Deník Dovolená, odpočinek..... změna je život.

Hip, hip huráááá odjíždíme na dovolenou. Nechápu, naše maličká felicie je nafukovací:-)))

Je sobotěnka a my vyrážíme, první zastávka je u kamarádů v Lehotě u Nitry. Skvělé přivítání po dlouhé době a na zahradě bezva překvapení. Supr bazen, venku dobrých 35 stupňů ve stínu, tak o zábavu je postaráno. Ivet totální nezmar vodní, skákání, plavání, blbnutí. Jen pauza na oběd .... to bylo další bezva překvapení. Penzion Hoffer (http://www.penzion-hoffer.sk/) je naprosto skvělé zařízení. Kuchyň bezvadná, prostředí parádní, ale to zázemí pro děti, to jsem vážně nechápala. Dítě je u nich opravdu vítaný zákazník. Venku hřiště, před penzionem maličká domácí ZOO, jako pozornost podniku jízda na koni, nebo jízda v elektrickém autíčku. 
A odpoledne opět plavčo. Ivuš odpadává kolem deváté večer při grilování, my se skvěle bavíme a poslední koupání při měsíčku ve dvě ráno taky nemá chybu:-)))))

V neděli vstáváme docela zhusta, ale musíme, vyrážíme směr Liptovský Mikuláš. Počasí opět parné, nebe vymetené. Na netu jsem měla vytipovaný kemp, tak jedeme na jisto. http://www.borovasihot.sk/index.php?ver=sk . Poprvé letos stavíme stan, tak docela maturita:-) Jednu hranici kempu tvoří řeka Váh. V tomto úseku je to taková neškodná říčka, břehy mělké, plné kamení, tak s Ivkou stavíme hráze, lovíme žaby, pouštíme lodičky z kůry. Taková správná čvachtačka.

Naší první tůrou je přechod okolo Roháčských ples. Je to okruh, který vede přes Roháčskou dolinu, prochází se kolem 6 ples a jednoho vodopádu.

