Milí příznivci tance a cikánské hudby,

Dovoluji si Vás pozvat na pravidelné lekce Cikánských-Romských tanců ve studiu Zambra.
Každý čtvrtek od 19 - 20.15 h bude věnován technice - krokům a variacím z indického tance Sapera, madarského Čardáše, balkánského Čočeku, španělské Zambra Mory, jejich syntéze a pohybové analýze. Tyto lekce by měly tanečníky dostat do rytmu a chápání romské hudby, měly by účastníky naučit základní principy a kroky romských tanců, tak aby se daly aplikovat na různé druhy romské hudby. Lekce jsou vhodné pro všechny, i úplné začátečníky.
  
Lekce od 20.20 do 21.45 budou tento semestr věnovány technice a navíc choreografii na skladbu Shahaba Tolouie - Flamenco Perso - tedy iránsko-španělská fuze. Choreografie je inspirována krátkým příběhem z Attárova Ptačího sněmu. Tyto lekce jsou vhodné pro všechny, kdo chce jít v tanci trošku hlouběji, do více detailů. Nezáleží na vašich zkušenostech a umech. Metodika výuky zde využívá více Labanovy analýzy pohybu, která je universální pro všechny taneční techniky a lidský pohyb.

Lekce probíhají do konce května a je možno se ještě připojit.

Srdečně zdraví  Rena Milgrom

Ceija Stojka: Žijeme ve skrytu

Ceija Stojka - Žijeme ve skrytu  

Kniha Žijeme ve skrytu je otřesným osobním svědectvím na opomíjené téma romského holokaustu za druhé světové války, o němž se nejen v Rakousku, ale i v Čechách ví méně, než by se mělo. Kromě faktické výpovědní hodnoty má ale dílo Ceiji Stojky, literární, ale zejména to výtvarné, také nezpochybnitelnou hodnotu samo o sobě. 

Autorka vydáním své knihy v Rakousku porlomila hned trojí tabu: Romka píše o holocaustu Romka píše o holocaustu Romka píše o holocaustu

"Chtěla jsem s někým mluvit. Ale neměla jsem nikoho, kdo by mi naslouchal - no a papír je trpělivý," říká autorka o důvodech vzniku svého textu v rozhovoru s editorkou knihy Karin Bergerovou.

Ceija Stojka je ročník 1933. Nacisté nejprve zakázali Romům kočovat, poté odvezli jejího otce do koncentračního tábora v Dachau, kde zahynul, a v roce 1943 byla deportována s matkou a sourozenci i sama autorka. Prošla nejprve Osvětimí, poté ženským táborem v Ravensbücku a nakonec se dostala do vyhlazovacího tábora v Bergen-Belsenu, kde byla osvobozena Angličany. O tom všem, o každodenní přítomnosti smrti i drobných, ale v konečném důsledku životodárných hrdinstvích, píše Stojka velmi strohým vyprávěcím stylem, jakoby z pohledu dítěte, které prožívá hrůzyplné události, ale příliš si je neskládá do souvislostí - o to více však tyto osobní zážitky působí na čtenáře. Jedná se skutečně více o svědectví než o takzvanou literaturu - a přesto právě Stojka řekne k tématu mnohem víc než většina řemeslně zdatných beletristů. Zážitky romského dítěte v těch nejnelidštějších podmínkách a způsob jejich "literární fixace" patří bezesporu k tomu nejpůsobivějšímu na českém literárním trhu. Ceija Stojka je však také zpěvačka a malířka - její výstavu jsme mohli vidět v Brně v Muzeu romské kultury. O Ceije Stojce byl natočen i dokumentární film pod názvem Žít! - při těchto příležitostech byla také osobně na návštěvě České reoubliky. Tak vzácná provázanost literárního a výtvarného díla, které není "vysezeno u stolu", ale diktováno neodbytnou potřebou dostat ze sebe hrůzné běsy a podat svědectví, se dnes už skoro nevidí. Ceija /čaja/ Stojka patří mezi významné kulturní osobnosti střední Evropy v novém tisíciletí.

