Deník *RADY praktické

Moje kamarádka si umí s výchovou většinou docela dobře poradit, ale co se týče jídla, stále ještě hledá ten správný návod, jak své dítě v klidu a dosyta nakrmit. A co vy, také si myslíte, že vaše dítě málo jí, v horším případě nejí vůbec? Ano, s praktickými problémy typu stravování, spánek nebo toaletní trénink se skutečně potýká mnoho rodičů a mnoho z nich si stále neví rady. Pokud máte pocit, že jste vyzkoušeli takřka všechno, nabízíme vám několik postřehů a dobře míněných rad, které vašim dětem pomohou vrátit radost z jídla.

Rodinný scénář je obvykle následující: maminka přiblíží dítěti k puse lžíci s jídlem. Dítě uhne nebo začne natahovat. Matka ho přemlouvá a naléhá, otec se zlobí. Citlivější děti brzy rozpoznají, že mají „navrch“ a cíleně se odmítají podřídit dospělým. Při každém jídle vzniká opakovaně velké napětí a nepříjemná atmosféra. Oba rodiče začnou časem zkoušet možné i nemožné: dělají kašpárky, předčítají pohádky nebo zapnou televizi, aby dítě při jídle zabavili. S oblibou se také uchylují k vydírání – jednu lžičku za babičku, jednu za dědečka… Děti ale jedí jen kvůli sobě, za sebe a pro sebe. Abychom příliš nekárali – s výjimkou schizofreniků a siamských dvojčat. Střety se postupem času opakují už při každém jídle. Matka, otec i „neposlušné“ dítě v sobě hromadí vztek, večeře trvá hodinu a nejmenší člen rodiny má v sobě sotva pár soust. Nesoustředí se na svůj hlad nebo chuť, ale pouze na to, jak rodičům co nejlépe vyhovět nebo jak se jejich přání naopak protivit. Někdy zajde situace dokonce tak daleko, že dítě pod nátlakem přestane jíst úplně a pokud ho přesto nutíme, pozvrací se. Nakonec si zcela přirozeně vybuduje k jídlu silnou nechuť. Není to snad dostatečný signál k tomu, že dítě se opravdu do jídla nutit nemá? Ve střetech ohledně jídla jsou to vždy rodiče, kteří prohrávají. Bohužel však nejen v krátkodobé perspektivě, kdy se dítě se utvrdí ve svém odmítavém postoji, ale i v perspektivě dlouhodobější. Dítě, které si na konflikty zvykne, je může totiž časem začít vnášet i do jiných oblastí svého života. Naštěstí existuje mnoho příkladů, jak se v takových situacích správně zachovat. Důležité je především nezapomínat, že dítě má zcela přirozeně sníženou chuť k jídlu. Proto je logické, že jí méně, než se nám líbí. Stejně tak je nutné uvědomit si, že zpomalený růst dítěte nesouvisí s malým příjmem potravy! Výhrůžky typu „když nebudeš jíst, nevyrosteš“ tudíž jen zbytečně vyvolávají v dítěti stres.

Pokud nemá dítě hlad, dejte mu malou – ale skutečně malou – porci. V případě, že mu naložíte plný talíř, docílíte tím maximálně toho, že odmítne jíst úplně. Nejlepší variantou je tedy jen něco málo s tím, že navrhnete pozdější přídavek. Jedině tak může dítě naslouchat svým vlastním potřebám; jí přece proto, aby uspokojilo své potřeby; ne aby udělalo radost mamince a tatínkovi. Nezabývejte se při jídle neustále tím, co má vaše dítě na talíři. Pokud jí celá rodina společně, vezměte mu talíř ve stejnou chvíli jako ostatním nebo jen po krátké době. Další chod potom přineste bez jakýchkoliv zbytečných poznámek. Některé maminky, jež mají dojem, že dítě obědvalo nebo večeřelo jen málo, mají tendenci „dovařovat“. Dobrá rada: nevařte svému potomkovi nic náhradního, ani se nesnažte dítěti jídlo nahradit tím, že mu během stolování nabídnete za odměnu třeba sušenky. „Aspoň když se nají těch sušenek!“ – mnoho matek teď jistě slyší svá vlastní slova. Uvědomte si, že sušenka je odměnou maximálně tak pro psa. Vyvarujte se také všech už výše zmíněných „zábavných“ způsobů podávání jídla. Nesnažte se odvrátit pozornost dítěte různými legráckami nebo pohádkou o autíčku, které jede zaparkovat do garáže.

