Všechny naše deníky

14. měsíc oslavila Andulka za hranicemi všedních dnů, proto i tradiční sumářek je trošku se zpožděním.

To byl zas měsíc poměrně nabitý novinkami, takže začnu pěkně od začátku: poprvé si sama řekla o nočník,  když se jí chtělo kakat (zopakovala to ještě asi 3x, v současné době to opět bojkotuje J). Umí si už ukázat, že chce spinkat. Buď tak, že si ukáže na pyžámko anebo ukazuje k postýlce a dělá pápá všemu okolo. Pak si popadne svoje sluníčko a spokojeně usne. Začala lézt po schodech a byla na své první pouti.

Pořád dokola předvádí čertíka a indiána a pak taky hrozně ráda šimrá ostatní a má z toho obrovskou bžundu. Na otázku – Budeš s tátou dělat lumpačinky? Odpovídá horlivým kýváním kebuličky a pak se smíchem dodává zvuk, který používá při šimrání – něco jako ďsďsďsďsď J.

Rozchodila se kolem nábytku, umí se postavit v prostoru bez opory. Ještě si zatleská, že jako výborně!J Chodit se jí chce akorát za ruce a nejvíc právě po těch schodech a asi, aby to šlo pěkně po pořadě, začala chodit po kolenou. Vypadá jak prosebník od Matky Boží… J.

Konečně začala říkat i máma, občas se jí povede „ky“ jako Luky, „ja“ jako Ája, občas odpoví na otázku – Jak se jmenuješ? Aňa. Umí ham ham, ňam, ňam. Kaťata – ťatata…bábovičky – báábuááá, fouká jako vítr…  takže svůj slovní reperotár stále rozšiřuje a stále se snaží opakovat nová slova. Ví, jak dělá spousta zvířátek. Má jasno, co kam patří – bryndák na krk, šátek na hlavičku, ponožky a botičky na nožičky, plínka na prdelku…

Umí slejzat z gauče pěkně pozadu, aniž by padala. Je to legrace, jak se šteluje už třeba od prostředka postele, aby fakt šla první tou prdelkou. Dává krásné pusinky a už dopředu mlaská papulkou J.

Má svoje první pravé botičky a poprvé letěla letadlem a koupala se v moři.

Mikrobus kupodivu přijel na čas a na letišti jsme byli první. Aňa usnula, tak byl aspoň klid. Domů jsme odletěli novým airbusem v 1:05 hod. a dokonce jsem dostala pro Andulku balíček s přesnídávkami!

Andrejka seděla u okýnka a když jsme se rozjížděli povídá: On se zbláznil, ne? Jede jak šílenec! Jestli nepil alkohol! Čímž mně totálně odbourala a vůbec jsem neměla čas se bát J.

Děti zase řešily ty záchranné vesty, taky se ptaly, jestli může letadlo spadnout a tak podobně. Prostě ideální dotazy vzhledem k situaci J.

Aňa se probudila, ale byla celkem hodná, i když měla nárok na jekot kvůli pokročilé hodině a nevyspání. Děti vytuhly těsně předtím než jsme dostali večeři. Andulku pak nejvíc zabavilo přendavání mlíček a máslíček z hrnečku do hrnečku.

Na letišti na nás čekal Peťa a brácha s Lenkou, což bylo pro děti velké překvápko a někdy kolem půl páté jsme byli konečně doma!

Celkové hodnocení:

-         poměr zájezdu – cena/kvalita vychází rozhodně super

-         ceny na Slunečném pobřeží rozhodně nejsou nejnižší a myslím, že ještě porostou

-         vládne tam čilý stavební ruch, takže místy je to ještě hodně neupravené a nedodělané, ale za takových 5-7 let to bude bomba

-         jezdit s golfáčem po písku vyžaduje pořádné svaly J. Rozhodně tam chybí nějaká cesta přímo na pláži, kde by se dalo jet

-         moře je nádherně čisté, není tak slané, takže nejsou na plážích ani sprchy a je dost daleko mělko

-         hotel Kotva byl fakt pěkný a výborně strategicky umístěný

-         hotelové bazény byly super, jen ta voda, kdyby byla teplejší

-         Bulhaři jsou vesměs milí a mají rádi malé děti

-         V restauracích jsou neodbytní naháněči, ale když už je člověk uloven, má problémy dočkat se jídla a pití, zvlášť pokud nemluví německy

-         Rozdíl v cenách u hotelu a ve městě je opravdu markantní

-         Děti byly hrozně hodné, vůbec neotravovaly a kupodivu jsme ani neslyšely, že se nudí anebo chtějí maminku (teda až na jednu výjimku kvůli poničenému tetování J)

-         Celkově to bylo fakt super!