Vyřážíme ráno z parkoviště u Zverovky (výška 1037 m n.m.) Ivetka nám předvádí hodinový slušný ječák. Nevíme důvod, nechce nic říct, na jakýkoliv dotaz reaguje dalším ječením. Nechce si sednou do sedačky, ani se nést, ani jít, ani sedět.....ve finále odcházíme pěšky, ječící Ivku za ruku. Zhruba po hodince, to pořád šlapeme asfaltkou zastavujeme na odpočinek, Ivka se mi vrhá kolem krku a pláč konečně ustává. Jako když utne. Tak a naše první tůra už může začít i s Ivetkou andílkem. První jezero a taky první a poslední hospoda na naší trase je u Tatliakova Jazierka. Je ve výšce 1370 m n.m. Samozřejmě zkoušíme první zmrzlinu, limču, kafčo a jdeme na to. Od tud vede turistický chodník, který je dobře značený i dobře udržovaný. Pomaličku ale jistě stále stoupáme, nad náma jsou dvoutisícové vrcholy Roháčů  a my procházíme po jejich stráních. Asi po hodině chůze se dostáváme do výšky 1563 metrů a vidíme první Roháčské pleso. Je to opravdu nádhera, až se tají dech. Je úplné bezvětří, voda klidná, průsvitná, na hladině se odrážejí horské štíty. Pokaždé je to překvapení, jdete, jdete, zatáčka a naráz šup a voda před váma. Tohle překvapení se opakuje několikrát. Pořád stoupáme výš a výš až se dostáváme k poslednímu Roháčskému plesu ve výšce 1718 metrů nad mořem. Na hřebenech jde vidět sníh:-) Bohužel se mračí, hřmí, tak žádné velké kochání se nekoná a pouštíme se raději dál. Teď nás čeká jen dlouhé a náročné klesání. Hřmí nám za zádama, tak docela šupajdíme. Scházíme do Spálené doliny a čekáme od kud se na nás vyřítí Roháčský vodopád. Zjištujeme, že se na nás nevyřítí, není na naší trase, musíme odbočit, ale stojí to zato. Nádhera. Vodopád má výšku zhruba 18 metrů, okolo něj je naprosto skvělá ledová sprcha, osobně vyzkoušeno:-)))) Tak tohle je naše poslední zastávka a vracíme se zpět na turistický chodník a míříme k autu. Štřeka ještě pořádná, zatahuje se ze všech stran. Konečně parkoviště, hospoda, tak zapadnem dovnitř a spouští se pořádný lijavec. Máme za sebou zhuba 20-25 km. Nohy necítíme. Na jídlo si dáváme naši první kapustnici a k tomu bramboráky a ovocné knedlíky. Ivetka je pořád ve výborném rozmaru:-))) Skoro celou cestu se nesla na zádech, jen u každého plesa se proběhla, obešla ho a jak začal ostřejší terén, tak zpátky do krosny.
Večer odpadáváme a představa zítřejší chůze je šílená:-))))
Ráno po probuzení je rozhodnuto, dneska relax a kde jinde než v Tatralandii:-)))) (http://www.tatralandia.sk/ ) Tatin se moc nadšeně netváří, ale já tam chci už kvůli Ivetce, musíme jí nějak vykompenzovat včerejší celodenní chození.
Do Tatralandie dorážíme něco kolem desáté hodiny. Jedno parkoviště je už plné, druhé se plní rychlostí blesku, u všech pokladen štrůdl lidí, tak mě začíná chytat hrůza, že to bude děs běs. Ale opak je pravdou. Park je obrovský, bazenů hodně, tobogánů ještě víc a těch dětských atrakcí? To je vážně dětský sen. Kromě tobogánů jsme nikde nstáli frontu. Ani u jídla, u stánků, zmrzliny, vůbec nikde. Uvnitř se za nic neplatí, vstupné pokrývá všechno (teda kromě jídla a pití.-))))). Je dobré přijet během dopoledne, protože to ještě jsou k dispozici skřínky. Za ně se platí kauce 200 SKK a při odchodu se vrací. My kolem desáté jsme už nestihli žádné lehátko, deštník, to už bylo vše obsazené. Tak opravdu čím dřív tím líp. Ale nijak nám to nevadilo, celou dobu jsme v podstatě byli v pohybu. Celé jsme to procházeli, zastavili, vyzkoušeli a šli dál. Problém začal s Ivetkou:-))) když došla na to, že tobogán je to nejlepší co ji může potkat:-))))) To bylo šílenství. V doprovodu s dospělím mohla jít v podstatě na polovinu tobogánů, ale ty fronty byly dlouhé. Tak jsme vybrali nejmenší zlo, vystáli, s Ivkou jsem to sjela na raftu a pak už jsme se tomuto místu vyhýbali. Naštěstí bylo kam jít:-)))) Skákací městečko, bludiště, trampolíny, lodičky, vláček, bazeny....to všechno nám vydrželo na několik hodin skvělé zábavy. Stejně Tatralandie zažila ječák našeho miláčka, protože Ivetka pryč prostě nepůjdéééééééééééé.

Další den balíme a vyrážíme do Vysokých Tater. Celou Cestu z Liptovského Mikuláše do Popradu lemují krásné skalnaté hory. Jen podhůří je pořád zničené po obrovském polomu z roku 2004. Některá místa jsou již vyčištěná, ale celkový dojem je neskutečný. Místama to vypadá jako měsíční krajina, jen pahýly, hnědo, šedo. V té strašné planině stojí hotely, z každého okna jde vidět jen ta hrůza. To musí být strašné, koukat na to každý den.
Hledáme ubytování v kampu a začíná docela horor. Mám vytipované tři kempy a jeden horší jak druhý. Obrovské rovné placky bez stromů, sociálky nic moc, tak vyrážíme do čtvrtého, který jsme našli v turistické mapě. A tam to je paráda:-)))) Kemp JUPELA (http://www.tanap.sk/jupela/sk.html ) se nachází ve Staré Lesné. Je to kousíček od Tatranské Lomnice. Stan stavíme mezi stromy, teplá voda po celý den, sociálky čisté, v kempu potraviny. Líbí se nám tady. Je krásné počasí, sice teplo, ale nejsou to ty šílené 35 stupňové pařáky.