Ceija Stojka: Žijeme ve skrytu - Vyprávění rakouské Romky přeložila Jana Zoubková, v režii Vlada Ruska čte Zdena Hadrbolcová.

Beletrista Pavel Kohout v článku „Romové jsou pozadu z vážnějších důvodů, než bývali Češi“ (MFD 23.1.) považuje za jednou z nejkonfliktnějších otázek současnosti, jestli ovlivňují osud příslušníků romských rodů více geny, nebo výchova. Dilema demonstruje na nezdařené adopci dvou již odrostlých romských chlapců jeho dcerou Terezou Boučkovou. Netušil jsem, že takovéto dilema, jistě přítomné v zařízeních čtvrté cenové skupiny, je kulatým čtvercem naší doby… Měl jsem za to, že eugenika není po pádu třetí říše brána v potaz jako vědecké odvětví, které by mohlo dát vodítko k řešení soužití různých lidských kultur. Nevěděl jsem, že geny zodpovídají za asociálnost kvanta Romů a že se prostě jakési „cikánství“ dědí pokrevní linií. Měl jsem za to, že rozhodujícím momentem tíživé socializace osvojených romských dětí je psychická deprivace, kterou zažily odloženy do kojeňáků. Že celé neštěstí nepovedených adopcí spočívá právě v tom, že se jen vzácně dějí tak, aby dítě mohlo být adoptováno ihned po porodu. Tak se děje takřka jen výjimečně, ale pokud česká rodina takto osvojí a vychová třebas i malého Číňana, nebude se nikdo divit, že nemá vlohy k porozumění čínské opeře, odlišujícího ho do jeho vrstevníků ze základky. Inu, tajemství prenatálního vývoje jsou velká a nezbude, nežli se před nimi sklonit. Závidím tudíž spisovateli Pavlu Kohoutovi, ale i psychologovi Petru Bakalářovi, autorovi traktátů o genetické předurčenosti modů chování, jistotu jejich tvrzení. Svět se najednou stává přehledným místem, v kterém se dá lehce vyznat.