Ideální je následující recept: dejte dítěti jídlo a přestaňte si ho všímat. Prostě se chovejte tak, jako by vás jeho stravování vůbec nezajímalo. Jistě, některým maminkám se tento způsob řešení problému s jídlem může zdát poněkud tvrdý, ale věřte, že jde o osvědčený postup. Maminku může v tomto případě dočasně vystřídat tatínek nebo jakákoliv jiná méně úzkostná osoba. S tím souvisí i důrazné varování: společné jídlo s rodinou nesmí být nikdy příčinou úzkosti ani zdrojem napětí! Když dítě málo jí, rodiče jsou obvykle nervózní a problém vidí v těch nejčernějších barvách. Přestože je dítě veselé, živé, aktivní a není podvyživené, je nepochybně vážně nemocné nebo přestane růst – vždyť přece vůbec nic nejí! Dotyčné dítě však přitom jí zcela normálně a především podle svých potřeb. Jídlo, které sní, mu prospívá a postačuje jeho nárokům. Ale rodiče (obzvlášť maminka, která stojí v první linii) mají za to, že dítě by mělo jíst víc, něco jiného a pravidelněji. Rodiny, kde tento problém nastal, by si měly neustále připomínat následující: jestliže je vaše dítě zdravé a roste normálně, přestaňte se neustále zabývat množstvím jídla, které pozře. Jedno je totiž jisté: vaše dítě hladem netrpí a čím bude starší, tím jasněji vám bude umět dát najevo - DEJTE MI JÍST!

A co říci závěrem? Současná doba zápasí s nadbytkem a dospělý člověk si zvykl jíst až příliš mnoho. Na své skutečné potřeby už jsme přitom jaksi zapomněli, a zapomínáme i na to, že naše děti jsou si jich stále ještě vědomy. Nároky na jídlo se u každého z nás liší a nejinak je tomu i u dětí. Tři hlavní jídla a dvě svačiny denně jsou jen společenským zvykem, rozhodně ne tělesnou potřebou. Uvědomte si tedy, že ne každé dítě s vámi sdílí názor, že dobré jídlo je ten největší požitek na světě.