Za kempem je hotel Lesná ( http://www.hotellesna.sk/ ), k dispozici je hotelový bazen, dětské hřiště, koutek. Máme to kousíček, tak hned první den využíváme. Voda sice je 28 stupnů, ale na nějaké dlouhé čachtání to není. Cena za bazen je příjemná 90 korun za 1,5 hodiny. Ivka zdarma.
Ta byla vlastně zdarma skoro všude, jen v Tatralandii se za ni platilo.

A náš plán na Tatry?
- první den chceme jet na Štrbské pleso,
- další den na Lomnický štit
- další den na Hrebienok
- a poslední den výlet do národního parku PIENINY

Je čtvrtek ráno, svítí sluníčko my balíme bágl na tůru a vyrážíme do městečka ŠTRBA. Od tud vede tzv. Ozubnicová železnice, je to taková Tatranská dopravní rarita - vlak o dvou vagonech leze šnečím tempem do konce:-)))) Pro Ivetku bezva zážitek. Zhruba po půlhodinové jízdě vystupujeme na Štrbském Plesu. Příjemnou procházkou obcházíme celé pleso. Je tam nádherně. Voda krásně čistá, vidíme ryby:-) Pokračujeme dál k lanovce, kterou se dostaneme k chatě pod Soliskom. Ta se nachází ve výšce 1840 metrů. Nad chatou se tyčí obrovský skalnatý kopec a po něm se táhne lidský had. Opravdu tolik lidí:-))) A když tam jdou všichni, tak proč ne my že jo? Po Cornettu za 50,-- se vydáváme na cestu. Tohle je moje první tůra, při které jsem použila horské hůlky. Je to naprosto skvělá věc a bez nich už ani ránu:-))) Námaha se rozkládá mezi ruky a nohy, není to jen na nohách a druhý den to jde znát:-)
Při téhle cestě nás dostává optický klam. Od chaty jde vidět vrchol, teda pomyslný vrchol, to zjišťujeme až k tomuto místu dorazíme. Vypadalo to vcelku dobře, kopec, cesta, vrchol jde vidět, to zvládneme. Skutečnost byla jiná. Skotečný vrchol Predného Soliska se tak nějak na třikrát láme, že pořád lezete nahoru a není konec. Hodně lidí to po dosažení pomyslného vrcholu vzdává, ale my se poctivě plížíme dál. Tady si opravdu sáhnete až na dno. Musíte dávat pozor na cestu, jsou tam všude kameny, malé, velké, obrovské, pořád jdete takovýma hustýma serpentinama, lidi za váma, před váma, do protisměru. Ale Predné Solisko jsme zdolali. Připadám si jak na vrcholku světa, sice kopce okolo jsou vyšší, ale ten pocit je úžasný. Vypouštíme Ivetku z krosničky, z kamínků stavíme komíny a sbíráme sílu na obtížný sestup. Toho místa na vrcholu moc není, tak Ivku pořád musím držet a dolů moc nekoukat:-)))) Vrchol je ve výšce 2093 metrů. Právě jsme zdolali 253 výškových metrů. Ono se to nezdá, ale fuška to byla úžasná:-)))) K vrcholu se blíží další turisti, tak se chystáme dolů, aby nebylo přelidněno. Cesta dolů je snad ještě náročnější, než nahoru. Je to makačka  na kolena, klouby. Od půlky sestupu už vidíme chatu a vidina dobrého jídla udělá své:-)))) Opět kapustnica, knedlíky, pivko:-)  Ivetka se rozhodla na dovolené fungovat maximálně na tři lžičky jídla, jinak energii doplňovat jen sušenkama, zmrzkou a  lízátkáma. 
Zpět jedeme lanovkou, dorazíme na nádraží, nasedáme na zubatku a míříme zpět do Štrby.
Musím říct, že nohy jsou v pohodě a teď už neděláme žádné přestávky a další den vyrážíme na další tůru. Čeká nás Lomnický štít.