A takovouto touhou po jednoduchosti je Kohoutův sloupek prodchnut. Poté, co za důvod neúspěšné adopce dvou psychicky deprivovaných romských chlapců označí dědičnost, začne Kohout jako inspiraci pro pozvednutí Romů líčit formování moderního českého národa jako lidu, vzešlého ze „zubožených vsí podobných pozdějším cikánským, kde jim jedinou naději dávala a jazyk udržovala zakázaná Bible kralická.“ Měl jsem za to, že takováto barvotisková podoba budování národa již nemá šanci být brána vážně a nadít se presentace předním českým literátem. Vždyť zcela pomíjí výsledky historických bádání od Pekaře po Hrocha a jezuita Balbín se musí v hrobě obracet. Doufal jsem, že doba, kdy se například stavěla „rodná chaloupka“ i rodilé pražské patricijce, jakou byla Eliška Krásnohorská, je za námi.. Vidět spřízněnost v kultuře českého obrozeneckého venkova a cikánské vesnice vyžaduje opravdu silné brýle mámení. Jihočeské selské baroko a cikánské chyšky na Spiši mají krom konstrukčních odlišností jednu podstatnou nepodobnost: pobývali a pobývají v nich lidé zcela odlišných a těžko kompatibilních kultur. Překvapením pro ctitele dědičnosti by mohlo být, že jejich genetická výbava nebyla a není nijak odlišná. Bohužel, činit paralely mezi procesem českého národního obrození a postavením Romů u nás je nešvarem s kořeny sahajícími až k protirežimnímu disentu sedmdesátých let. Je nešťastné, že svým silným morálním kreditem disent takovýto romantizující pohled legitimizoval.
Již v dokumentu Charty 77 „O postavení cikánů-Rómů v Československu“ (1978) je za jedinou možnou považována integrace Romů jako skupiny. Je v něm tvrzeno. že „sebezáchovnou reakcí Romů je překlenutí tradičních rozdílů mezi subetnickými skupinami, oslabení rodových rivalit a vznik zcela nového povědomí celoetnické sounáležitosti.“ Nechť si každý, kdo se zabývá současnou situací Romů, uvedené (již více jak třicet let staré) tvrzení verifikuje. Obávám se, že ke vzniku nějakého nového povědomí nedocházelo a nejsme ho svědky ani dnes. Spíše je neustále zjevná snaha naroubovat eurocentrickou představu o národě na etnikum, které má zcela odlišné organizační struktury (kulturní vzorce), než jaké jsou u národů, mezi nimiž Romové žijí. Takovéto snahy jsou doprovázeny vzýváním odlišnosti, která je obdařena tajemstvím esence či „genů“. Paradoxně se tak vzývatelé národního obrození Romů ocitají na stejné argumentační bázi, jakou používají (neo)nacisté. Národy jsou podle nich věčnými entitami, občas ale musí být obrozovány. Jak uvádí Kohout, existuje jakýsi národní gen: „Cikánské kmeny neměly své Přemyslovce, svého Karla IV., svého Husa a Žižku, svého Jiříka z Poděbrad ani Palackého a Němcovou, kteří posilovali český národní gen, než se s ním mohl narodit Masaryk. Proto asi těm dvěma uprchlým klukům nestačilo ani osmnáct let ve vyspělé rodině. Je na čase přiznat to, protože jen tak lze dospět od plytkých krátkodechých akcí ke generálnímu plánu na dorovnání romské populace s českou – a tedy s evropskou – ve výhledu (..,) nejméně jednoho století.“
Avšak konfliktní dilema, jak jej popisuje Kohout, nespočívá v tom, jestli je „osud romských rodů“, ovlivněn více geny, anebo výchovou. Spočívá spíše v tom, jestli na Romy jako na skupinu, imaginární celek či komunitu, budeme navlékat chomout kdysi převládající představy o národním osudu, který má spět k narození prezidentů-osvoboditelů zbavujících poroby, anebo budeme klást důraz na integraci jednotlivců, kterým se podá pomocná ruka při vymanění se z mystických krevních pout velkorodin. V „dorovnání“ totiž doposud uspěli pouze ti, kteří zničující solidaritu velkorodin dokázali opustit.

Roman Krištof, autor je publicista

Christina Hooson | Posted September 11th, 2009

I find myself once again back amongst mountains, cheese, and chocolates, but there is much left to tell; lingering thoughts prevent me from entirely rejoining the world of Swiss punctuality.   

“The powerful stigma associated with being ‘Gypsy’ in the Czech Republic drives many ethnically ‘underground’ for official information and registry purposes”: It seems like a lifetime ago that I reflected upon the case of Roma pressurised into concealing their ethnicity in order to attain Czech citizenship in my predeparture blog entry. Two months in Prague and the implications of this ‘ethnic underground’ - stretching far beyond ticking boxes on census questionnaires, have become all too apparent to me…

Far-right extremism is one manifestation of the anti-Romani sentiment that has festered in the Czech lands since 1989. Less visible is the echoing of such attitudes of the majority in the self-perception of the Roma minority. Self-esteem has taken a battering as derogatory stereotypes have become partly absorbed into Roma identity. The time I have spent with Anna Chválová from the NGO Romodrom revealed to me both the far reaching effects of deflated egos and one possible remedy. I first met Anna at a conference on increasing Roma participation in political and public life. Drawn from the outset to the enthusiasm which radiated from her, I sought to learn more. Language difficulties were bridged as we danced to Romani music and she proceeded to tell me of her work.

Anna Chválová expressing her views at a conference organised by Dzeno in Melnik

Tired of the lack of space for innovation within the Czech school system, Anna had left the kindergarten she was working at to start a free time children’s club (Klub 9) for Roma children. Much emphasis is placed on overcoming the gross disparities between Roma and non-Roma in Czech schools in terms of both opportunities and outcomes. Yet above all, the programme Anna runs three days a week in Prague’s Vysočany district provides an alternative to roaming the streets. Not all the children who attend are from ghettos, but most come from impoverished households. Painting, acting, playing games, improving their writing skills; minor as they may sound, the services Anna provides gives these children opportunities they would otherwise never have had. “I used to wonder why some of the children spent so much time in the bathroom…then I realised they were washing themselves - they had no access to such facilities in their own home”. Klub 9 may be small (18m² max.) but it has become an integral part of the local Roma community on so many levels.