Pupečníková krev může zachránit život Ročně onemocní v České republice více než stovka dětí leukemií. Části z nich by mohla pomoci krev z pupeční šňůry. Ta jinak spolu s placentou skončí jako odpad, což je v mnoha případech škoda. Proč je pupečníková krev tolik vychvalovaná? Především proto, že při její transplantaci hrozí menší riziko odmítavé reakce organismu, než je tomu například u kostní dřeně, která je také zdrojem důležitých kmenových buněk. Co je kmenová buňka? Přestože se v některých znacích a vlastnostech liší kostní dřeň od pupečníkové krve, fungují na stejném principu. Obě tkáně totiž obsahují kmenové, tedy zatím nijak nespecializované krevní buňky. Jsou malou továrnou na výrobu červených nebo bílých krvinek a krevních destiček. Po transplantaci, která probíhá stejně jako transfuze, pokračují kmenové buňky ve své funkci, tedy v krvetvorbě. Odběr pupečníkové krve má velkou výhodu - je bezbolestný, nezatěžuje ani novorozence, ani jeho matku a je kdykoli k dispozici. Štěpy se shromažďují v Bance pupečníkové krve. Pupečníková krev se hodí jen pro děti do padesáti kilogramů, protože neobsahuje dostatečný počet kmenových buněk, aby byla léčba úspěšná i u dospělých a těžších dětí. Naděje pro děti s leukemií Jaké nemoci se dají pomocí krve z pupečníku léčit? Jsou to stejné choroby, které od roku 1968 léčí medicína transplantací kostní dřeně, jež má oproti pupečníkové krvi dvacetiletý náskok. Patří mezi ně nejen některé druhy leukemie, anémie neboli chudokrevnost, imunitní a metabolické poruchy, ale i stavy po drastické léčbě jiných než krevních nádorů. V pupečníkové krvi ale nejsou jen kmenové buňky, ale i buňky již zralé, například bílé krvinky. Ty jsou příjemcově tělu cizí, což má dva účinky. Toho pozitivního se využívá v léčbě zhoubných onemocnění krve, kdy imunitní schopnosti cizích bílých krvinek bojují proti nádorovým buňkám. Druhým důsledkem transplantace pupečníkové krve je nepříznivá situace, kdy se její bílé krvinky obrátí proti nemocnému. "Taková reakce se může vyskytnout, ale její riziko je menší než u transplantace kostní dřeně. U pupečníkové krve nemusí dojít k této závažné reakci ani při větší neshodě mezi dárcem a příjemcem," vysvětluje Petr Sedláček, vedoucí lékař transplantační jednotky Kliniky dětské hematologie a onkologie v Motole. Někdy je lepší cizí než vlastní Avšak při léčbě krevních nebo imunitních chorob, se kterými se dítě narodí, si jeho vlastní buňky s nemocí neporadí. Petr Kobylka z Ústavu hematologie a krevní transfuze dodává: "Na vrozenou vadu nemůžeme použít vlastní tkáň, naopak se použije dárcovská pupečníková krev, v ideálním případě od sourozence." Právě proto vznikla jako součást Banky pupečníkové krve i část pro příbuzné dárce. Sem mohou rodiče uložit štěp krve dítěte, jehož starší sourozenec trpěl leukemií nebo jinou chorobou, pro kterou představuje pupečníková krev spolu s kostní dření další možnost léčby. V České republice mají rodiče možnost darovat pupečníkovou krev svého dítěte do Banky pupečníkové krve, se kterou ovšem spolupracují jen některé porodnice. Jejich personál je školený právě pro odběr krve z pupečníku. První transplantace příbuzenské pupečníkové krve se podařila v roce 1994 a od roku 1996 funguje projekt nepříbuzenské dárcovské banky, kde je v současnosti zmrazeno přes dva tisíce vzorků. Banku pupečníkové krve zatím využilo sedmnáct pacientů, z toho šest transplantátů bylo příbuzenských. Darovat, nebo nechat uschovat? Většina nastávajících rodičů už o pupečníkové krvi a jejích přednostech slyšela. Ne všichni však vědí, že si mohou vybrat mezi darováním do Banky pupečníkové krve a archivováním v soukromém zařízení. Od roku 1996 funguje v České republice Banka pupečníkové krve. Ta shromažďuje pupečníkovou krev od zdravých dárců. Od roku 2003, kdy překročila požadovanou hranici tisíce odebraných štěpů, se připojila k celosvětové databázi. Matku, která se rozhodne prostřednictvím krve svého dítěte pomoci komukoli na světě, nestojí její rozhodnutí nic kromě tří odběrů krve. Petr Sedláček, vedoucí lékař transplantační jednotky kliniky dětské hematologie a onkologie dodává: "Kmenové buňky nepříbuzenského dárce dokážou ochránit krev před návratem leukemie a ničí zbytkové nádorové buňky v organismu." Pojistka pro budoucnost Několik let působí na území České republiky i společnosti, které zprostředkovávají uchování kmenových buněk pro vlastní potřebu. Jaké jsou podle komerčních bank důvody k úschově této tkáně? Hlavním důvodem je možné využití v budoucnosti, kdy podle zatím nepotvrzených hypotéz bude medicína schopna léčit kmenovými buňkami i takové choroby jako například cukrovku nebo infarkt. Léčba leukemie? Druhým důvodem je použití vlastního štěpu pro léčbu leukemie. Jenže vlastní - autologní - pupečníková krev se dá použít jen v několika málo případech, nejvíce po léčbě jiných než krevních nádorů. Při ní totiž velmi vysoké dávky cytostatik zlikvidují vedle zhoubných buněk i pacientovu krvetvornou tkáň. Kmenové buňky z dodané pupečníkové krve pak v těle nemocného začnou znovu vyrábět krevní buňky. "Od léčby leukemie vlastní pupečníkovou krví se pomalu upouští. V současné době autologní transplantace u leukemie neprovádíme," dodává Sedláček. "My v žádném případě nemáme ambice konkurovat Bance pupečníkové krve. Pokud se ale někdo svobodně rozhodne uchovat kmenové buňky pro své dítě, má na to právo," říká Monika Veberová, ředitelka Archivu buněk, který se zabývá zprostředkováním odběru a převozu vzorků pupečníkové krve do banky v Bruselu. Při uschování krve je třeba počítat s výdaji 30 až 40 tisíc na dvacet let. Dospělí musí ještě počkat Jak je využití kmenových buněk pro léčbu popálenin nebo roztroušené sklerózy vzdálené, si nikdo netroufá předpovědět. Jedním z předpokladů pro použití kmenových buněk je jejich úspěšné množení. "Jsou popsány metody, jakým směrem by bylo možno ve výzkumu postupovat," říká Petr Kobylka z Ústavu hematologie a krevní transfuze Všeobecné fakultní nemocnice. "Jenže v tuto chvíli v České republice, ale ani nikde na světě se neprovádí množení buněk pupečníkové krve tak, aby to bylo použitelné pro transplantaci u dospělého."