Cestou ze Štrby se zastavujeme v Tatranské Lomnici a jdeme zjištovat situaci kolem lanovky. Tady je to takové zapeklité. Cesta se skládá ze dvou úseků. Z Tatranské Lomnice vyjedete kabinkovou lanovkou na Skalnaté Pleso a teprve tam si můžete koupit lístek na cestu visutou lanovkou na vrchol Lomnického štitu. Do kabinky se vleze 15 lidí a pobyt na vrcholu je omezen na 50 minut. To znamená, že během jednoho dne za pěkného počasí se na vrchol dostane pouze 450 lidí. Ale lístek si nemůžete koupit dole. Bylo nám řečeno, že musíme přijít brzo ráno, vyjet první úsek a hned koupit lístek na Lomničák. Kolem poledního bývá vyprodané.
Ráno vstáváme brzo a k lanovce se dostáváme kolem půl sedmé. Hodinu před spuštěním lanovky. Ano jsme tady opravdu první:-))) Ale během chvilky přijíží další a další lidé.  A teď ještě k počasí. Vyšlo to naprosto neskutečně. Bylo modré jasné nebe, bez mráčku, úplně kýčovitě modrá jasná barva. Říkají že takových jasných dnů je za sezonu jen pár. Prostě jsme to chytli:-)))
O půl osmé vyrážíme první lanovkou na Skalnaté pleso. Hned jdeme koupit lístky na Lomničák a dostáváme se do první kabinky. Odjezd je za hodinu. Užíváme si Skalnatého Plesa bez lidí, koukáme, fotíme tu nádhreru, Ivetka lítá, běhá. Konečně nasedáme a vyrážíme na vrchol Lomnického štítu. Cesta je opravdu zážitek, vidíte, jak vám ubíhá cesta, stoupáte pořád výš, ostatní kopce zůstávají za váma a před váme je jen jeden možný vrchol. Naštěstí cesta není natolik dlouhá, aby člověk začal přemýšlet, jestli nahoru vyjedete nebo ne:-))) Vystupujeme a máme 50 minut než pojedeme zpět. Nahoře je opravdu úžasně. Je to asi to nejlepší co jsem zatím z hor zažila. Člověk cítí pokoru před těmi velikány a na druhou stranu zase to lidské odhodlání vrchol pokořit. Hlava mi nebere jak dostali nahoru všechen ten materiál, zařízení. Ale je to tam. Nahoře je kavárna, jmenuje se Dědo. Tak se kdysi Lomničáku říkala. Dědo se zlobí:-))) Teploměr na sluníčku ukazuje neskutečných 31 stupňů. Ivetka má pusinu zamaskovanou 40 OF, sluníčko pěkně peče. Dáváme si kafíčko, Ivuš všechno prozkoumává, já ji držím za šos, sice je všude zábradlí, ale pro Ivku žádná překážka. A ten vzdoušek. Opravdu je to nádherná hodinka. Vracíme se zpět. Na Skalnatém Plesu je hodně lidí a lanovkou přijíždí další a další. Ivetka je nějak nadopovaná tím čerstvím vzduchem, po svých obchází celé Skalnaté Pleso. Teda obchází, spíš vyškrábe se na kámen, skočí, hop, a skok a pořád dokola. Na Plesem je postavená hvězdárna a od tud vychází další turistické cesty. My se vydáváme na Malou Svišťovku a dál do mezistanice kabinkové lanovky. Jmenuje se to Štart. Ivetka usíná v sedačce a my pokračujeme. Po kopcích se jde strašně dobře, sice cesta plná kamenů, ale rozhled je úžasný, je to opravdu příjemná makajda. Asi po hodině a něco scházíme do lesa a nastává taková ta lesní jednotvárnost. To už cítíme únavu, nejspíš kombinace čerstvého vzduchu, nadmořské výšky a toho nekonečného šlapání. ale přece jen se dostáváme k cíli, nasedáme, teda spíš naskakujeme na lanovku, sjíždíme do Tatranské Lomnice. Nevím jak Ivka, ale my jsme neskutečně spokojení, byl to úplně bezva den. A to ještě není konec:-)))) V kampu se rozhodujeme, že si zajdeme do Staré lesné do hotelu Kontakt (http://www.hotelkontakt.sk/) Mají tam bazen a k tomu vitální svět. Tohle zažíváme poprvé a je to teda šokáč. Vitální svět je soustava parních lázní, saun, bazenu a relaxačních místností. Jen jednu chybu to mělo, nebyla tam žádná hlídačka:-)))) Ivka byla zlatá, půlku s náma zvládla, vychutnali jsme si mentolovou saunu, bylinkovou (heřmánek, meduňku, mátu). V každé relaxační místosti to jinak vonělo a hrála jiná hudba. K tomu hora umělého sněhu na schlazení. Prostě to bylo něco naprosto úžasného a pro unavené tělo maximální ralaxace. Ale protože naše Ivetka je torpedo a tohle byla nůďa, tak zhruba po hodině jsme to vzdali a vrhli se do normálního bazenu a pořádně se vyblbli. Odchod po třech hodinách opět s řevem. Jak jinak:-)))))