Enjoying life at Klub 9 (Picture courtesy of Romodrom)

“Do you like Romani children?” the kids asked me when I visited Anna at Klub 9. The question caught me by surprise. Teaching gymnastics in an ethnically diverse part of London, I’d become virtually colour-blind; ask me to describe a child and the words cheeky, timid or naughty would spring to mind infinitely quicker than ‘black’ or ‘white’. Klub 9’s Roma children in contrast are incredibly aware that they are different and Anna does not believe that convincing them otherwise is the way forward. Instead, ‘difference’ must be transformed into something worth celebrating. Ethnicity tends to be hidden by comparably well integrated Romani children and further excludes those from the ghetto who are generally more in touch with their Romani heritage. Whilst their ethnicity is a barrier of sorts for both, denying it is not the answer. Roma must learn to be proud of their cultural roots if they are to perceive themselves as equals in mainstream Czech society.

“Our aim is to nurture pride and self-belief by highlighting what these children can do”. Anna is constantly praising the children she works with and their faces, adorned with expressions of admiration, self-confidence and happiness, are proof that her efforts are paying off.

Children from Anna's club perform at Prague's Ethnofest 2009

Nonetheless, I feel I must end on a negative. Anna’s enthusiasm and dedication alone cannot end the plight of the Roma. Tears well in her eyes as she tells of the helplessness she feels when bright Romani children are still sent to ’special’ remedial schools after failing the entry test to the mainstream basic school. Speaking Romani at home and unable to attend kindergarten for financial reasons, Roma are disadvantaged from the outset. Klub 9 offers help to prepare children for the basic school examination, but as Anna herself points out, it is those already relatively successfully integrated who regularly turn up at Klub 9; those who desperately need the kind of support Anna offers do not come.

BENGAS zahajuje koncertní rok 2010
Praha, 6.1.2010 15:24, (ROMEA)

Přední romská skupina BENGAS otevírá koncertní rok 2010 svým prvním vystoupením v nově otevřeném pražském klubu JAZZ TIME (Krakovská 19, Praha 1) a to v neděli 10. ledna 2010. Každý z návštěvníků při zakoupení vstupenky získává jakýkoliv nápoj dle vlastního výběru zdarma. Jako hostem večera bude bývalý člen BENGAS Vladimír Žabák Demeter.

BENGAS v současné době vystupují ve složení Milan Migel Horvát – ak. kytara, zpěv; Martin Sivák – sólová kytara, zpěv; Radek Sivák – perkuse; Zdeněk Kurej – baskytara, zpěv; Milan Kroka – klávesy, zpěv; Milan Kurej – bicí, zpěv.

BENGAS následně vystoupí 15. ledna 2010 v sušickém klubu Tradiční Kloub a 16. ledna 2010 na velké scéně festivalu Lednový Underground v Kralupech nad Vltavou.

V středu 6. ledna 2010 zavítají BENGAS do studia Českého rozhlasu 3 - Vltava do pořadu Ivy Jonášové ČAJOVNA v 19 hodin.

Skupina se na přelomu jara a léta opět chystá na evropské turné po hudebních klubech a festivalech.

Více na stránkách www.bengas.net, www.bengas.cz, www.youtube.com/bengasband, www.myspace.com/bengasnet

Následující příspěvek vznikl v rámci aktivit dětského multikulturního časopisu Romano voďori

Jsem stejná jako vy
Přerov, 21.12.2009 10:31, (Romano voďori)

Je mi patnáct let a jsem Romka. Přede mnou je poslední školní rok s lidmi, které mám ráda. Chystám se na střední obchodní školu. Moji rodiče pochází ze Slovenska. Takže jsem tak trošku Slovenka - tak jako skoro každý Rom.