Nenoste dítě, bude rozmazlené. To je jedna z pověr, která provází výchovu dětí. Myslí se tím nošení v šátcích či dalších nosítkách, které je v Česku stále populárnější. Zatímco zejména starší lidé tomuto trendu nejsou moc nakloněni, psychologové to vidí jinak. "Tělesný kontakt je to nejlepší, co může matka svému dítěti nabídnout. Nošení na těle prohlubuje jejich vztah, dítě je spokojenější a lépe prospívá," vysvětluje psycholožka Lenka Čadová. V minulém století se spolu s kolektivní výchovou propagovala i co největší samostatnost dítěte. Matky slýchaly, že mají nechat své dítě vyplakat a v žádném případě nepodléhat jeho rozmarům. Jenže novorozenec se svým pláčem jen dožaduje toho, co ho v děloze obklopovalo. Tedy tepla, pevného objetí, tlukotu matčina srdce a houpavých pohybů při chůzi. Právě to mu nošení poskytne. Vždyť ho udusíte Lidé na ulici nebo starší příbuzní, někdy i sami rodiče, se obávají, že mohou miminko v šátku nebo babyvaku udusit. S tím nesouhlasí instruktorka plavání kojenců Milena Jeřábková, která sama své děti nosila. "Rodiče, kteří jsou zvyklí mít dítě blízko u sebe, dokážou brzy rozpoznat jeho potřeby a nálady. Je ale pravda, že miminka v poloze skrčence hlasitě chrápou a chroptí." Proč je tak důležité se s miminkem mazlit a chovat je? Psycholožka Čadová vysvětluje: "Dotyk je základním smyslovým podrážděním, bez ostatních smyslů se můžeme obejít." "Nedostatkem těchto podnětů trpí nejstarší struktury mozku, bez dotyku se dítě nemůže vyvíjet. Dalo by se říci, že bez dotyku bychom zemřeli," říká. Rodiče, kteří se rozhodli své děti nosit, budou muset někdy odolávat nepříjemným poznámkám, neměli by se však jimi zneklidňovat. Oni jsou největšími odborníky na své dítě, a to jim možná jednou poděkuje za věnovanou péči a získané sebevědomí. Je šátek ideálním nosítkem? Podobně jako technický pokrok minulého století málem odnaučil ženy kojit, vytlačily kočárky nošení dětí v šátku. Přitom je to přirozený prostředek, jak dát dítěti pocit lásky a ochrany. Čím dál častěji se lze na ulici setkat s rodiči, kteří mají namísto kočárku kolem těla uvázaný šátek a v něm - potomka. Reakce okolí se pohybují mezi nadšením, zvědavostí a odsouzením. Klokanka, nebo krosna? Možná nejmenší pozdvižení vzbuzuje ruksak na zádech. Už generace babiček dnešních batolat nosila tímto způsobem své potomky na výlety. "Děti by neměly být přenášeny ve svislé poloze, dokud nelezou a neumějí samy sedět. To znamená do doby kolem devátého měsíce. Předtím je jejich pobyt v krosně nebo v klokance značně zatěžující pro páteř," vysvětluje Milena Jeřábková. Proti klokance se staví velká část lékařů i rodičů. Dítě totiž není v klokance podepřeno tak, aby mu nepadala hlavička ze strany na stranu. Z tohoto důvodu se doporučuje nosit dítě tak staré, že hlavu drží samo. Jenže tříměsíční miminko může vážit i osm kilogramů, což není pro rodiče zrovna příjemné. Čím dříve si na nošení zvykne, tím méně mu pak vadí zvyšující se váha dítěte. Proč bychom měli děti nosit? Marie Mesanyová z Křesťanské pedagogicko-psychologické poradny jednoznačně nošení doporučuje právě kvůli upevnění kontaktu dítěte s matkou. "Dítě díky pevnému kontaktu s matkou může vnímat její reakce na sociální okolí, cítí, jak jí bije srdce, jak lidem odpovídá. Samo potom lépe pozná, jak má reagovat," doplňuje dětská psycholožka Lenka Čadová. Nejenže se tedy dítě i rodič cítí dobře po psychické stránce, nošení v šátku nebo babyvaku má i některé fyzické výhody. "Dochází k celkovému zlepšování svalového napětí, protože dítě musí trošku vyrovnávat změny polohy," říká Eva Dortová, lékařka novorozeneckého oddělení Fakultní nemocnice v Plzni. Látkový domeček Stále oblíbenějšími nosítky jsou babyvak a šátek. Babyvak je pevně ušitá kapsa, do které se dítě položí nebo posadí. Povolit nebo utáhnout se dá pomocí velké spony. Šátek je naproti tomu pruh speciální látky dlouhý podle výšky a konstituce nosícího člověka, nejčastěji se využívá délka čtyři a půl metru. Na rozdíl od babyvaku, kdy váha dítěte spočívá jen na jednom rameni nosiče, rozloží se při nošení v šátku zátěž rovnoměrně. Proč však šátek stojí přes dva tisíce korun, zatímco babyvak zhruba třetinu? Filip Kašlík, který šátky vyrábí a prodává, vysvětluje: "Tato látka musí mít takové vlastnosti, aby se šátek dobře vázal a byl příjemný jak pro dítě, tak pro rodiče. Musí být dost pružný, ale zároveň i měkký, aby se jeho okraj nezařezával. Příliš tuhá látka se obtížně uvazuje, v klouzavé dítě nedrží." Nebezpečná výška Mnoho maminek využívá nosítek při vaření, ale tady je na místě velká opatrnost. V poloze na zádech matky se dítě dostává do výšky, ve které leží často nebezpečné předměty - odložený nůž, těžký popelník, nebo dokonce hrnec vařící vody. Nosí-li člověk malé dítě v dlouhém šátku, může si jeho dlouhý cíp přišlápnout nebo se může konec šátku vznítit od sporáku. Pro miminko může být také osudná srážka s rámem dveří, je tedy dobré natrénovat si nošení a manipulaci s dítětem nejdříve s velkou těžkou panenkou. Co je pro mě a moje dítě nejlepší? Víte, co se hodí pro malé miminko, a v čem naopak unesete dvouleté dítě na horské túře? Máte představu, kolik stojí klokanka nebo krosna?