Tak a máme sobotu. Ráno sluníčko, vyrážíme do Starého Smokovce a z tama pozmení lanovkou na Hrebienok. Chceme udělat okruh po vodopádech, vypadá to zase na takových 15 km, ale hustě obsazených hospodama, tak bude dobře:-)))) No bohužel, dostáváme se k druhému vodopádu a začíná hřmít. Ještě za sluníčka uděláme pár pěkných fotek, naházíme s Ivetkou metrák kamení do potoka a začíná padat voda. Zpět k první chalupě to máme tak půl hodiny. A samozřejmě že jsem nevzala pláštěnky. Na co že??? Celou dobu je tahám a ani kapka. Jeden den je nevezmu a padají sekery. Mokří se dostáváme k Bilíkove chatě. Nacvaklá lidma, tady jde vidět opravdu solidárnost:-( Musím nasadit největší drzost, prodrat se s Ivkou do restaurace a tam naštěstí nacházíme dvě volné místa. Za chvilku sice přestává pršet, chata se vyprázdnuje, ale my čekáme co bude dál. Dávám si tu nejúžasnější česnečku co jsem kdy jedla.-))) Mňamka na entou. Vylízá sluníčko, tak se rozhodujeme že jdeme dál. Po deseti minutách znovu mraky, pro Ivku už nemám další suché oblečení, tak tůru vzdáváme a jedeme lanovkou zpátky do Smokovce a z tama do kempu. Celý zbývající den odpočíváme, Ivetka si hraje se šiškama, nádobíčkem, vodou, spokojená jak želva.

V neděli ráno je zataženo, začíná pršet a my se i přesto vydáváme do národního parku Pieniny ( http://www.pieniny.sk/ ). Je to autem tak hodina cesty, říkáme si, že tam pršet nemusí. Hlavní atrakcí toho parku je splavování Dunajca na plťách. Pltě jsou dřevěné vory, vleze se na ně tak 12 lidí, obsluhují je dva chlapíci - goralové. Plavba trvá zhruba hodinu a půl a je dlouhá něco kolem 10 kilometrů. No prostě supr zážitek. Bohužel nám asi polovinu cesty prší. Jsme navlečení v pláštěnkách, Ivetka neztrácí nadšení ani elán:-))) Sedí mi na klíně komentuje všechno okolo sebe, každou větší vlnu vítá s nadšením:-))))  A naráz tichučko, beruška usnula a spala dobrou hodinu:-))) To jsem absolutně nečekala, protože tohle Ivka neumí. Neusne hned tak někde. Maximálně tátovi na zádech:-)))) Po hodině 40 minutách dorážíme na konec platby a pěškourem se vydáváme zpět. Je to takových dobrých 12 km a na konci jsme pěkně zničení. Jistí to dobré jídlo a pěkná zahrádka u řeky. ivetka si hraje a my odpočíváme. Během zpáteční cesty se vyjasnilo, svítí nám slunino a je fakt dobře. Jen dobré kafe tady teda neumí:-))))

