Deník Val Gardena 9/2004

Koukám, že se vypařil den druhý. Sloh znovu skládat nebudu:-)

Není dovolená jako dovolená. Tahle byla naprosto ideální. Vyšlo uplně všechno i ta obrovská hromada šťěstíčka. Ale o tom až v závěru.

Den první.
Státní hranice s Rakouskem jsme překročili přesně o půlnoci. Já už byla zralá na vytuhnutí, celý den balení, chystání, snášení, třídění, vracení a nakonec šlapání do auta. K tomu Kinedryl a byla jsem hotová. Spát v autě nespím, koukám na cestu a naviguji.  Cestu jsme zvládli za 9,5 hodiny s třemi přestávkami. Ivetka vzorně celou noc prospala. Poslední třetí přestávka byla mlíčková. Bylo to zhruba 60 km před Insbruckem, Ivka kopla 220 mlíka a byla spokojená. Musím říct, že kde jsme zastavili, byla možnost v pohodě přebalit mimčo, nakrmit, žádné problémy, žádná špína.
Do Gardeny jsme přijeli o půl desáté dopoledne, tam na nás čekala moje sestra Darina. Jeli jsme se ubytovat, vybalit. Ivetka se prospala, taťka taky. Potom jsme vyrazili do města na dětské hřiště. Ivetka byla v Jiříkově vidění, moc se jí to líbilo.  Večer padla za vlast a my hned za ní. První den za náma.

Počasí se drží, opět azuro. A protože včerejšek Ivetka zvládla na jedničku, tak hurá na další tůru. Tentokrát jsme jeli asi 35 km z Gardeny. Naším cílem bylo Sass Pordoi (2950 m). Zastavili jsme na parkovišti a koukli nad sebe. Scenerie naprosto uchvatná. Všude skaliska. Obrovští velikáni. Z parkoviště jela velká kabinková lanovka (kabina zhruba pro 50-60 lidí). Ivetku jsme navlíkli jak sněhuláčka a hurá na horu. Cesta lanovkou trvala asi 15 minut. Nevím co jsem čekala, že uvidím nahoře. Ale to co jsem viděla, předčilo naprosto všechno. Okamžitě jsem měla husí kůži po celém těle a zimou to nebylo. Bylo to něco úžasného, nádherného, máte pocit, že jste na vrcholku světa a nic víš už není. Samozřejmě že je, tohle byla pouhá třítisícovka. Když tak na to koukáte, tak vás napadá jediné. Lidský život je jen zrnko písku v čase. Jak dlouho tam ty hory stojí?? Věčnost. U mapy byla jedna věta, která to popsala velice dobře. Sass Pordoi? To je chůze po antickém mořském dně. Jak se za tu dobu musela celá příroda změnit, aby my jsme mohli stát tam kde jsme stáli? Já tam měla pocit totální pokory.
Stáli jsme tam, chodili a koukali asi hodinu. At jsem se podívala jakýmkoliv směrem, vždy bylo na co koukat. Naprsoto uchvatná byla zmrzlá Marmolada. Jako na dlani jsme měli celou Gruppo del Sella. Jeden kopec za druhým. Do rovných třítisíc metrů nám bychělo padesát. Dalo se jít dál a výš, ale to už jsme si s Ivkou netroufli. Cesta byla náročná a přece jen už to bylo hodně vysoko. Ivetka měla nosánek červený jak jahůdku a ručičky studené, tak jsme to sjeli zase dolů. V kabině lanovky byl kompletní zájezd Japonců. Jejich reakce na malou Ivetku byla nádherná. To nebyl jeden nebo dva lidé, ale komplet všichni si na ni ukazovali, štěbetali, smáli, dělali opičky a Ivetka jim odpovídala stejně. Docela jsme nechápali. Pro ně jsou děti asi hodně důležité, jejich reakce byli opravdu nádherné. No vlastně jsme se setkali jen s kladnými reakcemi lidí okolo. Malých dětí tam moc nebylo a Ivetka klimbající tatínkovi na zádech vyvolávala jen samé usměvy.  A táta nám rostl pýchou až do nebe.
Na návrat do Gardeny bylo ještě brzo, tak jsme se vydali hledat jezero pod Marmoladou Lago di Fedala. Přímo k jezeru jsme nedošli, ale viděli jsme ho z výšky. Dojít dolů k němu by bylo asi na další minimálně   4 hodiny a to už jsme časově nebyli schopní zvládnout. Zajímavé bylo jak se ta krajina měnila. Ted jsem už opět chodili po zelených kopcích. A když jsme se vyškrábali na další kopeček tak se před  náma rozprostřela nádherná krajina a dole třpitivé jezero. Z jedné strany obklopené zmrzlou Marmoladou a z druhé svěží zelenou krajinou. Slovy se to moc popsat nedá, ale byl to zážitek.
Vrátli jsme se zpátky na parkoviště a sjeli těch 35 km šílených serpentín. Nožičky jsme teda necítili, dali jsme si do těla pořádně, dneska takových 15 km. Ještě jsme jeli kouknout k Darince na hotel. Pracuje na hotelu Granvara. Okolo jen louky a dlouho nic a zase hotel. Moc pěkné.

Večer nás čekalo ještě balení.

Ivetka když potřebujeme vstát brzy tak jako budíček nefunguje.
Vylíhli jsme se o čtvrt na osm. Rychle balit, uklidit. Domů jsme vyjeli o půl desáté. Po krásných slunečných dnech nás čekalo uplakané počasí. To ani nevadilo, ale cesta po mokré a přeplněné dálnici nic moc. Jeli jsme docela v pohodě. Ivetka vesměs cestu prospala.

Asi 40 km před Vídní u nás stáli všichni andělíčci stážníčci. Auto před náma havarovalo. Jelo v pravém rychlém pruhu a narvalo to v plné rychlosti do svodidel, a přeletěl celou šířku dálnice a zastavil se o druhé svodidla. Bylo to asi 100 metrů před náma. Je to kousek při stokilometrové rychlosti. Fero naštěstí reagoval naprosto klidně, přibrzdil, zastavil ve slepém pruhu a hodil blikače, ostatní auta za náma taky. Zadná řetězovka se nekonala. Ale měli jsme všichni namále. Z havarovaného auta vystoupilo všech pět pasažérů. Nic se nikomu nestalo, ale já byla totálně hotová. Chybělo tak maličko. Zbývající cesta proběhla v pořádku, ale už to bylo divné. Měla jsem strach z každého projíždějícího auta a pořád jsem viděla to auto jak lítá silnicí. Bylo to jak z realityshow.
O půl šesté večer jsme dojeli v pořádku do Mikulova.

Dovolená byla krásná, nádherná. Stačí však málo  a .... Ale to se může stát i cestou do supráču.