Babyvak • nosítko na pomezí šátku a klokanky • je to kapsa sešitá z vrchní barevné látky, vnitřní vrstva je prodyšná, pevnost uvázání se dá regulovat utahováním nebo povolováním konce vaku přes velkou kovovou sponu • s vakem se dá snadno manipulovat, pokud v něm dítě usne, dá se s trochou cviku položit ve vaku do postýlky a uvolnit sponu • babyvak se dá využít i jako podložka při přebalování, dítě v něm lze diskrétně nakojit • velkou nevýhodou je nepohodlné, jednostranné zatěžování nosícího rodiče a nutnost přidržovat dítě jednou rukou • babyvak stojí kolem 700 korun, seženete ho na internetu, v mateřském centru nebo vám poradí zkušená porodní asistentka • prodejce by vás měl naučit nosit dítě od narození po školku Klokanka • klokanka by měla mít pevnou opěrku zad, několik pásů na úpravu popruhů jak pro dítě, tak pro nosiče • dítě v klokance by svýma nohama mělo objímat pas nebo boky matky, nožičky nesmějí viset dolů, to totiž znamená, že je pás mezi kyčli příliš úzký • některé typy nabízejí možnost obrácené polohy, kdy se kojenec dívá dopředu; miminko se takto ale může často lekat, potřebuje uklidňující oční kontakt s rodičem, psychologové proto tuto polohu příliš nedoporučují • pro rodiče není nošení klokanky moc příjemné, i ty nejlepší popruhy za chvíli bolestivě tlačí na trapézové svaly • koupíte ji v prodejnách s kočárky, existuje mnoho typů v ceně od 300 do tří tisíc korun Krosna • záleží na typu, můžete mít lehký batoh za pár stovek, ale i promyšlené zařízení za několik tisíc; drahé krosny můžete postavit i s dítětem v terénu, dají se dokonce proměnit v jednoduché vozítko • důležité je zpevnění zad pro dítě i rodiče, bezpečnostní vrchní pásy, stříška proti slunci a bederní pás pro nosiče • není vhodná pro kojence, kteří neumějí aktivně sedět; seženete ji v obchodech s kočárky nebo ve sportovním obchodě Šátek • pruh speciálně tkané látky široký 60 až 70 centimetrů, dlouhý 2,5 až 5 metrů s rovnými nebo zkosenými konci, které se o něco lépe uvazují • nejkratší šátky jsou vhodné pro nošení novorozeňat, nejčastěji se používají ty o délce 4,5 metru, ze kterých se dají vytvořit i složitější úvazy • i tady je zapotřebí trochu praxe, zaškolit by vás měl prodejce nebo vám alespoň k šátku přidat návody; v mateřských centrech také bývají kurzy nošení dětí v šátcích • na rozdíl od předchozích nosítek se v šátku dobře rozloží váha dítěte, miminko v něm má podepřenou páteř ve všech bodech • nevýhodou je obtížnější manipulace, například nelze dítě v šátku jen tak sundat v tramvaji, navíc v létě v něm může být dítěti horko, na rozdíl třeba od krosny • nošení v šátku i babyvaku je vhodné dokonce i pro tělesně postižené děti, jen je třeba probrat jejich používání s rehabilitačním pracovníkem, postižené děti potřebují jiné použití než děti zdravé • šátky v délce 4,5 metru pořídíte za dva až dvaapůl tisíce korun; dají se sehnat i za 700, ale této ceně odpovídá i nižší kvalita