Další den balíme a opouštíme náš oblíbený kamp. Vydáváme se směrem na jih do Slovenského Ráje. Najít ubytování zase docela fuška. nakonec zůstáváme v kempu Podlesok (http://www.slovenskyraj.sk/atc.html ), recepční nám dal k dispozici sprchu a záchod přímo na recepci. Jinak v areálu je to hrůza. Já tohle nechápu, lidí jak hadů, točí se jim to tam, tržby musí mít obrovské a oni do obnovy arealu nedají ani korunu. Ty sociálky kdyby jste viděli, to se fakt použít nedá. 
Rozhodli jsme se zůstat ale jen díky čisté sociálce na recepci.

Tak tohle je poslední díl mého dovolenkového povídání.

Jsme ve Slovenském Ráji a čekají nás poslední dny  pochodování. Je z čeho vybírat.

První den se vydáváme na tůru Prielomom Hornádu. Je to kaňonovité údolí vyplněné řekou Hornád, tůra vede podél řeky. Místa která nejsou normálně schůdná jsou vylepšená žebříky, nášlapy, řetězy. Prostě adrenalínová záležitost. Cesta je dlouhá zhruba 9 km, na konci se napojujeme na další tiesňavu která vede Kláštovskou roklinou. To je totální džungle. Příroda je nádherná, takové na jednu stranu nedotčená, na druhou stranu člověkem pokořená. Celou cestu musíme dávat pozor. Tady se Ivetce opravdu moc líbilo. Hlídala značky, jestli jdeme správně, pořád tatina usměrňovala kama má jít, at dává pozor na bláto, vodu, kmeny. Samé dobré hlášky:-))) A taky se nám právě tady zrodila ta zásadní otázka  A PROČ???? Na vše. Tak opravdu sranda:-) Kolem páté večer se dostáváme zpět do kempu, krásně unavení, ale přírodou nadšení.

Večer začíná pršet, prší skoro celou noc. A ráno zamračené. Padá rozhodnutí že končíme. Všechno jsme pobalili a nakonec se ještě vydáváme na jednu tůru. Je to další tiesňava Suchá Belá. Tato trasa je ještě krásnější než ta včerejší. Opět jdeme roklinou, vlastně korytem potoka, překonáváme překážky, lezeme po žebřících, jistíme se řetězy, používáme nášlapy, kmeny, kmenové žebříky a pořád stoupáme výš a výš. Cestu lemují vodopády (Misové vodopády - výška 28 metrů a metr od vody vedou žebříky na jejich vrchol, to byl opravdu adrenalin) Další vodopády jsou okýnkové, korýtkové, boční, kaskádové. Celé to je naprosto úžasné a neskutečné. Počasí se nakonec umoudřilo, i sluníčko svítilo. Kdyby jsme ráno nezabalily, tak asi ještě jeden den zůstaneme. Ale nakonec odjíždíme. Podle mapy jsme zdolali maličkou část turistických cest. Sem se rozhodně vrátíme a prolezeme i ten zbytek. Stojí to za tu námahu.

Tak a to je opravdu všechno. Dovolená trvala 10 dní, nachodili jsme nějakých 80-85 kilometrů. Tatin nosil Ivetku na zádech. Při jejích 13 kilech + krosnička to je slušná zátěž. Já celou dobu táhla náš žrádelník a náhradní šatník. Ještě dneska vím že mám nohy:-)))))) Ale byla to krásná dovolená. Ivetka je zlatíčko. Ještě musím napsat, že před dovolenou jsme koupili cestovní DVD přehrávač. Je to skvělá věc. Ivetce se tak  pouštěly pohádky i ve stanu, pěkně se u nich večer uvolnila.  Pohádku měla jako odměnu:-) A v autě ani nemluvím. Považuju to za supr investici, která se 100% osvědčila.

