 Ahoj, jmenuju se Adrianka a budu Vám vyprávět svůj příběh jak jsem přišla na svět.
Pan doktor řekl, že se mám narodit 14.2.2007, ale mně se u maminky v bříšku tak líbilo, že jsem si řekla, že si to o pár dní prodloužím. Zase jsem nechtěla tatínka a maminku napínat moc dlouho, protože už se na mě těšili a ani nevěděli jestli budu chlapeček nebo holčička. A taky jsem chtěla být po dědovi vodnář, tak už jsem moc dlouho nemohla otálet. Řekla jsem si, dva dny a vyrazím na cestu. V noci 16.2. v 00:30, jsem vytáhla špuntík své koupací nádoby v bříšku. Maminka se vzbudila, a když to zjistila, vzbudila tatínka a řekla, že se asi půjde do porodnice, ale aby měla jistotu, tak tam napřed zatelefonovala a poradila se s paní doktorkou. Ta řekla, aby jsme vzali tašku a raději přišli, že nám řeknou na místě. Tak taťka celý ospalý vzal tašku, čapnul maminku a vydali se naproti přes ulici do porodnice. Přišli jsme tam kolem 02:30 a napřed mě poslouchali monitorem, co asi dělám. Já jsem byla celkem čilá, tak zavolali pana doktora, a ten zjistil, že je času dost a poslali taťku domů. Jenže než s námi sepsala sestřička porodopis, tak přišel pan doktor znovu a prohlédl nás, a zjistil, že jsem si otevřela okýnko už na 4cm, a že tedy máme zase zavolat rychle taťku zpátky. Taťka se doma skoro ani neohřál, a byl za hodinku zpátky s námi. Maminka chodila střídavě do sprchy, na balón a na monitor. Taky měla pořád velkou žízeň, tak jim tam skoro vypila celý vodovod. Taťka dělal pevnou oporu, protože maminka se pořád opírala o všechen nábytek, a i o ten co ujížděl, tak se sestřička smála, a říkala ať raději cestuje po místnosti s taťkou, než třeba s postelí. Kolem 06:00 už jsem na maminku tak tlačila, že přišel pan doktor, a zjistil že už jsem si otevřela okýnko na 8cm. Tak nás poslali na sál na lehátko a už jsem tušila, že budu muset jít ven, a to se mi moc nechtělo do té zimy a prudkého světla. Párkrát jsem se v bříšku protočila, abych si to ještě naposledy prohlédla, a jejda, zjistila jsem, že se mi při tom obtočila šňůrečka kolem krčíku. Naštěstí pan primář, který už byl u maminky a u mně nachystaný, to hned zjistil. Trochu se to začalo zpomalovat, protože maminka už ztrácela sílu. Tak dali mamince do ruky kapačku a taťka přidržoval kyslíkovou masku, abych měla dost vzduchu. Další pan doktor přiběhl a zatlačil mamince na bříško, aby se to urychlilo. A to už jsem byla ráda, že budu venku. Byl to závod o čas, protože mi docházel dech. Naštěstí se to po pár zatlačení povedlo a já uviděla v 09:25 všechny ty lidičky kolem sebe. Pan primář mi hned šňůrečku uvolnil a už mi bylo dobře. Sice mi z toho popraskali žilky v očíčkách, ale to se mi prý za pár týdnů zahojí. Ani jsem neplakala, protože už jsem byla ráda, že to mám za sebou. Odnesli mě rychle na vážení a měření, a taky mě hezky zachumlali do zavinovačky aby mi nebyla zimička. Pak zavolali jednoho fousatýho pána a řekli mu: "tatínku, máte krásnou, zdravou holčičku, váží 3200g a měří 49cm", a dali mu mě do náručí, a tak jsem poprvé uviděla svého taťku. A když na mě promluvil, tak jsem ho hned poznala i podle hlasu, který jsem slýchávala už v bříšku. Taťka mě odnesl a položil na takovou spocenou a unavenou paní, která tam ležela, a řekl: "to je tvoje maminka", a já byla šťastná, že to byla právě tahle hezká a jenom moje máma, která měla slzy v očích a celou si mě prohlížela. Tak už jsem znala oba, a měla radost, že jsem tady na tom světě s nima. Od té doby chci dělat tatínkovi a mamince jen samou radost, aby na mně mohli být pyšní a měli mě pořád rádi. A už teď vím, že mě určitě milují, protože od té chvíle, už mě nepustili z rukou. A říkají, že jsem jejich největší pokládek na světě.
Tak ahoj Vaše Adrianka. :o) |