Náhlasit miminko * na zdravotní pojišťovně * na sociálce kvůli výše zmíněným dávkám * u zaměstnavatele kvůli výplatě peněžité pomoci v mateřství * u zaměstnavatele manžela - pro snížení daní (pokud si dítě bude odepisovat on) * pokud bydlíte v družstevním bytě nebo tak podobně, je potřeba nahlásit dítě i tam. Některé platby se odvíjejí od počtu členů v domácnosti. * přihlásit dítě do evidence obyvatel (na městském úřadě) * Zaplatit komunální odpad (jinak prý přijde upomínka)

Jde o to, že od 1.1.2004 měla být kromě porodného v měsíci narození miminka vyplácena 1 dávka rodičovského příspěvku (i když se v té době ještě bere peněžitá pomoc v mateřství od zaměstnavatele) ve výši cca 3600 Kč. Jak z toho vyplývá, jedná se o jednorázový příspěvek a je to od 1.1.2004 oficiální. Problém je v tom, že to nikdo nikomu neříkal a každý kraj si to dělal podle svého, vznikl neskutečný chaos a když se prostě maminky z různých koutů republiky o tom bavily, zjistilo se, že spoustě rodinám byl tento příspěvek zapřen. Žádost by se měla dávat společně s porodným - a to max. 3 měsíce zpětně.

Samozřejmě, že se teď maminky ohrazují tím, že to nevěděly a chtějí, aby jim tyto dávky byly vyplaceny zpětně - i když jsou jejich dětičkám třeba 2 roky. Ale podle mě se stejně ničeho nedomůžou (domůžou se jen ty, co mají mimčo mladší 3 měsíců), protože "neznalost zákona neomlouvá". Mně by tedy ty penízky bodly, ale nemám na to se kvůli 3600 Kč s někým hádat a psát různá odvolání - ani nervy, ani čas. Maminky z emimina se hromadně rozhodly, že budou žádat zpětně, jejich žádost bude pochopitelně odmítnuta a pak se podá odvolání - a prý by se mělo docílit toho, že jim stát peníze vrátí. Budou to řešit jednotlivé kraje. Čím víc maminek, tím větší šance.

Možná se to podaří, já nevím, ale spíš asi ne. Zástupce hejtmana pro LB kraj jde tvrdě proti úředníkům a prý se bude snažit, aby bylo vše vyrovnáno. Tak uvidíme. Třeba kdybych žádost podala, taky bych se nakonec peněz domohla.

HOLKY, CO ČEKÁTE MIMI TEĎ V ČERVNU/ČERVENCI, VŮBEC TO NEŘEŠTE - VY TY PENÍZKY DOSTANETE!!! ÚŘADY UŽ O TOM VĚDÍ A UŽ NYNÍ ČERSTVĚ NAROZENÝM MIMINKŮM TUTO ČÁSTKU VYPLÁCEJÍ. NENÍ K TOMU POTŘEBA SE NIČEHO DOMÁHAT, JEN SI PAK PŘI ŽÁDOSTI O PORODNÉ ŘÍCT I O FORMULÁŘ NA JEDNORÁZOVÝ RODIČOVSKÝ PŘÍSPĚVEK!!! TAKŽE VY, CO ČEKÁTE PRVNÍ MIMI, PUSŤTE TO Z HLAVY A VY, KDO MÁTE MIMČA NAROZENÁ OD 1.1.2004, SE MŮŽETE ROZHODNOUT, JESTLI PROTI ÚŘADŮM ZBROJIT NEBO NE.