.....teď už můžu přemýšlet kam vyrazíme příští rok. Kde budeme překonávat sami sebe.

Počasí teda není  nic moc. V sobotu pod mrakem, sem tam sprchlo. Během odpoledne  dorážíme do ATC Sedmihorky. Pořád je zamračené, mraky naducané,  tak musíme  fofrem postavit stan. Domácí trénování se hodilo:-))  Postavili jsme stan,  nafoukli lehátka, roztáhli spacáky, uvařili  kávu a začalo pršet. Prý tam takto cedí od středy. Vyhlídky  mizerné. Všechno je podmáčené. Ivka může jít ven jen v  gumákách.  V podvečer vykouklo sluníčko, tak vyrážíme na procházku. V lese jsme našli maliny, tak Ivka ochutnává první lesní plody. Všude jsou louže a bláto, Ivka gumáky, je spokojená. Samozřejmě že se natáhla jak dlouhá, tak široká. První mokré oblečení je na světě. Kde to budu sušit??

ATC Sedmihorky je veliký kemp. Je rozdělený na chatkovou část, potom na část určenou pro obytné karavany a část stanovou. U stanové části je postavená nová budova. Je v ní kuchynka (el. plotýnky, dřezy, teplá voda), jídelna, sociálky, sprchy. V prvním patře opravdická dětská herna. Z toho jsem byla teda dost mimo. Bylo to parádní. A můžu říct, že během dvou dní jsme s Ivkou hernu využily. Ve sprchách je teplá voda celý den. Za deset kaček 40 litrů:-)) A navíc pro malé děti je tam samostatná koupelnička s přebalovacím pultem a vana je hodně vyvýšená. Dítě sedí a vy se nemusíte vůbec ohýbat. Obrovská výhoda. Nedovedu si představit se s Ivkou sprchovat v tom šíleném frmolu lidí.
Bohužel počasí nám tady moc nepřálo. V sobotu střídavě pršelo, nepršelo. V neděli bylo sluníčko, to jsme vyrazili do Prachovských skal.   A v pondělí pršelo znovu. To jsme se rozhodli zabalit a před deštěm ujet. Povedlo se:-))

Teď ještě k nedělní tůře po Prachovských skalách. Ze silnice není nic vidět. Byla jsem zklamaná, pořád natahovala krk a pořád nic. Ono když člověk jednou vidí Dolomity, tak laťka je postavená moc vysoko. Podle směrovek jsme se dostali na záchytné parkoviště, pořád není nic vidět. Jen lidí je hodně. Podle mapy jsme se rozhodli pro delší trasu. Po prvních pěti minutách nám začíná být jasné, že to nebude jen tak obyčejná procházka:-)) Stoupáme pořád výš a už konečně vidíme i nějaký ten šutr. Z těch je Ivetka nadšená. Sedí tatkovi v krosničce a vykřikuje skála, další, tady, vidíš? už, ještě....:-) První vyhlídka nás přesvědčuje, že šlapando bude stát za to. Pískovcové skály jsou před námi. Celá trasa je dobře přístupná, na nebezpečných místech je zábradlí, do kopců schody. Některé soutěsky jsou opravdu hodně úzké, takových 30 cm. Ivka musí dolů a šlapat po svých. Né že by protestovala:-)) Ušla po svých víc jak kilometr uplně bez problémů. Objevili jsme první borůvky a Ivka je z nich hotovka. Pusina fialová, ušmudlaná, ale šťastná.
Z prachovských skal jsme se ještě vydali na hrad Trosky. Je to pěkná ruina, jedna část je upravená na prohlídku. Na samý vrchol hradu vedou schody. Kolik jich je nevím, ale pořádně. Ivetka tam i zpátky po svých. Já už teda nohy necítím:-)) Večer Ivetka usíná téměř okamžitě. Před osmou dá mlíko, zavírám stan a za chvilku spí.