Andulce je dnes 14 měsíců.

Po snídani si mamka vzala děti k bazénu – Andulína tam vždycky dopolko pěkně spala a já mohla teda konečně zabalit. Pak jsem šla za nimi a historicky poprvé a zároveň i naposledy jsem tam vlezla do bazénu J.

Vzala jsem děti i na velké klouzačky a do tunelového tobogánu, s Andrejkou jsem propluly i pod vodopádem, prostě jsme se ještě vyblbli. Pak už jsem ale museli zpátky na pokoj, abychom ho dle pokynů vyklidili do těch 12:00 hod.

Na několikrát jsme natahali všechnu tu naší bagáž dolů na recepci, abychom se vzápětí dozvěděli, že opravdu máme zaplacenou další noc… Fakt paráda.. takže vše zase zpátky na pokoj – no.. aspoň jsme si to natrénovali a mohli jsme odejít v klidu na pláž. Ještě předtím jsme se stavili u místního tetovače – henovače a Lukajda a Andrejka se nechali pokérovat. Já jsem to odložila na večer, protože jsem se chtěla ještě koupat a tohle musí 3 hodiny schnout.

Nebyla by to ale Andrejka, aby sebou samozřejmě nešvihla, čímž si částečně tetování rozmazala. Měla z toho lehký hysterák, že se s tím stydí chodit, ale ve finále se uklidnila a už jí to ani nevadilo, navíc se mi to na hotelu podařilo poměrně slušně opravit. Celé odpoledne budovali s Lukajdou hrady z písku a chytali kraby.

Andulce se nakonec v moři natolik zalíbilo, že jsem jí nemohla dostat ven. Navíc pořád strkala do vody čumáček a tu vodu chlastala J. Taky jsem teda ochutnala a musím říct, že to moře není až tak slané.

Po vycachtání jsme opět zamířili do města utratit poslední šprlíky a konečně došlo i na moje tetování.

Vybrala jsem si krásné sluníčko, zaplatila 5 leva, trpělivě jsem držela, když mi to maloval a když jsme pak s Lukajdou šli zpátky na hotel a snažila jsem se otevřít dveře, pěkně jsem tam to svoje tetování obtiskla. Mohla jsem se vzteky přeskočit, jak jsem blbá! Takže v hotelu Kotva zůstalo na dveřích apartmánu č.146 krásné sluníčko a já mám na rameni něco jako razítko z dětské diskotéky.. Fakt paráda… L.. Hlavně, že jsem sprdla odpoledne Andrejku…

Ve 22.00 hod. pro nás měl zas přijet mikrobus a ještě předtím jsem stihla vysomrovat na recepci balíčky místo nedělní snídaně. J Ostatní účastníci našeho minizájezdu mi pak říkali, že jsem teda mohla ještě domluvit i teplou večeři, když už tak všechno pěkně zařzuju a že by mi Ancora měla zaplatit za delegátské služby…

14. měsíc oslavila Andulka za hranicemi všedních dnů, proto i tradiční sumářek je trošku se zpožděním.

To byl zas měsíc poměrně nabitý novinkami, takže začnu pěkně od začátku: poprvé si sama řekla o nočník,  když se jí chtělo kakat (zopakovala to ještě asi 3x, v současné době to opět bojkotuje J). Umí si už ukázat, že chce spinkat. Buď tak, že si ukáže na pyžámko anebo ukazuje k postýlce a dělá pápá všemu okolo. Pak si popadne svoje sluníčko a spokojeně usne. Začala lézt po schodech a byla na své první pouti.