Snad je to aspoň trochu srozumitelné a už si nebudete dělat takovou hlavu.

Ála.

1. Kola vyberte podle terénu
Ve městě a obecně na rovných pevných terénech budete snáze tlačit kočárek na menších a tvrdších kolečkách. Do nerovného terénu a do přírody se hodí větší, nejlépe nafukovací kola. Pozor na rozchod kol; mohlo by se stát, že se do úzkého panelákového výtahu nevejdete.
2. Měl by vážit co nejméně
Pokud se kočárek často přepravuje a skládá, měla by být váha co možná nejnižší. Stále by však měla být přiměřená váze dítěte. Není rozumné vozit čtyřleté dítě v lehoučkých golfkách.
3. Jak se dá kočárek skládat
Pokud budete kočárek často převážet v autě, měli byste si pořídit takový model, který má jednoduchý, rychlý a praktický systém složení a rozložení. Totéž platí, pokud máte malý byt, takže musíte kočárek pokaždé složit.
4. Co patří do výbavy
Při koupi se ptejte, co všechno ke kočárku patří. Na první pohled vyšší cena může obsahovat například i tašku, pláštěnku, síťku proti hmyzu či autosedačku. Vyplatí se pořídit kočárek s pracím a dobře omyvatelným potahem. Pokud tyto věci ve výbavě nejsou, může jejich dokoupení prodražit kočárek o několik tisíc korun. Například autosedačka stojí třeba i okolo čtyř až šesti tisíc korun.
5. Jak je velký košík a jak praktická rukojeť
Velký košík ocení zejména rodiče, kteří využívají kočárek zároveň jako nákupní košík. Rukojeť, kterou lze převrátit, není zbytečný luxus. Využijete ji, když svítí slunce nebo chce dítě vidět ven.
JAKÉ JSOU TYPY KOČÁRKŮ
Hluboké kočárky (5000 - 17 000 Kč)
Pro novorozeně díky prostorné korbě ideální, ne už tak docela pro rodičovskou kapsu. Za šest až sedm tisíc korun, za které se v průměru nabízejí (mohou být však i za více než deset tisíc), se totiž dají koupit kombinované kočárky. Ty lze snadno přeměnit na sportovní verzi pro batole a dítě, které již samo chodí. Protože se hluboký kočárek pořizuje zejména kvůli pohodlí dítěte, měli by si rodiče všímat zejména velikosti korby, typu kol, odpružení či možnosti polohovat opěrku zad. Je také dobré, když se dá vnitřní potah prát. Kdo bude s miminkem často jezdit autem, ocení korbu, která má homologaci pro přepravu, takže není potřeba klasická autosedačka. Ušetří tak zhruba patnáct set až čtyři tisíce za autosedačku pro kojence. Může pak korbu vyměnit za autosedačku pro větší děti. Ta vydrží dalších několik let (cena zhruba od 2500 do 6000 korun podle typu, značky). K některým typům lze naopak připevnit autosedačku. To je vhodné například na kratší nákupy - do auta se složí jen podvozek a k němu pak připne autosedačka.
Kombinované a sportovní (6000 - 20 000 Kč) Dobře vybraný kombinovaný kočárek může vhodně posloužit od narození až do chvíle, kdy už ho dítě nebude vůbec potřebovat. Kočárek totiž obsahuje hlubokou a sportovní verzi a lze k němu koupit zpravidla i autosedačku, kterou je možné připnout prostřednictvím speciálního nástavce. Může mít odnímatelnou pevnou korbu nebo vložnou tašku. U kombinovaného kočárku je důležité všímat si mimo jiné pečlivě podvozku a kol. Protože s ním rodiče budou jezdit třeba tři roky, měli by si dobře vybrat s ohledem na terén, kde se budou nejčastěji pohybovat. Malá, tvrdá kolečka se nehodí do přírody. Ideální jsou naopak pro jízdu ve městě po rovných plochách. U dražších verzí kočárků existují i typy kol, která sama zatáčejí. Naopak pro jízdu v nerovném terénu je pro rodiče i dítě lepší sportovní kočárek. Má dobře odpružená velká nafukovací kola.
Rodinám, které vyrážejí do přírody opravdu často, radí odborníci trojkolky. Ty rovněž mohou mít přední otočné kolo pro lepší manipulaci.
Golfové hole (1000 - 8000 Kč) Měly by být především lehké, skladné a zároveň pohodlné pro dítě, které už samo chodí a vozí se jen občas. To je také účel, proč se kupují. Rodiče je mohou pořídit v rámci kombinovaného kočárku (stojí zpravidla zhruba okolo deseti až osmnácti tisíc korun podle výbavy) nebo jen jako samostatné "golfky". Je běžné, že kolečka sama zatáčejí. Na výběr jsou verze s boudičkou, předním madlem, nákupním košíkem za ceny zhruba od dvou do šesti tisíc korun nebo jednoduché, lehké golfky určené dětem, které už více chodí, než se vozí, nebo na velmi krátké popojíždění (vypadají jako jednoduché látkové lehátko, někdy se stříškou). Ty lze sehnat i za cenu okolo jednoho tisíce korun. Kvůli malým a většinou tvrdým kolečkům se hodí především do města, tedy na hladké rovné povrchy, do terénu je lepší zvolit golfky s dobře odpruženými měkčími koly. Ocení je také matky a otcové, kteří se často přepravují, ať už autem nebo třeba autobusem či tramvají.
zdroj iDNES 28.5.2004