Nechci psát o svém původu, ale o tom, jak žiji dnes. Ještě před dvěma roky jsem nevěděla, jaké to je chodit ven s romskými kamarády… Už odmala, kdy jsem mohla začít chodit ven, jsem chodila jen s neromskými dětmi, protože jsem vůbec nevěděla, že jsou i děti jiné. V první třídě se mnou ven chodily cigánky, ale byly úplně stejné jako já. Až v páté třídě se to začalo nějak měnit. Začala jsem si uvědomovat, že si s nimi rozumím. Ještě pořád mezi námi ale nebyl žádný opravdu velký kamarádský vztah. Vždycky jsem je brala jako kamarádky ze školy. Od sedmé třídy se to už konečně změnilo. Začaly jsme spolu chodit ven… Pak otevřeli úžasnou diskotéku! Chodila jsem tam pravidelně každou sobotu a strašně jsem si to tam oblíbila.

Holky mě naučily hooodně věcí. Od té chvíle pak nebyl den, kdy bych se s nimi neviděla. Staly se z nás opravdu velké kamarádky. Nejen ony se mnou, ale také s mými neromskými kamarádkami, kterých bylo opravdu dost.

Měla jsem chvíle, kdy jsem potřebovala jenom je, protože s nimi jsem si rozuměla úplně nejvíc. Konečně jsem měla pocit, že jsem zapadla a že jsem našla svoje lidi - i když moje ostatní kamarádky jsem taky strašně zbožňovala. Byly jsme opravdu velká banda lidí a nikomu to nevadilo. Prostě jsme se měly rády, takové jaké jsme byly, zvykly jsme si na sebe…

Možná mě vždycky braly jinak… možná kvůli tomu, že jsem měla víc kamarádek „gádžinek“ něž jich. Odsuzovali mě za to. Říkali, že si na cigánku jenom hraju.

Vadilo mi to, ale co jsem s tím měla dělat? Nechápaly, že já nemůžu za to, že nebydlím tam, kde ony, a že s nimi nejsem od rána do večera. Také jim vadilo, že mám taky jiné kamarády. I přes to všechno říkám: Jsem stejná jako vy, i když jiná. A vždycky vás budu mít ráda.

Míša Horváthová, redaktorka ze ZŠ B.N. Přerov
Romano voďori

Projekt KEREKA-KRUH

Časopis KEREKA -KRUH vydává Demokratická aliance Romů ČR v České republice od roku 1996 s významnou podporou Ministerstva kultury jako jediný romský časopis pro děti a mládež, který oslovuje věkovou skupinu od 5ti do 26ti let, je vydáván se záměrem integračních a resocializačních snah sdružení ve vztahu k dětem a mládeži, jako prevence při řešení negativních jevů romské populace a jako zdroj vzdělávání a poučení, kulturního, všeobecného rozhledu a informovanosti v jazyku českém a romském.

Časopis plní funkci zábavnou, vzdělávací, poučnou a motivační. Může být také pomůckou pro učitele základních, zvláštních i středních škol při výuce romských dětí a mládeže.

Prezentuje romskou kulturu, tradice, způsob života a zvyky Romů. Představuje čtenářům mladé úspěšné Romy, kteří mohou být vzorem a motivací romským dětem a mládeži.
Nastiňuje jim možnosti jejich osobního rozvoje v oblasti vzdělávací, sportovní, kulturní a dalších aktivit. Seznamuje s různými akcemi podporujícími integraci Romů, které probíhají v celé České republice. Časopis buduje společenské uvědomění romské identity od nejmenšího věku. Časopis KEREKA se neomezuje jen na romské etnikum, ale i ostatním dětem a mládeži je přínosem v pochopení mentality a způsobu života romské menšiny, a seznámení se s historií a tradičními hodnotami Romů.

Je také pomůckou pro romské děti a mládež při výuce jak češtiny, tak romštiny. Napomáhá integraci romských dětí a mládeže do společnosti a dodává jim víru ve vlastní schopnosti a možnosti změnit svůj životní styl a hodnoty.