Pořád dokola předvádí čertíka a indiána a pak taky hrozně ráda šimrá ostatní a má z toho obrovskou bžundu. Na otázku – Budeš s tátou dělat lumpačinky? Odpovídá horlivým kýváním kebuličky a pak se smíchem dodává zvuk, který používá při šimrání – něco jako ďsďsďsďsď J.

Rozchodila se kolem nábytku, umí se postavit v prostoru bez opory. Ještě si zatleská, že jako výborně!J Chodit se jí chce akorát za ruce a nejvíc právě po těch schodech a asi, aby to šlo pěkně po pořadě, začala chodit po kolenou. Vypadá jak prosebník od Matky Boží… J.

Konečně začala říkat i máma, občas se jí povede „ky“ jako Luky, „ja“ jako Ája, občas odpoví na otázku – Jak se jmenuješ? Aňa. Umí ham ham, ňam, ňam. Kaťata – ťatata…bábovičky – báábuááá, fouká jako vítr…  takže svůj slovní reperotár stále rozšiřuje a stále se snaží opakovat nová slova. Ví, jak dělá spousta zvířátek. Má jasno, co kam patří – bryndák na krk, šátek na hlavičku, ponožky a botičky na nožičky, plínka na prdelku…

Umí slejzat z gauče pěkně pozadu, aniž by padala. Je to legrace, jak se šteluje už třeba od prostředka postele, aby fakt šla první tou prdelkou. Dává krásné pusinky a už dopředu mlaská papulkou J.

Má svoje první pravé botičky a poprvé letěla letadlem a koupala se v moři.

Po snídani jsme potkali Čechy, kteří také přiletěli s Ancorou. A že prý mají sraz s náhradní delegátkou – v 10.00 hod. Hned jsem se tedy k nim přifařila, abych zjistila nějaké informace o odletu. Už snad konečně…

V 10:45 hod se stále nikdo neobjevil, tak jsem chtěla zamířit na net, ale naštěstí jsem ještě potkala znovu jednoho z těch lidí a že prý babka právě dorazila…

Konečně jsme se tedy dozvěděli informace o odjezdu a jsem zvědavá, jak to všechno dopadne. Máme vyklidit pokoje do 12.00 hodiny a na recepci nám dají číslo pokoje, kde si budeme moct nechat zavazadla a vysprchovat se. Původně nám měli dát jen kumbál, ale proti tomu jsem rozhodně protestovala, že máme malé děti, takže to nepřichází v úvahu a pak že si teda ten pokoj zaplatíme (byli jsme na to 3 rodiny), ale to jsem taky odmítla, protože jsme měli mít pobyt od soboty a ne od neděle, takže dle mého názoru máme nárok zůstat tam o den déle, respektive neplatit za další noc. Nakonec teda babka vyřídila, že to zaplatí CK.

Konečně jsme tedy mohli v klidu odejít na pláž. Trochu nás překvapil opar nad mořem a chvílemi nebyl vidět břeh na druhé straně zálivu. Důvod byl velmi jednoduchý, deštík. Taky párkrát zahřmělo. Takže jsme sbalili saky paky a aspoň jsme mohli jít dřív do města. Vůbec naše cesty na pláž vypadaly zajímavě. Bylo to jak konkurence těm plážovým prodavačům se zmrzkou a ringele ringele (kola z těsta jako jsou naše loupáčky, která pak na přání ještě namaže Nutellou a chce za to „pouhá“ dvě leva J). Já jsem táhla Andulku, mamka se rvala pískem s kočárem, který byl zavalen nafouknutými lehátky, kruhem, rukávky, osuškami a spoustou dalších strašně důležitých věcí J. Cikáni hadr!

Ve městě jsme vzali útokem supermarket, nakoupili jsme něco k snědku i k pití na balkón J a z kočárku udělali příruční nákupní vozík. Andulka ale byla už zase slušně unavená, takže já jsem s nákladem vyrazila na ubikaci, mamka s dětmi ještě šla obhlídnout stánky.

Měla bych balit, ale tak nějak se mi klasicky nechce. Nesnáším balení!