Židličkou pro pamětníky lze nazvat klasickou židličku, kterou lze lehce předělat na nízký stoleček s pultíkem. V porovnání s dnešními plastovými typy i některou dřevěnou konkurencí je méně praktická. Chybí jí pultík a je také méně bezpečná, dítě z ní může snadněji vylézt. Cena se pohybuje zpravidla mezi 1500 až 2500 korunami podle typu.
Za zhruba 1500 korun už ale existují i stoličky ze dřeva tvarově podobné současným plastovým, tedy s pultíkem, bezpečnějším upínáním a omyvatelným polstrováním.
Židličku z plastu lze pořídit za zhruba 2000 až 6000 korun. Rozdíly v ceně však nemusí ve všech případech korespondovat s kvalitou. Například v internetovém obchodě www.detskydum.cz označují jako velmi praktickou a bezpečnou židli za 2390 korun, která by si, co se týče základních parametrů, neměla v ničem zadat s dvojnásobně drahou konkurencí.
Zhruba za 900 až 1500 korun se nabízí jako občasná náhrada vysoké stoličky závěsné sedátko ke stolu. Hodí se však spíše na cesty než pro stálé používání.
NA CO SI DÁT POZOR PŘI KOUPI ŽIDLIČKY
* stabilita
* bezpečnostní systém a způsob upínání
* zda lze nastavit stoličku do různé výšky, a to i s dítětem
* odnímatelný pultík
* kolik váží
* zda se lehce skládá
* kolečka pro snadnější přemístění
* vzdálenost pultíku od opěradla (aby se dítě nemohlo u jídla příliš pohybovat)
* zda má vyjímatelnou a omyvatelnou vložku (polstrování)

Postýlka musí být bytelná
U dětských postýlek je nejdůležitější pevnost a stabilita. Zkontrolujte upevnění tyček a způsob, jakým je postýlka sesazená. Neposedné dítě dokáže ve chvíli, kdy se posadí a začne v postýlce vstávat, nezpevněnou konstrukci rozložit. Je důležité, aby byl materiál ošetřen zdravotně nezávadným lakem. Děti totiž okraje postýlek rády okusují. Jednoduchou postýlku lze pořídit zhruba za 1500 korun. Ta se stahovací bočnicí a kolečky může přijít i na 3500 až 6000 korun (i více) podle zpracování a použitého dřeva.
Měkčí a levnější molitanové matrace jsou za zhruba 500 až 600 korun. Tvrdší s kokosovým vláknem (cena okolo 1000 korun), případně v kombinaci kokosového vlákna a polyuretanu nebo matrace ze speciální polyuretanové pěny (za zhruba 1000 až 1500 korun). Měkčí matrace se hodí pro novorozence a batolata. Jak dítě přibývá na váze, je vhodné uvažovat o tvrdší matraci.
Ceny cestovních postýlek většinu rodičů nepotěší. Přestože se kupuje jako "druhá" na občasné používání, stojí obvykle více než jednoduché dřevěné postýlky. Ceny začínají na úrovni 2000 až 2500 korun, ale nabízejí se také za pět tisíc korun. Proto je dobré využít cestovní postýlku také jako ohrádku na hraní. Je třeba ohlídat, kolik váží, jak snadno lze rozložit a složit a jaký má rozměr složená.
zdroj iDNES 28.5.2004