Naše druhá zastávka je naplánovaná na Máchově jezeře. Na netu jsem našla dva kempy, tak jedeme téměř na jisto. Ale náhoda tomu chtěla, že jsme blbě odbočili a dorazili do uplně jiného kempu (rekreační zařízení ANDREA). Zastavujeme, vítá nás usměvavá a ochotná paní. Kemp je maličký a takový útulný. U recepce je dětské hřiště, pískoviště, klouzačka, houpajdy a erární hračky. Voda celý den teplá, bez příplatku. Jen je už namixovaná, to znamená jen jeden kohoutek. Ale teplota dobrá. Rozhodli jsme se zůstat, tak na jeden, dva dni. Ale nám bylo tak dobře, že jsme zůstali na čtyři noci. Našli jsme si príma místečko mezi stromy, na zemi je jehličí, tak jen posbírat šišky a postavit stan. Od stanu krásně vidíme na hřiště. Tam je Ivka pořád. Jen odlepila oči, řekla písek a ahoj. V kempu je dost dětí, tak o našem dítku téměř nevíme:-) Ke kempu patří i písečná pláž. Tam byla Ivetka neskutečně spokojená, jen jsme museli dokoupit pískovou výbavu /mlýnek, bábovky, kyblík, hrabě, lopatka/ a bylo opravdu vystarané. Kolem kempu jsou lesy a v nich šílené množství borůvčí. Chodíme na ně každý den. Jsou výborné:-)

V úterý vyrážíme na Drábské světničky. Taková příjemná procházka. Nic moc náročného. Prolezli jsme skály, natočili dokumentární film, Ivka se vylítala, obdivovala každý kámen, šišku, klacek. Večer jdeme na pláž, tam jsme ji ubábovkovali a Ivka usíná ještě dřív než vypije mlíko:-)) To se mi líbí:-) Večer máme 100% klid.

Ve středu začíná být pěkný pařák, tak jsme si řekli, že projdeme jen hrady. Vyrážíme na Bezděz, z tama na Kokořín a poslední hrad je Houska. Stejně do kempu dorážíme před sedmou hodinou. Nevím jak máte rádi ovocné knedlíky. Já je miluju. Pod Bezdězem byla upoutávka na “Hotel Marcela“ a prý podávají domácí borůvkové knedlíky. Bylo rozhodnuto:-)) Teda prý hotel. Šílená špeluňa, jídlo nám dali na třech talířích a každý byl jiný. Příbory taky. Ale ty knedlíky. To byl ráj:-) Nic tak dobrého jsem nejedla. Byly samo že s borůvkama, posypané tvarohem a zalité smetanou. No prostě mňamka. Tak jen najíst a už jsme metli pryč. Na kafe jsme neměli odvahu. 
Cesta na Kokořín byla úžasná. Projížděli jsme chráněnou krajinou oblastí a já si mohla hlavu ukroutit. Ve vesnicích nádherné roubenky, jinak jen skály, lesy, voda. Fakt úžasné. Tam si dovedu představit 14 dní dovču někde na chaloupce. Hrad Kokořín taky překvapil. Je to moc pěkné, udržované místo. Prohlídka byla zajímavá, vyhlídka nádherná.
Z Kokořína to ženeme ještě na hrad Houska. Ten název je takový prčovní, tak jsme chtěli vědět co to je. No tak snad příště. Dojeli jsme 10 minut po zavíračce.

Na čtvrtek hlásí strašné počasí. Má být příšerná hicárna, tak zůstáváme v kempu a odpočíváme. Ivka si hrála celý den na pláži, po obědě si ve stanu schrupla a odpoledne opět vrážíme do lesa na borůvky. Máme půlkilovou bílou Holandii, tak musíme nasbírat pořádně borůvek. Jo ono by to docela šlo, nebýt té naší mrňavé borůvkové vyžírky. Ale večeře byla parádní:-)