Musím ale napsat sms, která mi dnes dorazila od Peti: Copak delaji morske panny, když jim koukaj ploutve z vany? Skoci rychle do vody, koukam na ne z hospody. Tedka ale na rovinu, nedelam tu volovinu. Jdu si precist mejlicek, zdravi, liba milacek. J

Na snídani bylo totálně narváno. Ve starém Nesebaru je nějaký festival, takže v hotelu je ubytováno asi 200 dětí a mají vyhrazenou půlku jídelny. Najít volný stůl se rovná výkonu zkušeného zálesáka. Vyčíhat, kdo bude dojídat a nezaváhat! Nakonec se zadařilo a mohli jsme v klidu posnídat.

Dopolka jsme zas byli u bazénu a já šla na internet do Nesebaru. Rozdíl v ceně je totiž značný. V hotelu 3Lv za hodinu, tam 1 Lv a navíc mi počítají jen minutové úseky. Poslala jsem stížnost, resp. reklamaci na cetovní kancelář kvůli těm skvělým delegátským službám, tak jsem zvědavá, jak se to vyřeší. Kdybych tam byla jen s mamkou nebo Petrem, tak to moc neřeším, ale když má člověk s sebou 3 děti, tak je to hned o něčem jiném a odjezd se blíží.

Odpoledne jsme se zas rachtali v moři. Po návratu si Aňa ukázala na pyžámko a že dneska nebude pařit, ale spinkat. Lukajda usnul u TV a Andrejka nás bavila svými výroky než jsme s mamkou dopily vínko.

Mamka má narozeniny a Andulka přestala spát celou noc a vzbudila se 3x. Děs. Dopoledne klasika u bazénu, odpoledne konečně premiéra u moře, respektive konečně v moři! Nejdřív mi to připadalo studené, ale za chviličku už to byla naprostá lábuž. Rozhodně to bylo teplejší než voda v bazénu v hotelu.

Andulka je nadšená z písku, pořád se v něm hrabe a moře se jí moc nelíbí, asi jí vadí ty vlnky, protože hrozně ječí, když jí chci namočit. Zato my jsme se s dětma pořádně vyblbli.

Na večeři jsme jeli vláčkem do centra Slunečného pobřeží a musím říct, že jsme si opravili mínění. Hotely špičkové, nové, luxusní, u každého bazén, koberec pomalu až na pláž. Krámek na krámku, hospoda na hospodě a spousta dalších tahačů peněz nebo-li atrakcí.

Vybrali jsme si restauraci pro narozeninovou večeři, protože tam bylo výjimečně narváno oproti jiným, ale bohužel – to, že je tam narváno není asi jen zárukou kvality, ale hlavně zárukou dlouhého čekání. Andulka byla pořád v pohodě, tancovala na hudbu, co tam hráli, tleskala jim, ale po 45 minutách čekání na jídlo už začala být hodně unavená a protivná a začala ječet. Mamka se nedočkala dalšího malého piva a já jsem se stihla napít asi 3x, protože vzápětí na mně omylem celý půlitr Lukajda vylil.

Když jsem se snažila odchytit jednu ze servírek, odbyla mně, asi jsme nebyli její rajón. Fakt paráda. Naháněči dělají všechno možné, aby tam člověka dostali a pak se nedočkáš ani jídla ani pití… Konečně nám teda pak to jídlo přinesli, já do sebe naházela ryby, ani jsem si to pořádně nevychutnala kvůli ječící Andulce, popadla dítě a se řvoucím kočárem jsem vyrazila pěšky zpátky k našemu hotelu zanechávajíc za sebou odér z polité sukně. Smažila jsem to takovým tempem, že se mně neodvážil zastavit jediný naháněč z restaurace a ani mně nedohonil zbytek výpravy jedoucí posléze opět vláčkem. V hotelu jsem byla za 25 minut, vláček to jel nějakých 15 minut…

Andulka se pak konečně uklidnila, koukala na měsíček a těsně před cílem klasicky usnula. Takže oslavu si mamka asi moc neužila a navíc jsme ztratili Lukajdovu mikinu.