Projekt je zaměřen na překonání jazykových bariér u dětí a mládeže ohrožených sociálním vyloučením.
Nástrojem vzdělávací aktivity s integračním cílem je časopis pro děti a mládež, příslušníky romské menšiny.
V časopise jsou uveřejňovány články jak v jazyce českém, tak i romské překlady českých textů.

Cílovou skupinou jsou romské i neromské děti a mládež, pracovníci dětských domovů, pedagogičtí pracovníci aj.
Časopis je vydáván jako měsíční periodikum, v nákladu 3000 kusů.
Je distribuován formou předplatného a osobním prodejem po celé ČR.

Obsahová stránka časopisu je postavena tak, aby působila poučně, zábavně a výchovně a motivačně na děti a mládež od 5 do 26let.
Záběr na tak široce určenou věkovou skupinu jsme řešili volně vloženou přílohou – KEREČKA /8 barevných stran/, která je určena dětem od 4let do 8let/.
Děti ji mohou vyjmout a pracovat s ní odděleně od samotného časopisu. Je také dobrou pomůckou pro pedagogické pracovníky v mateřských školách, ale i v nižších ročnících základních škol.
Samotný časopis /36 stran, z toho 16 barevných a 20 černobílých/ je zdrojem informací dětem a mládeži, ale také dospělým Romům i neromům zajímajícím se o romskou menšinu, jejich kulturu, zvyky, tradice, historii, romské osobnosti, reportáže a příběhy z romského prostředí.

Časopis je obsahově koncipován také na základě výsledků anket a průzkumů, ve kterých jsme oslovili dětské domovy, výchovné ústavy, škol, instituce zabývající se romskými záležitostmi, a osobními rozhovory s příslušníky romské komunity.

Časopis je obsahově konkrétně koncipován takto:

• přibližuje život romských dětí a mládeže z běžného života, ale i ze státních zařízení – jako např. kojenecký ústav, dětský domov, zvláštní školy a jiné školská zařízení, výchovné ústavy, krizová centra, diagnostické ústavy …… – a to formou reportáží, rozhovorů
• představuje formou rozhovorů mladé úspěšné Romy /motivační cíle/
• vyzdvihuje romské jedince, kteří něco v životě dokázali - autority v regionech a to jak v kulturním, sportovním a společenském životě, tak i v politice /cíl-budovat společenské sebevědomí romské menšiny/
• romská historie a současnost, zvyky, tradice
• zpravodajství z domova i ze světa, z činnosti romských souborů, sdružení a škol
• překlady romských povídek, básní, říkanek, citátů, pohádek a pověstí
• autorskou povídkovou tvorbu romských dětí a mládeže
• sport, dospívání
• tradiční součástí časopisu je romsko-český slovník na pokračování
• slovník cizích slov
• informace pro romské dívky, jehož obsahem je dospívání, sexuální výchova, hygiena, těhotenství, porod, péče o dítě, výchova dětí, péče o domácnost, ekonomika domácnosti, manželství, partnerství, sociálně právní pomoc
• vložená příloha Kerečka – rozvíjení schopností menších dětí hravou formou
• naučně vzdělávací články
• aktuality z domova i ze světa
• miniporadna – odpovědi na dotazy čtenářů
• rubrika Víte, že..
• dvoustránkový kreslený komix, který vypráví příběhy skupiny romských dětí, a jeho záměrem je zábavnou formou přispět k prevenci sociálně patologických jevů mezi romskou mládeží a dětmi a motivovat ke zdravému způsobu života

Prodejní cenu výtisku 12,- Kč, volíme záměrně nízkou, neboť naším cílem je, aby se časopis dostal k co největšímu počtu dětí, mládeži a ostatní veřejnosti.
Zároveň se tak snažíme, aby byl časopis dostupný finančním možnostem škol.

Strategickým cílem projektu Kereka-Kruh je budovat systém implementace časopisu do základních a středních škol, dále zvyšovat publicitu a zájem veřejnosti o periodikum veřejnými prezentacemi a podporovat zvýšení atraktivnosti z hlediska obsahové koncepce.

Kontakt: www.darcr.cz