazi se na rozloze cca 3.7 ha a byla jako Pisecny presyp u Pist vyhlasena v roce 1951 narodni pamatkou.

Duna byla zformovana behem Pleistocenu (starsi oddeleni ctvrtohor cca 1.8 milionu let az 10 000 let pr.n.l.) jemnym navatym piskem. Klima v plestocenu bylo poznamenano obakujicimi se doby ledovymi, behem kterych v nezamrzlych castech sveta doslo k logickemu ubytku vody v rekach, kdyz voda byla zamrzla v ledovcich. Snizeni hladiny rek samozrejme prispivalo k erozim, stejne jako opetovne vzedmuti hladiny pri teplejsim obdobi. Material reky odnasely a na klidnejsich mistech vyplavovaly a tak vznikaly terasy. Na nich eroze na drobnejsi castecky nadale pokracovala a ty nejjemnesi byly odnaseny vetrem, diky kteremu byla vytvorena velka duna.

Do dnesni doby samozrejme vetsina duny zarostla vegetaci, ale porad velika cast (na rozdil napriklad od dun u Svaravy - Tynec nad Labem, ktere jsou zarostle cele) zustala odkryta.

V pisecne "pousti" se samozrejme libi piskomilnym spolecenstvim rostlin a hmyzu."

Po odjezdu z letiště jsme se přesunuli k Červeným Pečkám. Tady jsme ulovili naší první Earthcache - to je keška, kde není ukrytý poklad, ale je to nějaké hodně zajímavé místo. Speciálně toto místo je v podstatě na dosah, ale asi o něm málokdo ví a přitom se jedná o naprosté unikum.

"Tato jednoducha kes vas zavede na pozoruhodne misto o vymere 0,11 ha blizko vlakove zastavky Cervene Pecky (asi 100m). Roku 1977 bylo toto místo vyhlaseno prirodni pamatkou. Ucelem ochrany je zachovani bouroveho sedimentu ulozenin svrchnokridoveho more v casti byvale piskovny. Jedna se o mocny ustricny slap na pobrezi druhohorniho kridoveho more. Je to jedinecne paleontologicke naleziste zkamenelych, nekolik desitek milionu let starych, schranek ustric. Cely slap je nekolik metru vysoky, tvoren ve vrchni casti vapencem, ktery postupne prechazi ve spodnich vrstvach v piskovec.
Na misto se lze snadno dostat snad vsemi beznymi zpusoby, at uz pesky, na kole, autem (auto nechte stat u silnice) nebo dokonce i geo-vlakem z Kolina."

Protože všude byla velmi mocná vegetace, byly jsme se tam s Andulkou nakonec podívat samy a opravdu nás to nezklamalo. Sáhnout si na zkamenělinu starou několik desítek miliónů let se člověku opravdu nepodaří každý den.

Keš číslo 12 byla o pár kilometrů dál na Skály u Kohoutova mlýna.

"V blízkém údolí potoka Polepka u Kohoutova mlýna se nalézá skála vysoká kolem 20ti metru nazývaná take U Pašinky. Tato skála je v rovinatém Polabí hojne využívána jako horolezecký cvicný terén a v soucasnosti se zde nalézá cca 40 znacených cest (podle pruvodce na nástence pod skalou). Skála je dostupná po modré turistické znacce vedoucí z Kolína do Cervených Pecek."

Taky poměrně zvláštní místo, kdo by to byl čekal, že bude na vyhlášené rovince najednou taková skála.. ale jak je vlastně do údolí, tak v podstatě nikde nevyčuhuje a není moc vidět. Keška byla dobře ukrytá, dala nám celkem zabrat a už jsme to chtěli skoro vzdát, ale nakonec se zadařilo.

Další lov mi byl pro ten den už zakázán :-(